Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Sci-Fi

Recenze (394)

plakát

Šarlatán (2020) 

Postava lidového léčitele v poválečné době předjímala vyprávěnku o trpkém osudu a perzekuci ze strany státní moci. Obzvlášť pokud se jednalo o skutečnou osobu. Režisérku ale zajímal především jiný motiv - vnitřní boj s bezmocí. S bezmocí postavit se utrpení lidí, kterým není pomoci, s bezmocí vůči vlastním temným běsům. Ivan Trojan jako Mikolášek je bezchybný, má dostatek prostoru vykreslit plasticky svou figuru. Není vyřčeno vše o jeho introvertní povaze, můžeme se díky flashbackům dohadovat, odkud se vzal jeho odstup či až nevraživost vůči lidem. Sobecké prvky jeho osobnosti naplno vyplavou na povrch při závěrečné řeči u soudu, v mých očích ho tím polidšťují. Není prototypem dokonalosti, trpěl bezmocí postavit se vlastnímu egu..

plakát

Rosemary má děťátko (1968) 

Mrazivá úvodní ukolébavka v podání Mii Farrow slibovala atmosférický psychothriller. Vyjma vynikajících snových sekvencí na mě film působil bez duše a tak nějak prkenně. Mia ztvárnila svou Ro náležitě křehce a zranitelně a byla škoda víc nevykreslit její paranoidní představy. Právě ten balanc na hraně uvěřitelnosti a úzkostnými stavy v těhotenství neměl sklouznout v poslední desetiminutovku. A pokud ano, měla být naznačena snová vize. Takto závěr popírá předchozí psychický propad hlavní postavy a vyznívá až úsměvně..

plakát

R (2010) 

Nekompromisní drama, které se vymyká žánrovým klišé. Drsné prostředí věznice, kde není prostor pro happyend. Hlavní postava je jako šelma zahnaná do kouta s jedinou touhou - přežít. Plusové body dávám za kameru a minimalistickou hudbu.

plakát

Cemetery Junction (2010) 

Démon Ricky Gervais je v této podobě ještě napíchnutý sentimentem, což může posloužit jako vstupenka do jeho říše cynického humoru, takový lakmusový papírek, zda jste schopni přistoupit na jeho trapno-hru. Cemetery Junction je svéráznou kombinací Trainspottingu a Billyho Elliota. Vidlákov, ze kterého chce parta kámošů vypadnout a udělat díru do světa nebo najít sama sebe jako hlavní hrdina Freddie. Pozitivní vyznění nepůsobí nepatřičně, je vyvažujícím protipólem k silně hořkým osudům, které tady potkáváme.

plakát

Stud (2011) 

Docela sžíravý sociologický pohled na jednoho yupeeho bez mačety (ten s mačetou je Patrick Bateman / Americké psycho)... Tak mě napadá, jestli velkoměsta zpravidla vyrábějí singles se sociopatickými sklony. Michael Fassbender výtečným způsobem ztvárnil emočně vyprahlého masturbátora, který sice touží po intimním kontaktu, ale daří se mu jediné - pouze ze sebe vypravit ejakulát.. Opozitum měla zaujmout jeho extrovertní sestra, nicméně i ta se ocitla v zajetí nefunkčních vztahů. Portrét nemocné společnosti bez naděje?

plakát

Nit z přízraků (2017) 

Pomalu plynoucí děj je zásadní pro tvorbu atmosféry. Jeden z filmů, kdy nechcete, aby skončil. Není podstatné, jak se děj vyvine, ale chcete být součástí toho vytvořeného světa. Ukryti někde za dveřmi nebo tajně pod jídelním stolem nasloucháte intimnímu rozhovoru dvou bolavých duší. Citově vyprahlý módní návrhář, který si city připouštět nechce a servírka, která po citech touží a přes svou submisivitu je schopna razantních zákroků. Důležitá postava mužovy sestry, která svými racionálními gesty se snaží usměrňovat. Leč marně.. Pro diváka je slastí pátrat v jejich psyché a doufat, aby ta houbová polévka nebyla poslední..

