noriaki

Závěrečná pasáž se samotným závodem je uhrančivá a patřičně drsná, ale příliš krátká a uspěchaná. Důvodem je rok vzniku, protože v padesátých letech nešel natočit ani sportovní film, aby na něj nebylo naroubováno sociální drama. Tvdrý život v Krkonoších pozdního Habsburského mocnářství si o to v očích soudruhů z Barrandova přímo říkal, takže většinu stopáže zabralo tkalcovské tření bídy s nouzí. Josef Bek se svým živelným herectvím utáhl i tohle, ovšem šance na působivý surival byla promrhána.

Jestli to má být odpověď režimu na všechny dobré rodáky, tak zklamala hned dvakrát. Jednak je kvalitatní rozdíl mezi strhující freskou Vojtěcha Jasného a pokroucenou výpovědí Antonína Kachlíka přímo propastný, a ani ideologicky to není žádná sláva. Během kolektivizace se tak trochu vyhrožovalo, tak trochu zastrašovalo a tak trochu trestalo, ale prý to všechno bylo pro dobro lidu. Petr Fiala by prohlásil "že to bylo odvážné a tak trochu na hraně", já tomu říkám svinstvo. Jediná bez výhrad kladná důležitá postava celého filmu je tvrdohlavý sedlák ztvárněný perfektním Brzobohatým, jenže i on je kvůli novým poměrům zlomený, morálně pošpiněný a zahořklý.

"Nedráždit vypláchnutý žaludek a nevycházet z domu. To první ti radí lékař, to druhé policie." Geniální komedie kterou tak trochu zastiňují pozdější taškařice Oldřicha Lipského, jenže i tady se skrývá špičková kvalita. Nejen protože jde o perfektní syntézu komiksu a filmu, což už před časem dokázal Václav Vorlíček, ale protože film šlape sám o sobě, čímž se Kdo chce zabít Jesii pochlubit nemůže. Scénář je doslova nacpaný hláškami, nezapomenutelnými scénkami a bizarními postavičkami. Špičkové herecké obsazení se postaralo o zbytek.

Marně přemýšlím, kdy jsem naposledy viděl český film který by byl tak nekompromisní. Asi bych musel jít až do hloubi devadesátých let, protože ve srovnání s Pouty se mi i zamýšleně syrové výpovědi typu Hořící keř zdají trochu ustrašené a hodně vychtěné. Radim Špaček naservíroval obraz pomalu zahnívající společnosti svázané normalizací, a aby toho nebylo málo, tak vykreslil brutalitu komunistické totality aniž by soudil, nebo ukazoval prstem. Jeho (polo)sadistický příslušník StB je chvílemi téměř tragická postava uvědomující si zrůdnost své profese a hledající vykoupení za své hříchy. Zajímalo by mě do jaké míry za to mohl scénář, a do jaké míry fenomenální výkon Ondřeje Malého.

Tak ne muzikál z kadeřnického učiliště, ale muzikál z květinářství je to nejdivnější co jsem tuhle zimu viděl. Little Shop of Horrors je hlasický polarizující film. Buď divákovi sedne, nebo se jím protrápí. Já patřím spíš do druhé skupiny, protože i když mám brak rád - a tohle je přiznaný brak, se všemi nezbytnými proprietami, tak me vůbec nezaujaly písničky. Pochopitelně s výjimkou ikonické Dentist, protože Steve Martin je v ní tak kouzelný, že byl byl zločin ji prozívat. Ze zbytku filmu jsem si užil jen naprosto famózního Billa Murrayho. Komu se líbí úchylárny typu Rocky Horror Picture Show, tak by měl tohle minimálně zkusit.

V šedesátých letech byla Druhá světová ještě v živé paměti. Myslel bych si že se scenáristé budou chtít ze svých pocitů vypsat a režiséři vypovídat, jenže americké válečné filmy z té doby jsou spíše dobrodružná dramata s trochou nadsázky a špetkou humoru než syrové thrillery. Tenhle se ještě držel zkrátka, ale co naplat, pořád si myslím, že má atmosférou blíž k Stalagu 17 Billyho Wildera , než k Das Boot Wolfganga Petersena. Opravdu drsné je jen napínavé horské finále.

Gorky Park je velice solidní kriminální thriller, kterému jsem rád odpustil amerikanizovaný Sovětský svaz i překombinovaný děj. Sestava skvělých herců, bezútěšná atmosféra namaskovaných Helsinek a především fantastická hudba Jamese Hornera totiž všechny neduhy více než kompenzovaly. Díky nim se film vyšvihl o kategorii výš, a dá se zařadit mezi zapomenuté klenoty.

Studiovým pohádkám často vytýkám umělost a plochost. Pokud se nějaká tomuto verdiktu vzepře, tak je to díky perfektním hercům či příběhu - jako mají Hrátky s čertem, nebo protože svou studiovost velice dovedně skrývá - jako třeba Šíleně smutná princezna. Tahle je první která si z toho udělala nejen přednost, ale rovnou i nejsilnější stránku. Její forma skládající se z precizního grafického stylu, perfektní souhry obrazu a zvuku, a temné, místy až syrové atmosféry určitě nesedne každému, ale náročnější diváky určitě minimálně zaujme.

Nebudu se tady rozplývat nad nápaditostí scénáře - to už přede mnou udělali jiní. Napíšu tedy že mě uhranul svébytný režijní rukopis Jana Svěráka. Zatímco Obecná škola je typický, i když vysoce kvalitní film, který by mohl natočit téměř kdokoliv, Akumulátor 1 má mnoho společného s jeho proslavenými Ropáky. Děj se občas téměř otírá o žánr mystifikačního dokument, takže místy není jasné, jestli se vlídně vysmívá době v níž v jedné celostátní televizi (a po prostestech České lékařské komory následně ve druhé) běžel pořad Biotronik působí, nebo režisér s jemným sarkasmem reflektuje nezdravou posledlost národa zářící bedýnkou.

Vítejte v blízké budoucnosti. Švédsko čelí invazi nepojmenovaného Nepřítele. Obranné síly utrpěly strašidelné ztráty a porážka je téměř neodvratná. Nastává čas hrdinů. Na přelomu osmdesátek a devadesátek by podobný úkol dostal Sly nebo Arnie. Bylo by to pitomé, ale bylo by to našlapané akcí a celkově fajn. Ve třetím desetiletí pořád ještě relativně nového tisíciletí dostala tuhle práci Noomi Rapace. Pořád je to pitomé, ale zdaleka to není fajn. Atmosféra se dostavila jen v jedné jediné scéně - ano, je to ta "s jezerem". Události na Ukrajině můžou zápletce dodat alespoň nějaký šmrnc, ale ani s tímto dopingem z toho zábavný, natož napínavý film nebude.