JFL

Švédská kopírka bourneovek – stejný motiv člověka proměněného ve stroj na zabíjení, stejné hopkání křížem krážem po světě a dokonce i stejné bojové umění jako vzor pro drsné bitky v uzavřených a stísněných prostorách, jen je všechno viditelně lacinější. Nicméně v porovnání se srágorama jako "Hádův faktor", je "Hamilton" řemeslně precizní příspěvek žánru, který se úctyhodně snaží držet dech s nadupanější hollywoodskou konkurencí.

Je jasné, že "Ace Attorney" vznikl jako dojná kráva vytěžující popularitu své videoherní předlohy, ale v čem tato obliba spočívá, je z adaptace velmi těžké poznat. Základní koncept ještě lze ocenit: mangatě afektované pojetí soudních dramat dobře odhaluje schematičnost a naivitu svého výchozího žánru. Ale jedna věc je si koncept přečíst a něco zcela jiného je dvě a čtvrt hodiny sledovat zcela nesmyslný a nezajímavý soudní proces, jehož řešení je už od samého začátku jasné, takže celá ta hromada schematicky vyjevovaných zvratů vůbec nefunguje, jak by měla. Jelikož je vyprávění travestie, tak divák sleduje obyčejné soudní drama se vším všudy, jen postavy mají kostýmy a účesy věrné znakovité manga stylizaci a všichni afektovaně přehrávají. Pokud to někomu k pobavení stačí, budiž mu to přáno, ale přiznejme si, že je to hodně málo a že se to po pár minutách okouoká. Na to, aby byl "Ace Attorney" zábavný, je v něm zoufale málo opravdového humoru. Je pravda, že film je nejen z hlediska výpravy a kostýmů, ale také střihu a kamery ryze komiksový, ale to není nic nového, a už vůbec ne pro Miikeho. Naopak je smutné vidět, jak se z Miikeho čím dál tím víc stává pouze velmi dobrý řemeslník. To on sice byl vždycky, ale dříve měl větší tvůrčí volnost a evidentně pracoval s podnětnějšími scénáři (ať už ve smyslu, že byly dobré nebo naprosto zoufalé). Sice i zde se najde pár sekvencí, které stvrzují režisérovu inscenační bravuru a nápaditost, ale příznačně působí jako vystřižené z jiného filmu (nečekaně působivá sekvence odhalení sebevraždy).

Na přelomu 80. a 90. let byla hongkongská kinematografie na absolutním vrcholu, a to jak z hlediska kvality filmů či pestrosti produkce, ale také coby průmysl. Její ekonomická síla se mimo jiné manifestovala tím, že nejen áčkové blockbustery, ale i četné béčkové produkce zcela běžně natáčely v zahraničí a lákaly tak domácí publikum i světové distributory na tradiční žánrové atrakce zabalené do přidané hodnoty exotických lokalit, které filmům dodávaly zdání nákladnosti a tedy i domnělé kvality. Poslední film předního hongkongského řemeslníka přes akční thrillery Danteho Lama jakoby signalizoval, že se hongkongská kinematografie po patnácti letech pomalu zkouší dostat zpět na pozici, z níž tvrdě spadla. "The Viral Factor" divákům slibuje mezinárodně rozmáchlý akční thriller, jehož přestřelky a honičky jsou zasazeny před scenérie Blízkého východu, Číny a Malajsie. Film představuje Petriho misku, kde obludně mutují nejzákeřnější podoby bombastického akčního spektáklu, béčkových žánrovek, scenáristicky třeskutě naivního braku a těžkotonážního melodramatu. Pokud bude "The Viral Factor" předzvěstí dalších snímků, které jeho nedostatky překročí, může se na něj posléze vzpomínat jako na první nejistý krůček na znovuobjeveném území. Pro Lama sice stvrzuje jeho ambiciózní tendenci každým projektem překonávat spektakulárnost svých předchozích titulů, ale nemůže se vyrovnat vytříbenosti a bezchybné funkčnosti jeho předchozích akčních thrillerů "Beast Stalker", "Fire of Conscience" a "The Stool Pigeon". Zatímco jmenované snímky se držely osvědčených motivů urbánních thrillerů, tedy žánru, který ani v dobách největší krize z hongkongských kin nevymizel a vybudoval si i skrze nové příspěvky žánru stabilní schémata, "The Viral Factor" jakoby nově (znovu) přináší žánr thrillerů amerického ražení, kde jde o záchranu světa a zlotřilé padouchy nadnárodního formátu. Zdejší vyprávění neustále diváka vyhazuje z filmu hurónsky směšnými logickými nedotaženostmi a celkovou naivitou dění. Nejhorší je ale vše zastřešující rámec tvrdě plačtivého melodramatu, kde se stmelují léty rozdělené rodiny, překonávají se sociální propasti a letité (doslova mokré :)) sny získávají definitivní interpretaci (sekvence vytahování nechutně špekatého škvrněte z vody je už ryzí burleska). Přitom to má být akční thriller o honu za zloduchy, kteří se zmocnili smrtícího viru. 5/10

