Isherwood

S odstupem času cca 5-ti let se mi Interstate 60 sice stále jeví jako jeden z nejoriginálnějších snímků počátku nového milénia, ale plné hodnocení mu musím sebrat. Hlavní hrdina hledá sám sebe v ‚pohádkovém‘ světě, kde nic není nemožné, ale nepomáhá si k tomu vlastním rozumem, nýbrž díky věštecké kouli, která na sebe vzala formu biliardové osmičky, a shodou náhod, které mají evidentní předurčenost, tudíž i samotná myšlenka, že by to mohlo dopadnout špatně, nemá prostor. V momentě, kdy se pak začne rozhodovat sám za sebe, už má to nejtěžší za sebou, asi jako kdyby princovy někdo zabil draka a na něm zůstalo už jenom vystoupat po schodech a odnést si z věže princeznu, takže závěr tak trochu vyšumí. Ale Euphoria, město právníků a Chris Cooper jsou i nadále na absolut. Chápu, jak to Bob Gale myslel (viz. nadšení po první projekci), jen už mi to nepřijde tolik chytré a duchaplné, jak se to tváří. Možná taky proto, že jsem ve věku hlavního hrdiny a vidím to trochu jinak. :)

Jestliže Mostow až doposud platil za solidního řemeslníka, odteď z něj bude zoufalý rutinér… a vykradač k tomu. Dokud se ještě jede podle popcornových pravidel á la Já, robot, lze si užívat lehce béčkovou atmosféru, kterou táhne Willisův cynický úsměv a vtipný příčesek. Pak se začne mentorovat podle Issaca Asimova a Phillipa K. Dicka ve vizuální dikci třetího Terminátora a vše jde do kopru. Nemuselo tomu tak být, kdyby se někdo obtěžoval s trochou stopáže navíc, dal postavám trochu života a celé to mělo aspoň jedinou pamětihodnou scénu. Výsledkem je nejsměšnější blockbuster roku, kterému ale prorokuju do několika let kultovnost a povinné místo ve výbavě sběratelů ‚guilty pleasure‘ kousků.

Solidní teambuildingové psycho, které těží hlavně z uvěřitelných charakterů postav, byť ne tolik sympatických. O tom, kdo by mohl být bubákem, se divák, zvyklý na jistá pravidla, bude jistě přít dlouho. Nakonec ale k pocuchání napjatých nervů vlastně stačí obyčejný les a náhodná mrtvola. O tom vás Villmark jistě přesvědčí bez větších cirátů. Že pak v závěru zamává logice a plácne si s vyvařenými klišé zámořských žánrovek je o to smutnější. Tak jako tak, potlesk vestoje. Kdepak je americký remake s prsatými blondýnkami a nabouchanými metrosexuály?

Záleží na úhlu pohledu, že ano... když se ve zkouškovém učíte celou noc, přijde vhod i tohle rozptýlení. :)

Téměř dva roky čekání na… totální průser! Retardovaný scénář se vzhledem k námětu dal čekat, ale tak bezkrevný výsledek z té dobře nahozené zápletky s takovým (!!!) obsazením je nehoráznost! Mannův rutinérský přístup, který na sebe nabaluje tu více, tu méně úspěšné kopie kdejakého akčního braku, na nějž padá prach v půjčovnách, pohřbívá byť jen náznaky všeho, co by mohlo vydat na kvalitní béčko. Navíc v tom koncentrátu debility příliš vyskakuje dekadentnost děje, kdy vlastně máme fandit obyčejným vrahům a jednomu padlému, ukňouranému knězi, který hledá spásu na dně flašky chlastu. Není v tom nadsázka, není v tom drsnost, nejsou tam hlášky. Až na bitku Adkins vs. Hu, perfektního Iana Somerhaldera a s přivřením oka přestřelku v baru, je to jeden velký ‚unfuckingbeliveable boring piece of shit‘.

