Divočák

Těžko říct, jestli se chtěl Jackie "Novou pěstí" spíše svézt na vlně popularity Bruce Lee, udělat si jméno a nebo prostě jen vydělat prachy, každopádně ale natočil přímé pokračování kultovního Bruceova filmu a udělal to hodně po svém. Jako jakési lepidlo mezi původním filmem a Jackieho pokračováním slouží několik postav (hrají je většinou ti stejní herci), kteří přežili první film a teď se utíkají ukrýt na Tchaiwan, protože Japonci jsou tady pořád ještě ty největší svině a další čas strávený v jejich rodné Šhangaji by je po Bruceových antijapan eskapádách z prvního dílu mohl vyjít hodně draho. Klíčovou postavou je tady bývalá Bruceova snoubenka, jejíž dědeček je vedoucím jedné z Tchaiwanských Kung fu škol a i on musí odolávat tlaku Japonců, kteří chtějí veškéré školy na Tchaiwanu sjednotit pod svou správu. Jackieho úloha je tady tak veskrze podřadná. Místo toho, aby už od začátku filmu hrdě hájil čest utlačovaných Číňanů, nechává se tu jako potulný zlodějíček odmítající učit se kung fu mlátit od koho to jen jde a pokud už nikdo takový na place není, postará se o to svým typickým komediálním způsobem sám, když se bije pomocí ukradených Bruceových nunčaků. Výraznější roli v příběhu dostává až na konci filmu, kdy se z něj během několikadenního tréniku stane ten největší bosák, který zkope do kuličky i hlavního záporáka, ale který u toho prostě vůbec nevypadá cool, jelikož nejde o Bruce nebo Jeta ale jen o šaška Jackieho s jeho typickým rozpláclým nosem. Pokud bych měl ještě něco vytknout, byla by to dozajista nepřiměřená stopáž, protože 120 minut je na podobný scénář opravdu moc a nezachrání to ani sebelepší bitky nebo pěkná tvářička hlavní hrdinky.

Pěst plná hněvu je Bruceův pokud už ne nejlepší, tak určitě nejkultovnější film. O jeho kultovním statusu svědčí asi nejlíp fakt, že pokud už chcete v Hong Kongu ve světě bojových umění něco znamenat, bez vlástní "pěsti" se zkrátka neobejdete a je úplně jedno, jestli se vydáte cestou přímého pokračovaní (jako Jackie Chan), remaku (jako Jet Li) a nebo pro jistotu obou (jako chudák Donnie Yen;)). Oproti dalšímu Bruceovu filmu z tohoto roku, Cestě draka, je na Pěsti plné hněvu znát jasný kvalitativní posun směrem vzhůru. Bruce si tady nehraje na žádného retarda, ale naopak je to ten správný zabiják toužící po krvi, ohání se nunčaky, láme kosti a bitky jsou naštěstí rovnoměrně rozloženy po celém filmu, místo toho aby si je Bruce skrblíkovsky šetřil až na pseudoefektní finále. Je sice vidět, že rozpočet asi nebyl nijak závratný, přeci jen je hodně poznat, že i všechny exteriéry byly natáčeny ve studiu a krev připomíná spíš špatně rozmíchané temperky, ale je to dělané s láskou a takhle originálně pojatý příběh, kdy Bruce mstí svého mistra i když ví, že za to bude muset nakonec zaplatit životem, se jen tak nevidí. A Japonci jsou tady prostě nehorázné svině!

Budu vám vyprávět příběh o muži jménem Ki-Su. Když chodil na vysokou školu, šíleně se zamiloval do jedné dívky a každý den ji čekával před školou. Pak ale jednoho deštivého dne, když na ni Ki-Su čekal, ji srazilo při přecházení silnice auto a ona zemřela. Od té doby stává Ki-Su s vlaječkami před školou a řídí dopravu a když se rozprší, tak pláče. Kvůli tomuhle filmu jsem si zase připoměl, jak moc svoji přítelkyni miluju...

