Isherwood

Těžko říct, co čekat od filmu, který si už pošesté jede podle dávno nalinkovaného mustru, ale protentokrát tomu nelze upřít fakt, že po x dílech se poprvé jde v rovině celistvějšího příběhu, který sice opět otáčí některá moudra z minula o 180°, ale dělá to s překvapivě uvědomělou okatostí a důrazem na klišé, až mě napadá, jestli to nemá být schválně. Paradoxně mi tak na snímku vadí jeho moralistický podtext, ve kterém jsou trháni na kusy zaměstnanci jedné überzlé, vykořisťovatelské a nehumanistické pojišťovny. Samostatně nefunkční, ale v rámci série jednoznačně posun nahoru, poprvé od ‚dvojky‘. Lepší 2*. PS: V sedmičce chci vidět více nadhledu, prospěl by.

Překvapení. Neveldine s Taylorem sice točí pořád stejně, ale konečně zasadili svůj rozběsněný audiovizuální styl do světa, kam patří. Že jsem si původně myslel, že do prdele, beru nazpět, jelikož tahle ujetá estetika si s herním dějem tyká velmi obstojně a z mého pohledu promíjí více, než čeho jsem napočítal v obou dílech Cranku. Pravda, ‚Society game‘ dává průchod jejich fetišistickým úchylkám (nelze se nepozastavit nad tím, jak by v jejich pojetí vypadalo nějaké porno), ale ‚Slayers‘ táhnou do kladných bodů. K čemuž přispívá i Butlerovo neoddiskutovatelné charisma a Hallova ujetá slizkost. Zamyšlení závěrem. Tvůrci na jednu stranu točí v nadsazeném stylu, který si žádá divácký mozek v režimu ‚stand by‘, ale zároveň jim tam vyskakuje kritika systému i společenských postojů k hrám, trestu smrti, atp. Takže až pánové přestanou příště moralizovat, možná to budou mít i za 4*. 3 a ½.

Dickovy temné vize se věrně otiskly do filmového tvaru. Oceňuju to, jak si Linklater dokáže umě pohrávat s náznaky a mnoho motivů nechává na divácké představivosti, přesně tak, jak to rád se svými čtenáři dělával tenhle kultovní spisovatel. Na druhou stranu mi tam ale chybí větší autorský přístup, který by snímek rozpumpoval do osobitější polohy a originální výtvarná stránka v tomhle případě nestačí, protože v rozbředlém vypravěčském stylu se brzy začne zajídat. Každopáně, P. K. D. by měl jistě radost. 3 a ½.

První dvě hodiny jsem si říkal, že plný počet tomu nenarvu jen za to, že americký prezident Roger Murtaugh při pohledu na valící se vlnu nezahlásil „I’m too old for this shit!“, tu třetí jsem přemýšlel nad tím, proč musel Emmerich k té svojí ‚bestofce‘ nacpat ještě i bonus, kvůli kterému budu mít problém to vydrat na tři. Ale spokojené pocity převážily. Společně s Kloserem si umí dělat prdel sami ze sebe, zahraniční politiky i žánrové neplechy, které vyvedli už nespočetně. Sice mi ten závěr (nejnudnější věc, co kdy tenhle nejameričtější němec natočil) bude ležet v žaludku dlouho, ty trikařské over the top orgie, fajn herci i vlastně celá ta nadsazená atmosféra, to na čtyřce udrží. Druhá projekce skrz DVD tomu ale nepřidá.

Spousta nechtěné debility, rámovaná naprosto zoufalým příběhem s impozantně dekadentními pravidly (pravděpodobně vytaženými už z komiksového univerza), kdy hořící jezdec zdemoluje půl města jenom proto, aby zničil partičku emo-padouchů pomocí zachmuřeného pohledu hořící lebky, v kombinaci s Johnsonovým rutinérstvím (ten chlap neumí natočit ani jízdu na motorce) a Cageovým příčeskem, v mém případě odmítají tomuto kousku propůjčit titul ‚guilty pleasure‘. Ale ohněm vypalovačky ten film projde a za pár let dostane možnost reparátu. Pak mu možná i nějaká hvězda navíc zasvítí, do té doby… Shit rider.

