noriaki

Na tomhle filmu je excelentní naprosto všechno, kromě rozpočtu. Peter Wier natočil vynikající dobrodružné drama o drsných lidech žijících v drsných časech. Posádka Aubrey se účasní hry na kočku a na myš, v níž bohužel není kočkou. Do každého rána vstupuje s reálnou možností, že se může stát jejich posledním. Přesto si najdou čas na obdivování krás přírody, a na každodenní starosti. Život v ranném devatenáctém století byl v mnohém odlišný, ale život vojáka byl vždy stejný. Válka se nikdy nezmění.

Spíše než jako reflexe Vietnamské války to na mě působilo jako pláč Rona Kovice sama nad sebeou. Tento nadšený patriot utrpěl zranění, s nímž se dlouho nevyrovnal. Je to smutné, je to něco co člověku přeháže priority, a donutí ho to zauvažovat o svém dosavadním životě, ale o válce jako takové to neříká vůbec nic. Kdyby totiž bojoval ve Druhé světové, mohl by si prožít stejně působivé a skvěle zahrané osobní peklo. Jenže pointa by byla jaká? Že jít do porážky Třetí říše byla chyba? Tuším, že tohle Oliver Stone sdělit nechtěl.

Tehdy se to nezdálo, ale zpětně viděno je Truman Show neuvěřitelně důležitý film. Varuje před fenoménem ztráty soukromí, což je problém, jenž na konci devadesátých let nikdo reálně neřešil. Tehdy to bylo sci-fi, dnes bohužel nastupující skutečnost. Sdílení soukromí na instagramu, sledování na k tomu uzpůsobených aplikacích, nutkavá potřeba chrlit osobní informace na sociální sítě, nebo dokonce nadšené vyzývání zásahů státu do běžného života stvořilo myšlenkový posun, jenž může postupně zlikvidovat lidskou svobodu. Truman Show je navzdory své dojímavosti a zdánlivé poklidnosti podobně burcující film, jako Lid versus Larry Flynt.

Oddíl 10 z Navarone je velice volně inspirovaný skutečnými událostmi, ale děje dějem plně respektuje předchozí Děla z Navarone. Co se může pokazit, to se taky pokazí. V příběhu se hromadí zvraty, zrádci a zázračné úniky z bezvýchodných situací. Obsazení je diskutabilně méně hvězdné než v "prvním" díle, jenže na lehkou váhu se brát nedá. Pokračování ustálo handicap v podobě změny herců i režiséra, a svému proslavnému předchůdci se v klidu vyrovná. Tahle volná série mohla klidně pokračovat dál.

Ron  Howard realistická dramata umí. Stačí vzpomenout na proslavené Apollo 13, ale velice působivý byl i reálnými událostmi volně inspirovaný Oheň. Třináct životů  natočil téměř jako dokumentární film, ale sluší se přiznat, že si pravdu hodně přizpůsobil. Samotné záchrany se zúčastnilo mnohem více potápěčů, zdaleka nebyla tak dramatická, a část přesunu se udála nad vodou. Jenže kdo by si chtěl nechat kazit takový krásný příběh rýpáním do maličkostí. Film perfektně šlape jako ukázka altruismu příslušníků lidského druhu. Na boji o přežití třinácti uvězněných pracovalo téměř 5000 lidí, často jen z ryzího odhodlání. Celá populace virtuálního malého města se sešla, aby dala vše do úsilí o záchranu skupinky dětí, kterou by za jiných okolností na ulici nevšímavě minula. Neříkejte mi, že to o nás nic nevypovídá.

Je to blbina, která příliš krečovitě volá po sequelech a prequelech, protože rozvíjení fikčního světa dostává nemístně moc prostoru, ale je to neurážející blbina se slušnou akcí. Přes průměr ji přetáhl snaživý Jamie Foxx a ten druhý Franco. Pokračování bych se nebránil, ale přelom v žánru ve stylu Johna Wicka od toho nikdo nečekejte.

Podle skutečné události. Kupodivu nepříliš přikrášlené, protože Alexandr Pečerskij byl v reálu ještě větší frajer, útěk byl ještě krvavější a život v Sobiboru ještě mnohem drsnější. Jack Gold natočil na počest obětí pekelného tábora televizní film který se vymkl své škatulce, a bez mrknutí oka držel krok s klasickými druhoválečnými dramaty. Není tak proslavený jako Nejdelší den, Příliš vzdálený most, nebo Velký útěk, ale kvalitou za nimi příliš nezaostává a atmosférou se jim v klidu vyrovná.

Tohle by mohlo být zapomenutelné béčko, jenže Goldsmithova hudba a Zsigmondova kamera ho zamaskovali na výpravný velkofilm. Myslím že to byl Ridley Scott který kdysi prohlásil, že hluboko uvnitř každého člověka dříme prastarý instinktivní strach že bude sežrán. Tady si ho užijete dosytosti, protože režisér druhého Predátora dobře věděl, jak vypadá hon na kočku a na myš, z pohledu myši.

Možná jednou přijde den, kdy dám filmu Roba Rainera méně než pět hvězdiček, ale dnes to nebude. Stand by Me je sice na motivy kihy Stephena Kinga, ale kupodivu nejde o horor, ani o psychologické drama, ale o obyčejný dobrodružný příběh čtyřčlenné klukovské partičky. Autor do knížky vepsal zážitky ze svého dospívání, režisér přidal něco svých vlastních pocitů a výsledkem je perfektní retro. Sice téměř bez děje, ale krásně pohodové a příjemně nekomplikované.

Navzdory vtípkům, svébytné poetice a humpoláckým charakterům je to ve skutečnosti dost syrový film o těžkém údělu ruských vojáků za Čečenské války. Připadalo mi to skoro jako Tatarská poušť říznutá Svérázem národního rybolovu. Vzhledem k osobě režiséra se druhá inklinace dala předpokládat, jenže takovou hutnou atmosféru absurdity, prodchnutou bezprostřední hrozbou smrtelného nebezpečí jsem tedy nečekal.