Divočák

S Lepším zítřkem 2 jsem měl už od začátku úplně stejný problém jako s prvním dílem. Perfektní přestřelky, ale ten příběh... A jakkoliv už jsem u jedničky znuděně trpěl u přehrávajích herců a patetických dialogů, jedno se jí rozhodně nechat muselo - scénář měl pevnou strukturu a nebyl zbytečně roztahaný na několik dějových linií. Předimenzovanost hereckých projevů, stejně jako další nedostatek v podobě značně nečistého obrazu, se sice ve dvojce podařilo autorům částečně odstranit, ale k hongkongské příběhové linii přibyla americká, nakupili se nové postavy a navíc se scénarita musel potýkat s problémem, že postava populárního Chow Yun-Fata už od konce prvního dílu vesele čuchala ke kytkám. Režisér se ale naštěstí nebojí nechat v klidu umírat i hlavní postavy, čímž se děj opět zpřehledňuje a jelikož se tak děje v efektních přestřelkách, nedělá vám větší problém mu těch pár vad na kráse zase odpustit. V součtu se tak celý film tváří na čisté 4 hvězdičky, ale v momentu, kdy se rozjede finální MEGApřestřelka, vás Woo nekompromisně usadí s otevřenou pusou na zadek a nenechá vydechnout až do závěrečných titulků. A pokud jsem u jedničky za ten konec o jednu hvězdu zvedal, musím tak tady udělat klidně i dvakrát. Ještě že mi na to už nestačí hvězdičky:). Update 30.12.2007 Tak po druhém shlédnutí bohužel i závěrečné přestřelka výrazně ztrácí na WOW efektu a já musím jít s hodnocením nemilosrdně dolů.

Je až s podivem, že zrovna takoví mistři dramat a mezilidských vztáhů jako Korecji dokáží vytvořit něco tak nudného a emocionálně a relačně prázdného. I když se příběh snaží vypadat maximálně epicky, zvolená forma vyprávění je naopak zbytečně komorní, čehož bohužel režisér nedokáže využít ve svůj prospěch, ale naopak neumí dát vyniknout zajímavějším charakterům a u spousty z nich (především těch záporných) vůbec neosvětluje motivace jejich chování. Dokonce i obvykle nejsilnější stránka wu-xia filmů, tedy souboje, nejsou schopny nabídnout nic výraznějšího a choreograficky nezajímavé potyčky utápí v křečovitém střihu. Z toho co nám zbývá drží film v mezích průměru především nádherná vizuální stylizace, která i přes svůj nevyužitý potenciál působí velice pozitivním dojmem a také záverečná bitva hrdina vs. armáda temnot, která ale přichází bohužel až příliš pozdě.

Kupodivu vůbec ne špatné, dokonce možná i lepší než první díl. Příběh je sice jenom obyčejná vykrádačka každé blbosti, co byla zrovna po ruce, ale akční rádius naštěstí několikanásobně vzrostl (počet lidí zabitých hlavním hrdinou je tu vyšší než v obou předchozích dílech dohromady) a i slavná Rockova jednička se v tomhle ohledu může vedle trojky upřímně červenat. Buranský opar je (skoro) tatam, lokální geroje nahradili mexičtí mafiáni s pořádnýma bouchačkama a dokonce i na toho Sorba s brokovnicí už se dá docela dívat. Kdyby jen režisér nebyl takové šílené videoklipařské prase a polovina filmu nevypadala, jako by ji točil kameraman sedící na pračce, uvažoval bych klidně i o čtvrté hvězdičce. Ale toho koně si teda Kevin mohl odpustit.

Slepec s dokonale vyvynutými smysly a ultrarychlou katanou společně s maníkem v dlouhém kabátě plném molotovových koktejlů vyráží na finální zůčtování s hlavním záporákem. Dokážete si předsavit víc cool finále pro akční film? Jenomže to by chlápek s molotovama nesměl být připosraný plešatící tatík a slepec s katanou disponovat dobráckým úsměvem holandského albína Rutgera Hauera. Ten tady sice ješte není obtěžkán stopadesáti kily přebytečných tukových buněk jako v o dva roky mladším "Obojku", ale jakýkoliv potenciál na trochu drsnější image naprosto zabije už v úvodu, kdy se po obrazovce promenáduje oblečený jako japonský turista a v podstatě po celý zbytek filmu je asi stejně cool, jako na tom příšerném plakátě vlevo nahoře. To, že není "cool", je vlastně asi největším problémem nejenom Hauera, ale celého filmu. Scénář totiž není tak úplně mimo a ukrývá v sobě slušný potenciál v podobě lahůdkových scén, jakou je stylová vyvražďovačka v kukuřičném poli nebo Katana vs. tucet nasraných pistolníků v místnosti bez světla, jenomže sterilní Noyceova režie a přiteplená mentorská stylizace naprosto neutralizují jakýkoliv pokus o cokoliv lepšího než naprosto průměrné béčko.