Překvapení. Šeptanda (záměrně?) lhala a konečný výsledek je fajn holčičí dobrodružství, u kterého se chlap nemusí nutně stydět za vlastní koule, byť je nad míru jasné, že Diablo Cody si nějaké ty mindráky skrz papír a své hrdinky jistojistě léčí. Když za kamerou navíc stojí ženská a hlavní hrdinku hraje asi nejvíc hot prdelka mojí generace, lze to buď slavnostně shodit z útesu věčného zatracení, a nebo přistoupit na pravidla hry, která si žádá optiku nadržených středoškolaček. O to kousání do krku tady jde ze všeho nejmíň. PS: Netradiční soundtrack pasuje.

Anderson, Marshall, Cameron… režisér si toho vypůjčil opravdu hodně a za produkčního dohledu prvně jmenovaného natočil působivá hororová jatka, která karty vybalí na stůl bez větších ofrků, a pak si jede ve zběsilém rytmu vesmírného slasheru, na kterém je znát, že režisér si v tomhle žánru lebedí a všechna ta béčková klišé seká vedle sebe jedna radost. Že na divákovy otázky „Co za tím sakra je?“ nakonec odpoví tím nejbanálnějším způsobem, nevadí. Herecká sešlost na tomhle potemnělém vesmírném korábu ze sebe vydává to, co se od ní čekalo a zvláště Ben Foster si pak zaslouží o pár tlesknutí rukou navíc. Není to radikální zářez do dějin hororu, ale jakožto zástupce tematicky podobných kolegů z předchozích let, bude v letošní kino nabídce docela chybět.

Často se tu vzpomíná Danny Boyle, ale dle mého chybně. Jonesův příběh by se klidně mohl odehrávat i na Zemi, ale pak mu chyběly ‚cameronovsky‘ odtažitě chladné industriální kulisy, které výborně podporují filmové dění. Příběh není žádná věda, ale naopak se jede v silně pocitové rovině osamělého člověka, což byla hozená rukavice pro Sama Rockwella, který jí zvednul s neskutečnou grácií. Nechci být k režisérovi nefér, zvláště úvodní paranoia i schizofrenní pocity druhé poloviny nutí diváka myslet, ale Rockwellova herecká kreace, podpořená výbornou Mansellovou hudbou, vlastně tenhle film ‚udělala‘. Netradiční filmový zážitek, byť asi bez výraznější divácké odezvy.

O tom, jak je těžké z takového námětu (hromada vraždícího slizu) vykřesat solidní film, jsem se přesvědčil u originálu za 58-ého. O třicet let později vznikl remake, který vyráží dech i dneska. Z poslední tvorby mám Russella zafixovaného jakožto slušného řemeslníka, ale tohle je neskutečně osobitá filmařina, ve které se našlo místo pro vše, co má správné hororové béčko z osmdesátých let mít. Hromada nekorektnosti (z toho kill-listu padá brada!), nepředvídatelnosti (bezvýchodné situace se řeší bazukou), vynikající charaktery (dobře zahrané) a hlavně absolutně FANTASTICKÉ triky! Ty detaily vražedných útoků by s přivřeným okem bodovaly i dneska. O hromadě hlášek, citací, narážek a pomrkávání na zběhlejší diváky, kterým se doslova plýtvá, škoda mluvit.

Sympaticky pitomá záležitost, která krutě dojíždí na názvem avizovanou hlavní atrakci. Hladová želatina totiž, na rozdíl od jiných dobových béček, ustoupila milostnému tokání a policajtskému zpytování sebe sama. Shrbený Steve, který zde má být za o deset let mladšího floutka, ani tak nevadí. Nejvíc vadí to, že v závěrečném rozhřešení to není tak zoufale blbé, aby to šlo milovat.