Isherwood

Ač je to k nevíře, Rodriguez filmovými znalostmi trumfuje i Tarantina a jeho Planeta Teror je naprosto dokonalým koncentrátem žánrových úchylek, vrtochů i nedostatků. Pátrat po smysluplnějším ději může leda tak ten, komu se trashová estetika hnusí, popř. si ji nikdy na vlastní divácké smysly nevyzkoušel. Nejodvázanější nášup roku, který vrší jeden nápad za druhým, kde vše korunuje Rose McGovan, kterou tímto pasuji na nejžhavější dračici letošní filmové sezony a Rodrigueze na nejodvážnějšího freaka, kterému se nic nepříčí (smrt zvířat či dětí). Chci okamžitě Machette, popř. Grindhouse II!

Ač logika zamává filmu hned na začátku, je Jasonovo dobrodružství no.8 docela zábavné, zvláště s přihlédnutím k předchozímu kusu. Jason se opět projevuje jako uvědomělý kosič se smyslem pro nápad i legraci, což lze ocenit zvláště v první půlce na lodi. S nástupem do ulic NY City tempo zleniví a zbytek už je jenom ospalým čekáním na konec, který nic nového pod zatemnělým nočním měsícem nenabídne. Snad alespoň ten zamyšlený pohled na hokejový billboard v paměti zůstane déle.

Kulinářská vášeň sice potrápí vaše reflexně reagující chuťové buňky, ale Pixar začíná být příliš dětinský, resp. spíše samotný Brad Bird jako by ve světě chutí a vůní pozapomněl na osobitou invečnost, kterou dokázal bavit i dospělého diváka (rudá hrozba Železného obra, či komiksová vášeň Úžasňákových). Tam kde by divák očekával chytrou narážku, narazí na prostinký vtípek, který pobaví, ale u srdce nezahřeje. I když tady si myslím ukuchtil největší zradu český distributor s dabingem. Strčte si ho někam! Po shlédnutí originální verze budu ochotný jít s hodnocením i na absolut.

Michael Mann vztáhnul své opatrovnické ruce nad Petera Berga a výsledkem je docela provokativní příspěvek k problematice současné bolístky západního světa, kterým je terorismus vycházející z muslimských zemí. Jistě, vše je řízeno mainstreamem, který nedovolí být v některých ohledech tak kousavý, jak by možná chtěl, ale přesto se tvůrcům podařilo zajít dál, než třeba jejich kolegům s Krvavým diamantem. Myšlenkové proudy filmu směřují hlavně k tomu, že i obyčejný muslim chce být mírumilovným člověkem, jehož zájmem jsou víra a vlastní rodina a že fanatismus je dílem jiných. Berg dokáže těmto rozhovorům vtisknout slušnou dávku autorské sensitivity, která z mnoha vyřčených slovíček tahá slušné pravdy o obou světech. Aby však nezabředával do nudy, nechává herce cedit tvrďácké hlášky a v závěru servíruje akční bombu, která diváka zarazí do křesla tak, že v paměti nevyhrábne asi nic, co by se tomuto mohlo v letošní sezoně rovnat. Přepad auta a následný únos je dle mého nejúčelněji vygradovanou scénou roku, která se sápe i na sledovačku na londýnském nádraží v Bourneově ultimátu. Jako člověk, který se samostudiem o problematiku blízkého východu a terorismu zajímá mě Království docela potěšilo, jako obyčejného diváka mě však dokonale usadilo a pobavilo. PS: Tvrdit, že je to hlavně dílo Michaela Manna je blbost, už jenom pro jinou funkčnost a emocionální dopad některých scén. Je to to samé jako říct, že Transformers vlastně natočil Spielberg a ne Bay.

Holky jsou hot (možná až moc) a ten, kdo jim bude celou dobu koukat jenom na pusu se časem možná bude nudit. Pindají o hovně a proto většina lidí smete dialogy jako slabinu. Jenže ten kdo brousí očima třeba po Warrenově baru, kde visí spousta plakátů, stojí fajný jukebox a nalévá se tam dobré pití, pochopí že Quentin to má sakra dobře promyšlené. Do toho holky sem tam utrousí podezřele známou repliku z jiného filmu a každému komu to pálí dojde, že tady má někdo zatraceně dobře nastudované dějiny (nejenom) braku. Ač je mi pulpová estetika docela vzdálená, užil jsem si s Quentinem tuhle rozkošnickou jízdu stejně dobře jako Stuntman Mike svoje auto.

Ještě údernější zaskórování než Vybíjená a střelenější než Zoolander. Tak smrtící palba humoru zde nebyla již léta a já od teď čekám, kdo první na opravdovém šampionátu naservíruje Železný lotus. Korejci na to mají!

Ayerova snaha být za každou cenu drsný, hustý a vulgární funguje možná zpočátku. Pak vás začne Baleův styl, jakkoliv dokonale zahraný, v němž se snaží zpodobnit do stylu mexických gangsterů, silně iritovat. Problém je v osobě režiséra/scénáristy, kterému se mix pouliční gangsterky a osobní výpovědi válkou poznamenaného veterána tříští na protivně užvaněnou a přehnaně fuckující rutinu. Od tohoto ruce pryč, mnohem lépe vás pobaví, když si zahrajete GTA: San Andreas, myšlenkově je na stejné úrovni a přitom budete v centru dění dle vlastní libosti, nikoliv otravné dvě hodiny.

Dokonalý výplach mozku, který se nenuceně vetře do divácké pozornosti nulovým dějem, který vynahrazuje absolutně dokonalá smršť akce. Ač je jasné, že si někteří z aktérů k nohám či rukám občas drát přivázali, strhnou vás kontaktní souboje svojí propracovaností a hlavně přehledností. Isaac Florentine se svou tvorbou až dosud důstojně vyplňoval poličky videopůjčoven, ale to, že pro jednu ránu nepoužije dvacet střihů jako tomu většinou u jeho kolegů bývá, jej povyšuje na opravdového asskickera. Jen je nakonec škoda, že Michael Jai White svým vystupováním a mluvou patří spíše do role bodyguarda hip-hopových niggas, než mezi provazy ruského vězení jako klaďas afroamerického původu. Naštěstí má zdatného protivníka Scotta Adkinse, který pojem bad motherfucker posouvá do jiné dimenze a druhý díl oproti prvnímu o dvě hlavy výše.

Koncentrát trapnosti a ubohosti se potkali ve vlezlé taškařici, která svou odporností trumfuje i rodinné tajtrlíkování s dětmi a zvířátky z Disneyho produkce. Děti se zřejmě budou smát a tleskat, ale pop-kulturních narážek chtivý divák zapláče jako nikdy. Z milovaných postaviček jsou loseři, které litujete za to, že během redendrování neměli k dispozici scénář k přečtení - po tomhle by do toho nešli ani za rekordní finanční nabídky. Zároveň bych chtěl vědět, kdo zpronevěřil rozpočet ve výši 160 mil. dolarů, na filmu to totiž vidět není ani omylem.

Dokonalé skloubení poetiky „padesátkových“ monster movies s nablblou estetikou německo-amerických koprodukčních céček. Ač to ne vždy funguje, Pavoučí teror umě kloubí poctu s parodií, která do diváckého srdce zaskóruje perfektními postavami, smrtící dávkou klišé a hlavně uchechtanými pavouky, na které je radost pohledět, zvláště když jim trikaři nadělili hezký „look“. Emmerich s Devlinem na tom sice bůhvíjaký balík nezkásnuli, ale za tu chuť pustit tohle do světa velké díky.