Na jednu stranu pozoruhodný projekt, neboť oživuje tradici Cat III filmů, které exploatují předsudky vůči Číně, coby zemi policejní brutality a zvůle, kde obyčejný jedinec nemá sebemenší práva a možnost dovolání se spravedlnosti. Film se pokouší maskovat svou exploatační podstatu nelineárním vyprávěním, formalistickými finesami a midcultovou symbolikou (zasazení řady scén do přírody a lánů vysoké trávy, které jsou netečné vůči afektovaným lidským konfliktům). Jenže nic z toho nedokáže zakrýt, že hlavní atrakcí jsou vytěžované předsudky a explicitní a mrazivě přímočará brutalita (znásilnění, sekvence policejních mučení při výslechu a nelítostné sadistické vraždy). Hlavní úskalí snímku ale spočívá v jeho podřízení se normám čínského trhu, což s sebou nese podmínku moralistního konce, kde všechny postavy, které se dopustily jakékoli nepravosti či někoho zabily, musejí být potrestány. Film o oprávněné mstě nevinného mladíka na prohnilých a zlovolných policistech tak paradoxně končí doslovnou moralitou, konstatovanou přes midcultový citát západního humoristy hlásající, že jediná pomsta, která opravdu funguje je odpuštění. Při uvážení děje snímku, ale především reálného kontextu, který exploatuje, je takové zakončení ryze obludné. V zásadě se tak film stává zavilou agitkou hlásající smír s terorem bohorovných představitelů státní moci.

Jako líbivý skandinávský film dle festivalové objednávky (depky, přízemnost, bizarní postavičky, krajina, velkohubá nonkonformita) je "Na sever" až předpisově čisté. 5/10

Směšně naivní festivalový midcult, který autobiografické prvky režisérova života zahaluje do dramaticky dojímavé fikce. Z jistého hlediska lze pochválit, že v okouzlení kýčovitými obrázky a prvoplánovými znaky se takřka ztrácí, že snímek je zcela nekonzistentní. Asi bude lepší, když se libanonský rodák žijící ve Švédsku bude věnovat spíš komunálním komediím, než když stejnou optikou vulgarizuje problematiku války, uprchlíků a šikany.

