noriaki

Jestli se dá Cesta do pravěku počítat mezi dětské filmy, tak je s přehledem mezi třemi nejlepšími dětskými filmy naší kinematografie. Bránil bych se ji tam zařadit, protože tohle klukovské dobrodružství dospívá spolu s divákem. V dětství jsem snil o plavbě po podobné řece času, později jsem obdivoval precizní režii a přirozené vedení herců. Speciální efekty byly z pohledu dětského diváka ohromující, v dospělosti jsem žasnul nad dobou vzniku. Geniální Ray Harryhausen ukázal svá kouzla už o dva roky dříve, ovšem se vší úctou k jeho práci, přísnější měřítka snese až Sedmá Sindibádova cesta - a i ta je znatelně horší film.

Casino na mě působí jako noblesnější a soustředěnější variace na Mafiány. Režijní styl je téměř totožný, v hlavní roli je ten samý Robert De Niro, a Joe Pesci si opět střihl cholerického ranaře. Rozdíl je pochopitelně v zápletce a v atmosféře. Mafiáni jsou přízemnější, ale opravdovější. Casino je uhlazené a má tendenci násilí skrývat. Když na něho později dojde, je efekt o to působivější. Za vším tím pozlátkem a neony se totiž skrývá pořádně drsný příběh o tvrdých lidech žijících v nemilosrdném světě. Herce chválit nebudu, protože bych tím urážel jejich mistrovství. Pochválím alespoň soundtrack. Nikdy bych si nemyslel, že se hudba The Doors hodí jako doprovod scény zahlazování stop.

Pohodová letní komedie s téměř thrillerovou zápletkou a zároveň bláznivé sci-fi okořeněné romantikou. Osobně se mi do tohohle mixu ještě vtírá i Top Gun, protože oba filmy mají parádní soundtrack a extrémně sympatickou Meg Ryan. Innerspace je o rok mladší, takže sice byla na prudkém vzestupu, ale protože scénář nestihl zareagovat na její čerstvou slávu, tak si hlavní role rozdělili Dennis Quaid a Martin Short. Ten první se do komedie moc nehodí, ale odehrál to se ctí, ten druhý se pro ně narodil, a na výsledku je to vidět.

Šest režisérů, jedenáct scénáristů a kupa hvězd z nichž každá si vydupala svou chvíli slávy. Tenhle film ani nemohl dopadnout dobře. Že dopadne tak mizerně, to jsem ale nečekal. Mizerné vtipy střídají vyloženě trapné a první hodina filmu je zmatená a úplně zbytečná. Občas na sebe scény vůbec nenavazují, takže o příběhu se snad ani nedá mluvit. Takhle šílená směska začala připomínat něco jako špionážní komedii až během poslední čtvrt hodiny. Ale zase, v jakém filmu si společně zahráli Woody Allen a Jean-Paul Belmondo?

Film balancuje mezi moderní pohádkou a rodinnou sci-fi - občas připomene jedno, občas druhé, a ani v jedné rovině vyloženě nedrhne. O to se postaraly pasáže zdůrazňující komunistické zřízení Československa, které mi přišly zbytečně realistické a do atmosféry příběhu nepadnoucí. Závěrečné "dilema" s nepřítomným dědečkem jsem nepochopil. Vždyť neodchází, jen se vrací.

Z československých bláznivých komedií jde o slabší kousek, navíc zastíněný námětově podobným a lepším Zítra ráno vstanu a opařím se čajem. Jenže Jiří Sovák a Iva Janžurová umí vykouzlit perfektní vtípek téměř ze všeho, takže si film zasloužil místo mezi klasikou. Scény s neustále přemisťovanou židlí a snaživým striptýzem Heleny Růžičkové jsou téměř dokonalé.

Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Josef Kemr, Stanislav Neumann, Josef Vinklář, Lubomír Lipský, Radovan Lukavský a další. S takovým hereckým materiálem nešlo natočit vyloženě špatný film. Scénář je na padesátá léta překvapivě ideologicky vyklidněný, takže se Větrná hora dá přijmout jako místy trochu hloupý, přesto mírně nadpůrměný dobrodružný film s přesahem do kriminálky.

Kleopatra má pověst epického velkofilmu z doby kdy se měnila tvář známého světa, jenže v jádru jde o vcelku komorní konverzační drama zasazené do megalomansky rozmařilých kulis. Kromě větší námořní bitvy a triumfálního příjezdu Kleopatry VII bych si dokázal děj představit jako inscenaci. Na působivosti mu to neubralo vůbec nic, i když je potřeba brát na zřetel dobu vzniku. Elizabeth Hurley s Richardem Burtonem svým přirozeným herectvím a obrovskou chemií působili věrohodně, ale Rex Harrison mi pořád připomínal vysokého úředníka britské koloniální správy.

Režisérská verze Odplaty je trochu barevnější, trochu přímočařejší, a - minimálně za mě, trochu horší film. Brian Helgeland dostal po letech možnost představit svou vizi a obul se do to s plnou parádou. Jeho film je pocitově hodně odlišný, především kvůli nepřítomnému voiceoveru a vyšrktání (nenapsání) několika vedlejších figur. Porter je plošší postava, protože romance s Rosie nedostala tolik prostoru, a není to takový frajer. Překombinovaný závěr zmizel, ale že by Helgeland vymyslel něco výrazně lepšího, to se říct nedá. Straight Up je pořád skvělý film, jenže proč se k němu vracet, když je originál téměř ve všem lepší.

Odplata je občas trochu skřípající slepenec klasického noiru a drsného thrilleru, do něhož místy probleskne něco z krimikomedie. Vizuál je kompromis mezi barevným a černobílým, a úplně stejně je na tom hlavní postava. Dobrák to není ani omylem, klasický padouch ovšem taky ne. Zdráhal bych se ho označit za hrdinu, takže se spokojím s prohlášením, že je to neskutečný frajer. Mel Gibson se do role hodil jako nikdo na světě, a úplně stejně je na tom Gregg Henry v roli záporáka odporného až k nesnesení. Perfektní film s neuvěřitelně stylovou atmosférou, ještě posílenou skvělou hudbou.