Pozor, komentář s vysokým obsahem spoilerů! Byť je Kozí roh považován za nejlepší bulharský film všech dob, rozhodně se nejedná o nějaký převratný či originální snímek. Spíše jde o řemeslně dobře převyprávěný historický příběh, vsázející na syrovou dobovou atmosféru a bezprostřední kontakt s životem lidí uprostřed divoké bulharské přírody. Děj, odehrávající se někdy v 17. století během bulharské okupace Osmanskými Turky, si v ničem nezadá s klasickými antickými tragédiemi. Pastýř koz Karaivan žije se svou ženou a dcerou v bulharských horách. Když se ale jednoho dne vydá jako obvykle s kozami na pastvu, vloupá se do jeho domu skupina Turků a před očima jeho dcery Marie znásilní a zabije jeho ženu. Karaivan je touto událostí natolik zasažen, že i s tělem zavražděné manželky zapálí svůj dům a v náručí odnese omámenou dceru do horské chaty. Protože nechce, aby se podobná situace ještě někdy opakovala, vychovává Marii jako chlapce, učí ji zacházet se zbraněmi a snaží se v ní potlačit jakékoliv emoce nebo projevy ženskosti. Když už je Marie dostatečně stará,vydává se společně se svým otcem pomstít vrahům své matky. Jako vražednou zbraň a zároveň krvavou navštívenku přitom používají kozí roh. I když se ale otec snaží v Marii všemožně potláčet její ženskost, nedokáže jí zabránit, aby se zamilovala do zdejšího mládence. Ten při hrátkách v potoku objeví její skutečnou ženskou totožnost a společně s tím jakoby v ní probudil i její pravou dívčí identitu. Prožívají spolu milostný románek, Marie se v jeho přítomnosti odhodlá nosit ženské šaty a chodit do společnosti, a postupně si také uvědomuje špatnost vraždění, ke kterému ji otec neustále tlačí. Aby uspokojila požadavky svého otce, donutí se i přes svůj odpor k další vraždě. Ani ta ji ale nochrání před otcovým hněvem. Když se ten totiž dozvěděl o jejím poměru, zavraždil jejího milého a u jeho těla jí nechal známý vzkaz - kozí roh. Zoufalá dívka propadne šílenství z žalu, zapálí dům a pokusí se ukončit svůj život v plamenech. Jejímu otci se ji sice podaří z hořících trosek vynést, ale její život už zachránit nedokáže. Film končí vpodstatě stejně jako začal - otec nese v náručí svou dceru, ale milosrdný spánek tentokrát nahradila studená smrt. Režisér Metodi Andonov se nesnažil ze svého filmu udělat nějakou artovou záležitost, ale naopak se ho pokusil natočit co nejpřístupnější divákům. I když děj samotný je vpodstatě velmi jednoduchý, nespokojil se Andonov pouze se statickou kamerou a klasickým stvárněním, ale vše je naopak co nejdynamičtější. Kamera prolétává společně s hridiny jedoucími na koních lesem a její časté umístnění "ve středu dění" (v jedné scéně se například ocitne uprostřed plamenů) vtrhává diváka přímo mezi hrdiny na filmové plátno. Zjevná je také režisérova snaha vyvarovat se za každou cenu dialogům a jakýmkoliv verbálním projevům všech herců. Příkladem za všechny může být scéna, kdy chlapec přijíždí Karaivanovi sdělit neštěstí, které se stalo jeho ženě, ale namísto přímého dialogu sledujeme pouze chlapce vcházet do Karaivanovy chaty, kde už za režiséra dokresluje děj divákova fantazie.

Hodně přírodní a medidativní snímek. Těžko uvěřit, že podobné duševní oázy, jakou je právě jezerní chrám, v dnešní době ještě pořád na světě existují, ale pokud ano, potřeboval by je pro podobnou duševní a tělesnou očistu, jakou ve filmu absolvoval sám režisér Kim Ki-Duk, navštívit jednou za čas asi každý z nás. Právě na "Zimě", ve které se sám Kim Ki-Duk objeví, je vidět, jak moc pro něj tenhle film asi znamenal, ale je to kupodivu právě Zima, která mi ze všech období přišla nejslabší. No pane režisére, uvidíme s čím se vytasíte příště.