Cage coby z pekla uteklý Lešek Semelka názorně ukazuje směšnost fanboyovské obsese ratingovým štemplem R, neboli do sedmnáctři let nepřístupné (pouze v doprovodu dospělých). Vyprávění překvapí především tím, že se nejedná o adaptaci nějakého tuctového rádoby drsného komiksu z amerického mainstreamu, jež se vyznačuje nadutou drsností a úsměvně naivním přejímáním vážných motivů či křesťanské mytologie. Vše zde (stejně jako v mnoha ohledech podobné "Knize přežití") totiž trpí stejným syndromem úzkostné afektovanosti a apelativnosti jako čtení určené pro náctileté chlapce bez rozhledu. Především to platí pro sugerování dojmu, že film je hrozně nekonformní, když se co chvíli zakleje, rozprskne kečup nebo ukáže nahá žena (ale ne moc explicitně, aby se nám děti z toho nelekly). Právě svou neoblomnou vážností získává již tak pitomoučký snímek ryze absurdní rozměr, a ve výsledku tak má blíže spíše opusům od Tromy. Ale na rozdíl od Tromy postrádá jakýkoli nadhled, což ve výsledku zavdává k pobavení nikoli s filmem, ale na jeho úkor. Cage definitivně dospěl do stádia campu sama sebe a představuje jakousi Divine hollywoodské hvězdné sebestřednosti a namyšlenosti.

Nádherně nechutný normalizační pomník nesmrtelné ikoně české popkultury. Na jednu stranu je "Hvězda padá vzhůru" filmový řitní alpinismus pro obludu, která si vyprosila návrat z rádoby emigrace, ale současně jí lze vnímat i jako krutě podvratné dílo, které svůj objekt nevybíravě satirizuje. Disproporční převaha detailů Kájovy tváře vůči jiným postavám ve filmu a famózní improvizační scény hrdinova narcismu divákovi zpřítomňuje ambivalentnost muže, v jehož tváři se snoubí česká humpolácká jalovost, pohlavárovsky podlá sviňáckost a buranská odnož queeru. Fakt, že slavíkovou družkou je Molavcová, jejíž míra demence je stejně velká jeko její bujně se pohupující vnady, zase nelze vnímat jinak než jako podlý žert. A to nemluvě o celé absurdní premise totáčově muzikálové parafráze na Strakonického dudáka (asi další důvod obsazení Molavcové) pojatého optikou silvestrobvských estrád coby mix nejapných hudebně tanečních čísel, imbecilního humoru a promenády předních televizních/filmových ksichtů doby. Jako bonus je zde Sovák, klerý v outfitu ala Holzman hraje módního fotografa a lačně hltá tuzexovou colu.

Chytrá sebereflexivní óda na uhrančivost béčkové žánrové kinematografie, diváckou lásku ke hvězdám a především na muže s titulními iniciály - zavrhovaného, vysmívaného, haněného, podceňovaného, ale přesto milovaného, nezapomenutelného a nepřekonatelného. Be aware!

Po nevázaně originálním hlavolamu "Symbol" se Macumoto vrátil k podvracení žánrových schémat. Poté, co se v debutu "Big Man Japan" chopil kaidžú filmů (snímky s obřími monstry), potažmo tokusacu filmů (snímky se speciálními efekty a super hrdiny) se nyní pustil do dalšího ikonického žánru japonské kinematografie, samurajských filmů. Ačkoli úvodní sekvence s hrdinou na útěku skvostně zesměšňuje sérii "Lone Wolf and Cub", poté se režisér drží spíše tradičních samurajských dramat. Centrem vyprávění je harakiri, jehož mechaničnost a obřadnost režisér podvrací tím, že do striktně rigidního prostředí spojeného s rituálem umísťuje zcela praštěné a trapné komické výstupy. Hrdina odsouzený k vykonání harakiri totiž tentokrát má možnost si zachránit život tím, že během třiceti dní rozesměje zasmušilého syna knížete. Právě mechanická struktura v kombinaci s hloupostmi vytváří skvělou komedii, ale o to víc zarazí finále snímku, kde se tvůrce nečekaně přiklonil k melodramatické linii a navzdory předchozím absurditám zachoval svému samurajovi tradiční důstojnost. Ve výsledku tak film lze chápat i jako pojednání o životě komiků, kteří sice rozesmívají lidi svými výstupy, ale současně to mohou být vážní a hrdí lidé s velmi tradičním hodnotovým žebříčkem.