Jaume Collet-Serra, ten neumětel, který má na svědomí zoufalou rutinu House of Wax, má kočírovat zlé dítko, která teď (teoreticky) půjdou do kurzu? Netuším, jestli mu někdo od té doby domluvil, anebo jej v Hollywoodu drželi pod sedativy, ale takhle (i do budoucna) ano! Vzhledem k námětu to jde docela mimo zavedené hororové postupy posledních let a tak sledujeme dvě hodiny PRECIZNÍ psychologické hry, které stvrzují svatou pravdu, že horor je hlavně o postavách, které v něm sledujeme. Napínat diváka tím, že spolu postavy víceméně jenom vedou dialog, chce dneska odvahu, ale pokud to sem tam vrzne, podrží scénáristu dokonalí herci. Dospělí bez chyby, děcka jakbysmet, ale z dvanáctileté Isabelle Fuhrman mrazí (i když dle fotek na IMDb je to vlastně taková roztomilá holka). Škoda, že nakonec Serra neměl koule i na to, aby se zbavil tradiční žánrové neřesti, klišovitého závěru. Ať už si DiCaprio se Silverem pořádně uvědomovali, co vypouští do světa nebo ne, ještě jednou prosím, že takhle rozhodně ano!

Rob Zombie a jeho pojetí ‚popkultury‘, které v tomto případě znamená citace všeho, na co si vzpomněl (televizní produkty – včetně reklam, nacisti, zombie, Dr. Satan, porno, manga, kaiju-eiga, klasické horory…). Objektivně se tomu jistě dá vyčítat, že je to vlastně jenom takový slepenec s nic moc příběhem, který by se bez Superbeasta obešel, ale dle mého je opak pravdou, jelikož ten leitmotiv o sourozenecké záchraně světa je natolik primitivní, že dokonale ustojí zbytek, jehož míra zábavnosti závisí hlavně na divácké ochotě přistoupit na tuhle pekelně úchylnou hru. Bavil jsem se jako už dlouho ne. 4 a ½ (zbytek do zálohy k další projekci).

Po sympaticky béčkovém Condemned to se Stone Coldem vypadalo solidně, přestože jako většina wrestlerů rozdávajících rány ve filmu moc hereckého talentu nepobral. Ale jeho nenucené charisma dobráckého hromotluka táhlo. A hned další film, se kterým se vytasí, je jímavá story o polepšeném muklovi, který se bije za jedno dětské srdíčko a udržení vztahu ‚absolutely hot chick‘ s totálním loserem. Nevadilo by to až tolik, kdyby se v ringu bouchalo o něco přehledněji a hlavně častěji. Vzhledem ke stopáži se prožvaní zbytečně mnoho času, což je v takové žánrovce na pěsťovku do solaru.

Žánrová lahůdka, která nemá na kilometry daleko obdoby. Těžko říct, zda-li je režisér génius nebo magor, ale styl, jakým kočíruje malé zabijáky, je naprosto dokonalý. Vánoční nálada bere za své u rodinného oběda, kdy se poprvé bodne vidličkou a od té chvíle Shankland sbírá už jenom plusové body. Něco tak nervózního a fyzicky nepříjemného jsem neviděl léta. V momentě, kdy se divák povznese nad otázky ‚proč a jak?‘, musí zákonitě UVĚŘIT tomu, že toho ty děti jsou schopné, stejně tak jako rodičovské pohnutky jsou pochopitelné. Rozdýchvám. 4 a ½.

Ackerovo vizionářství se bije s podprůměrným scénářem, který za jeho bujnou fantazií notně vlaje, a výsledek tak zoufale volá po nekompromisnějším dramaturgovi, jehož péče by zabezpečila více, než jenom kompletně renderovanou variaci na posledního Terminátora. Protáhnout původních 11 minut o hodinu, nedodat ději ani kapku přidané hodnoty a doufat, že ‚se to nějak utáhne samo‘ je na ránu. Dát těmhle zazipovaným pytlíkům šanci se ukázat pořádně už na papíře, byl by to nejoriginálnější animák široko daleko. Ač je zde cítit talent na metry, přesto ruce pryč od Tima Burtona, ten chlap vyvařil už sám sebe a evidentně mu to nestačí.