"Jsem tu, protože je to hezké pomáhat lidem." Devátá zastávka na mé velké letní filmové jízdě po největších hitech Steva Seagala. Jakýsi mix mezi Aljaškou v plamenech a Kráčející skálou. Stevovi už bylo ve městě asi těsno (a nebo snad v kalhotech?) a jelikož aljašští indiáni už po jeho návštěvě pomoc nepotřebují, vydal se do Apalačských hor zachraňovat zdraví a přírodu bezmocným buranům. Nebyl by to ale on, kdyby hned nepomáhal veškerým potřebným (zadarmo opravuje místním domy, přičemž tesaří zásadně v dlouhém koženém saku) a taky u toho nepomlátil pár neschopných gaunerů. Pokud jde ale o souboje, Steve jako by pro všechno to dobrodiní zapoměl, proč se lidi na jeho filmy vlastně dívají. Akční rádius je tu jen o něco málo vyšší než v hodně podvyživené Kráčející skále (kam jen se poděla závěrečná akční smršť z konce Aljašky?) a pokud přijde na to, kdo je víc cool, Stevovo panděro s Rockovými svaly prohrává na plné čáře. Je to škoda, že Steve lámání rukou vyměnil za country a místo potírání gangsterů radši zachraňuje přírodu. Tohoto neblahého trendu se rozhodnul držet i dál a jak to s ním skončilo, to radši ani nebudu zmiňovat. P.S. Hlavní záporák se jmenuje ORIN;).

Odtud byl k Terminátorovi 2 opravdu už jenom krůček.

"Všichni se tu chovaj jakoby v životě neviděli černocha. Proč by medvěd měl být výjimka?" Další film z dětství, na který se mi váží krásné vzpomínky, ale u kterého jsem neměl dřív ani ponětí jak se jen jmenoval. Rukojmí pro vraha ale neztrácí ze své působivosti nic ani v novém tisíciletí. Divoká krajina kanadských lesů je a vždy byla fotogenická jako blázen a mezi dvojicí hlavních hrdinů (Poitier, Berenger) to jiskří (zvlášť když jsou spolu zahrabaní nazí pod sněhem;)) podobně jako mezi Gloverem a Gibsonem ve Smrtonosných zbraních.

Slušný dokument o opravdovém prvním novodobém teroristickém útoku vůbec. (Dnes bývá většinou tento titul mylně přiřazován útokům z 11. září.) Věděli jste, že členy teroristické sekty byli i dva ministři tehdejší japonské vlády? Doufám, že Topola a jeho "Crew" nikdy nic takového nenapadne;).

V dávných dobách komiksového půstu počátku 90. let minulého století se muž jménem Sam Raimi rozhodnul natočit adaptaci svého oblíbeného komiksu jménem Shadow. Jelikož se mu ale nepodařilo získat autorský souhlas, zdravě se naštval, přepsal si scénář po svém a vlastně si po svém udělal celý film. Pokud jste měli tu čest a podařilo se vám shlédnout obě dvě zásadní trilogie Raimiho tvorby (tedy Evil Dead a Spiderman), budete se v Darkmanovi cítit jako doma. První jmenovanou budete poznávat v některých postaru dělaných efektech a prolínačkách, druhou jmenovanou v záběrech ulic, střech a vůbec celého města. I přes to je ale Darkman osobitý a svůj. Civilní hrdina v podání začínajícího Liama Neesona rozhodně nevadí a pokud Arnold Vosloo vypadal ve dvojce po nalíčení aspoň z půlky tak dobře, vůbec se nedivím, že dostal roli v Mumii právě on. A pokud máte Raimiho aspoň trochu nakoukaného, přijde vám poslední scéna jako naprosto boží!