"Johne, jak to děláš? Černoši, tomu bys nerozuměl." Filmy, ve kterých se rodí akční hvězdy, by rozhodně neměly vypadat jako tenhle. Wesley sice díky němu dostal šanci prorazit, ale nebýt Demolition mana, skončil by nejspíš dřív, než vůbec mohl začít. Passenger 57 možná může vzdáleně připomínat Willisovy Pasti a Seagalova Přepadení, ale kvalitou jim nesahá ani po ty pomyslné kotníky a podobně je na tom nečekaně i sám Wesley Snipes. Vůbec bych neřekl, že někdo jako on může být ve filmu tak matný a toporný, ale na rozdíl od skvělého záporáka v podobě megaslizského Payna je tomu opravdu tak. Kapitolou sama pro sebe je pak vedlejší rolička mladičké Liz Hurleyové. Nejenomže její dabérka je tak příšerná, že ji přehrává i ten malý kluk co mu má přinést vodu, ale i ona sama (i když je to teda pěkne vostrá svině) redukuje veškerý svůj herecký repertoár na to, že drží pistoli jako panna penis a trousí hlášky typu "Dáte si k jídlu šampaňké?". Mohl bych poplivat spoustu dalších věcí od televizní režie, stupidního scénáře, až po absolutně nezvládnuté souboje, ale vlastně ani nechci. Přeci jen nám tenhle film dal akčního poloboha Snipese a i ten Blade holt někde potřeboval obrousit tesáky.

Poctivé béčko, které ovšem svou béčkovitost rozhodně nebere jako handicap, ale naopak ji staví jako svou největší přednost. Musím sice přiznat, že jsem čekal asi trochu hustší kaši - takhle všechno od scénáře až po souboje připomíná spíš rozředěnou krupici ze školní jídelny... ale na druhou stranu, přiznejte se, kdo jste právě tuhle krupici neměli z celé jídelny nejradši? Největším plusem filmu je rozhodně silná vrstva kakaa v podobě svižné a efektní Mulcahyho režie. Toho naštěstí Anderson zastihnul ve výborné formě a nejspíš mu do toho ani moc nekecal, takže to má atmosféru i grády a nikdo tam nenosí růžovou péřovou bundu. Mohl bych sice vytýkat málo soubojů, tupého záporáka (ale díky za něj, když si vzpomenu na Nemesis) a já nevím co všechno, ale dělat to nehodlám, protože jsem se celkem dobře bavil a to je přece to hlavní. P.S. Škoda jen, že si Mulcahy neprotlačil nějakou šťavnatou roličku pro Christophera Lamberta. Takový doktor Isaacs by pro něj byl jako stvořený. 3,5*.

Je to zdlouhavé, klišovité, předvidatelné, nemá to potřebnou dynamiku ani milostný náboj ...ale budete si přát, aby to nikdy neskončilo:). P.S. Kim Rae-won je člověk, který se pro podobný tip filmů přímo narodil. Nejenomže jak v "...ingu" tak v "My little bride" odvádí naprosto uvolněný a přirozený výkon, ale dokáže ho ještě obzvláštnit svým osobitým živočišným charismatem, kterým oba dva filmy pozvedává až na plné hodnocení. Je strašná škoda, že romantiku v současné době vyměnil za akční krimi a už jen obrázky z jeho nejnovějšího počinu "Sunflower" napovídají, proč má tenhle film pouze průměrné hodnocení.

Mai-HIME rozhodně není seriál pro někoho, kdo doposud zůstával světem anime neposkvrněn. Obsahuje totiž všechno, co na asijských animovaných filmech my xenofóbní Evropané nemáme rádi a co na nich považujeme za ujeté, ať už jsou to přehnaně afektované citové výlevy hlavních hrdinů, dvacetimetrové robotické příšery nebo prsaté školačky s třímetrovými meči;). Pokud už toho máte ale trochu nakoukaného a jste schopni pravidla seriálu akceptovat, odvděčí se vám propracovaným "fantasy" světem s neuvěřitelně hustou sítí společenských vztahů, kterou celá první polovina dílů pečlivě buduje, jen aby ji ta druhá mohla nemilosrdně roztrhat na maličkaté kousíčky, které potom famózně zase slepí dohromady ve velkolepém finále. P.S. Pokud bych si mohl vybrat alternativní svět, do kterého bych se mohl narodit, byl by svět HIME jasné volba. Místo, kde totiž každá holka vypadá jako by právě slezla s předváděcího mola a navíc ze sebe celou dobu nesundá třiceticentimetrovou minisukýnku, prostě nemá konkurenci;).

Komunistická propaganda heroizující ženské partizánky. Škoda jen, že zásobníky jejich kulometů občas připomínají variaci na "nekonečný příběh"...

Film, který vyhrál Karlovarský filmový festival v roce 68 a posloužil jako inspirační zdroj třeba pro Schlesingerova Půlnočního kovboje nebo tvorbu Jima Jarmusche. Jimmy Barka žije ze dne na den. O svých rodičích všem tvrdí, že jsou mrtví, na život si vydělává kradežmi, zneužíváním jiných lidí (zejména naivních žen;)), případně zpěvem. Jako jeden z mála v komunistické Jugoslávii je ale opravdu svobodný.