plakát

Křižáček (2017) 

Hodně problematický film. Těšil jsem se na atmosférické putování podpořené pomalou kamerou, cesta je to pro diváka spíš útrpná. Kameraman Střítežský není Nykvist, režisér Kadrnka není Tarkovskij ani Vláčil. Ano, ve skrytu duše jsem toužil po spirituálním zážitku, bohužel Křižáček je pro mě nezvládnutý především po režijní a kameramanské stránce. Poezie si žádá budování atmosféry, tento jednoduchý námět byl stvořen pro černobílou statickou kameru s dlouhými záběry. Barva filmu krutě ubližuje, práce se světlem je už na pováženou. Hlavní postava měla trpět, drásavě se mátožit ve výčitkách ze ztráty syna, v Rodenově tváři čtu jen únavu. Kde jsou meditace, beznaděj, postupující šílenost?

plakát

Štiky (2018) (TV pořad) odpad!

Sledování tohoto dílka je možné jen kvůli studijním účelům, kam se ubírá současný bulvár a co je ochotna soukromá televizní stanice vyprodukovat. Jistě, slavné či trochu slavné osobnosti budou lákat plebs proniknout do jejich soukromí. Bahnité metody bulváru končící nezřídka u soudu produkci této reality show nemusí trápit. Dehonestace probíhá zcela dobrovolně mezi všemi účastníky na obrazovce. Uječení a uřvaní nýmandi s nulovou šancí stát se "celebritou" se vlastně snaží zaujmout svými hádkami podobné nuly na druhé straně skla. Záchranou mohl být ironický nadhled, pomrkávání do kamery, že přece tohle není myšleno vážně. Přitom některé výkřiky vytržené z kontextu by dokázaly přitáhnout pozornost: "Pindo!". "Ve středu tam (fb) dám bobra." "Hrozně ráda zpívám." "Jsem hrozně moudrá a mazaná." "Monika rozpoutala mediální peklo." "Nekoukej se mi na pekáč." "Nemáš odstáté uši a máš hezkou duši." "Neříkej to slovo mega, to nesnáším." "Takhle mi tluče srdce." Diváka pak napadají otázky typu: Proč tak koulíš očima Ornello? Kde máš zuby Kokto? Jako, jakoby, viď a prostě jsou slůvka, bez kterých se neobejdete?

plakát

Birdman (2014) 

Ano, formálně je tohle dílko brilantní. Kamera sleduje lehce neurotického Batmana (ech.. Birdmana), neustále se dere do popředí, jako kdyby se bála, že jí něco unikne. Nebo aspoň sleduje záda herců, kteří putují zákulisím divadla. Do toho zvučí fantastické bubny (Antonio Sanchez mi připomněl Whiplash Damiena Chazelleho...). Prvotní je souboj hlavní postavy s vlastním egem, v dalším plánu je film dokumentem vzniku divadelního kusu. Zajímavá na tom všem je "superhrdinská" schopnost herce přenesená do reálného světa. Rozmluvy s vnitřním hlasem jsou facky od zmíněného vlastního ega, ale levitace a jiné parádičky vzbuzují otazníky. Takový ten nervózní tik, do jaké reality jsme se to vlastně dostali.. Velmi vtipný mi přišel postřeh o Keatonovu úsměvu, je vážně děsivý :-)

plakát

Čas sluhů (1989) 

Doba vzniku by neměla tvůrce omlouvat, i když se jedná o autorský debut. Na filmu jsou patrné slabé chvilky jak ve scénáři, tak v režii. Trestuhodný je zbytečně povrchní politický druhý plán, režisérka některé scény s neherci vyloženě zabíjí (seance v hotelu Interkontinental). Za povšimnutí stojí výkon Ivany Chýlkové, především její manipulativní výlevy, na psychologii postav se ale mohlo víc zapracovat. S odstupem času tak snímek zůstane v paměti snad jen díky módní dobové přehlídce...

Ovládací panel
16 bodů

Fanklub

(21)

Reklama

Reklama