noriaki

Timecop je kdesi na pomezí áčka a béčka. Rozpočet, výdělky a Van Dammova náhlá popularita ho táhnou na jednu stranu, papundeklová výprava a nic moc herecké výkony na druhou. Temnou, bezvýchodnou atmosféru a syrové akční scény jen občas skryté v milosrdné tmě ovšem musím ocenit. Timecop se nakonec stal labutí písní Van Dammovy ambice zařadit se mezi hollywoodskou smetánku. Nutno dodat, že doba osvaleným bijcům nepřála. Kariéra Slye a Arnieho nabrala úplně stejný sestupný směr, akorát padali z větší výšky.

Solidní televizní kriminálka od Pavla Háši, specialisty na tento typ filmů. Námět zaujme především zahraniční předlohou, ideology obohacenou o kritiku Švédského království. Je trochu úsměvné, že scenáristé vnímali Západ jako jednolitý blok, takže švédské společnosti vyčítali potlačování levicových názorů. Kdyby jen tušili. Samotné vyšetřování táhne postava flegmatického a výkonného Becka, skvěle vystihnutého Janem Teplým. Víc než detektivka funguje jako charakterní studie, což rozhodně není na škodu.

Podle mě slečny zemřely už v úvodní scéně na skále, takže jsem zbytek filmu chápal jako scény z horolezeckého očistce. Proto mi nevadily ani superhrdinské momenty, ani přihlouplé chování blondýnky, ani umanuté ignorování jakýchkoliv bezpečnostních pravidel. Navzdory tomu všemu napětí docela funguje. Kupodivu ani ne díky kameře, ale hlavně díky hudbě. Greenův Frozen se mi ovšem dostal pod kůži mnohem hlouběji.

Líbilo se mi, že film funguje v několika rovinách. Je to hipsterská óda, stejně jako satira na tuto subkulturu. Děj se dá chápat jako pocta libovolné buřičské kapely s výrazným frontmanem - od The Doors počínaje, po Nirvánu konče, ale zároveň je to jejich výmluvná reflexe. Frank se těžko zařazuje. Je to špičkově obsazený, zručně zrežírovaný nenápadný skvost, který znechutí mnohé, pobaví menšinu, ale nadchne většinu příznivců podvratných snímků.

Diskutabilně nejlepší film o Vietnamské válce, pravděpodobně nejlepší výkon Christophera Walkena, podle kritiků první snímek který se mohl měřit s Kmotrem Francise Forda Coppoly a jeden z prvních amerických válečných filmů v němž není hlavní hvězdou sama válka. Michael Cimino se nebál dlouhého civilního úvodu obtočeného kolem téměř hodinové bujaré svatby, jen aby ukázal hrdiny plné života a plánů do budoucnosti. Nebál se ani ruského původu postav - předpokládalo se, že radostný zpěv Kaťušy bude v době vrcholící Studené války pro mnoho diváků nestravitelný. Nebál se zkrátit bojové scény na absolutní minimum, takže se většina událostí z Vitenamu odehrává v zázemí. I tak toho jedním pohledem do očí Johna Savage řekl o válce víc, než kolik toho dokázaly sdělit stohy knih a kilometry filmových pásek.

Pro mě to bylo až moc nezúčastněné a studené, ale chápu o co se Končalovskij snažil. Přerod hlavní "hrdinky" z horlivé aparátčice přes deziluzi do tiché rezignace tak nějak schrnuje vývoj kterým si - sice ne v průběhu dní, ale spíše let, prošla většina společnosti která měla tu smůlu že žila v komunistickém režimu, ale málo platné, když chybí emoce, tak tím trpí síla výpovědi. Trochu mě překvapilo, že se scénář zaměřil jen na pohled vládnoucí vrstvy a aktéry dělnické vzpoury odsunul do pozadí. Hněv lidu tak působí téměř jako přírodní katastrofa. Objevuje se nečekaně, s devastujícími účinky a nemá žádné přesně identifikovatelné viníky.

Když se řekne epický film, vybavím si Lawrence z Arábie. David Lean natočil uhrančivě dokonalý epos, jímž posunul laťku žánru tak vysoko, že k ní dodnes většina tvůrců jen s úctou vzhlíží. Přitom je megalomanská výprava a přenádherná krajina jen kulisou k prostému příběhu pokorného muže s velkým snem a ještě větší nechutí k zabíjení. Až mě překvapilo, kolik hlášek a chytrých poznámek film nabízí. Peter O'Toole si touhle rolí sice nezajistil Oscara, ale zato si jí zajistil nesmrtelnost.

Kdyby tenhle námět natočil kdokoliv trochu šikovný - naříkám zrovna S. Craig Zahler, ale při pomyšlení na to se mi podlamují kolena, tak by z toho mohl být kultovní film. Zápletka je totiž luxusní a Henry Rollins má přesně vyváženou směs charisma, zplustlosti a psychopatičnosti. Scénář pokulhává, jenže to není nic, co by se nedalo spravit. Bohužel režie je těžce podprůměrná a kamera dává filmu vzhled hluboce podfinancované televizní produkce. Já v tom vidím zmařený potenciál.

Bony a klid jsou svým způsobem zázrak. Vít Olmer natočil nezkreslenou výpověď doby, kterou mu režim pochopitelně zakázal, ale protože film pirátsky unikl na veřejnost, musel ho s kyselým výrazem povolit. Už jen tohle by byl slušný výkon, jenže on ho ještě vyšperkoval dravým režijním stylem a kinetickou kamerou. Do toho všeho hraje perfektní soundtrack, bohužel notně zprasený písní Relax od Frankie Goes to Hollywood, opakující se v nekonečné smyčce. Ale třeba Hold me od Charlese Shawa a Silvie Brown zní jako jedna z pecek, která za oceánem zbořila hitparády. Jenže nezbořila. Napsal ji Ondřej Soukup, a ti dva ji zpívali skoro zadarmo.

Zbytečně zkratkovité a tudíž nepřehledné budovatelské drama, natočené nedopatřením až během pomalu zahnívající normalizace. Prvních dvacet minut jsem netušil co se tam děje, a zbylých padesát jsem se pokoušel pochopit, proč je dobrý nápad splácat tyhle dějové linie dohromady. Na konci postavy provedly názorový veletoč, takže pokud měl film alespoň nějaké náznaky logicky stavěného příběhu, závěr je spláchl do kanálu. Hvězdičku navíc dávám za velice slušného Ilju Prachaře.