JFL

Tolik potenciálu pro camp, ale bohužel promarněného. Vlastně nejvíc na filmu irituje fakt, že nelze přijít na jediný důvod jeho existence. Tvůrci si zřejmě slibovali, že když do jednoho konceptu nasypou Johna Travoltu s Jamie Lee Curtis, "based on articles in Rolling Stone" a dobovou módu fitnes, budou výsledkem nadité kapsy ze vstupného. Jenže z filmu se stal propadák. Ostatně není se čemu divit, když výsledek vlastně je o ničem a ani není jasné, k čemu se vztahuje název. Pokud k praktikantům aerobiku, pak se jim vyprávění věnuje překvapivě málo. Pokud má označovat hrdinu, tak je to přinejmenším problematické, protože se vlastně většinu stopáže chová jako kokot. Zásadní úskalí spočívá v tom, že scénář napsal přispěvatel Rolling Stone na základě svých článků a jako hlavní postavu dosadil své alterego. Výsledkem je ryze sebestředný příběh o tom, kterak hvězdný novinář dělá svou práci a na konci svou zásadovostí získá srdce dívky i celého světa. Celou dobu tak sledujeme anabázi za dvěma články, ale místo vhledu do novinářské praxe a otevření problematických motivů se "Dokonalí" spoléhají na deus ex scénář, který zasahuje každých deset až pět minut. Nanicovaté dialogy se neustále točí kolem novinářské etiky, ale nikdy nic kloudného neřeknou. Zůstávají jen hvězdné tváře, hromada sekvencí, které nic nerozvádí a jednou za půl hodiny chvilkové pošušňání nad vyzývavě, ale paradoxně zcela asexuálně se komíhající pánví Jamie Lee.

Pang Ho Cheung opět potvrzuje svůj statut nejvýraznějšího lokálního tvůrce komerčních filmů v Hongkongu. Dřívější osobnosti udávající směr kinematografie jako Johnnie To či Tsui Hark se podřizují lukrativnějším trhům, tvorba jiných filmařů je nekonzistentní (Herman Yau pohybující se mezi lokální atmosférou prodchnutými díly jako "True Women for Sale" a žánrovými parazity "The Legend is Born - Ip Man") nebo nelze přímo mluvit o komerčně profilovaných filmech (Ann Hui). Pang ale dokáže bravurně skloubit cit pro atmosféru dějiště, tematiztování města a originální uchopení divácky atraktivního konceptu. Tentokrát reflektuje zákaz kouření ve veřejných prostorách a skrze to rozvádí okouzlující delikátní romanci zasazenou do postranních uliček a zadních traktů budov, kde se scházejí kuřáci. Ačkoli i režisérovy předchozí snímky následovaly totožný koncept za užití odlišných žánrů a společenských fenoménů, od bravurní "Isabelly" se mu nepodařilo přijít s tak harmonickým spojením obou složek. Skvělé dialogy a charisma hlavních i vedlejších představitelů utváří civilní svět, který ač neukazuje žádné z tradičních dominant bývalé kolonie, dýchá ryze kantonským životem. Je potěšení vidět, že hongkongská kinematografie se nesnaží pouze pochlebovat zahraničnímu trhu ikonickými žánry, ale zachovává si domácí kolorit. Ostatně právě komedie vždy držely tamní průmysl nad vodou, přinášely změny trendů a zachovávaly tradiční kantonskou kulturu při životě.

Název "Let the Bullets Fly" sice může sugerovat, že bude následovat divoká akční řež v nejlepší tradici ikonických rolí Chow Yun Fata, ale již v úvodní sekvenci se věta "Nechte kulky doletět" ukáže v zcela jiném kontextu, který namísto vyhlížené patetičnosti či agresivní razance nastolí nadsázku a uvolněnost. Navzdory PR masáži o "čínském westernu" a zavádějícím upoutávkám se před zraky diváků neodehraje akční akrobacie ve výpravných kulisách, nýbrž famózní fraška, jejíž hlavní atrakcí jsou vyšperkované dialogy, situační humor, uhrančivé herecké výkony a především zastřešující absurdní überstylizace. Proklamace s westernem nicméně není vůbec nemístná, jen tentokrát nevychází z nepodloženého propagačního žbleptu či do očí bijící sady odkazů. Westernový půdorys na jedné straně vytváří významovou paralelu mezi dobou dějiště, Čínou okolo roku 1920 po pádu císařství, a divokým západem. Žánr ale především posloužil jako výchozí bod zcela osobité hry se schématy (spíš než k Leonemu má Jiangův snímek blíž k rozverně přízemním komediím jako " Balada o Cable Hogueovi", "Mé jméno je Nikdo" nebo "Maverick"). Je zde klasický rámec o hrdinovi, který coby zastánce spravedlnosti přijíždí do zapadákova ovládaného zlotřilcem, s nímž se musí utkat v boji o srdce obyvatel. Jenže Jiang Wen situaci staví na hlavu, a místo macho duelu černobílých postav přináší zábavnou šachovou hru o moc mezi dvěma mazanými protivníky. Při čemž vše halí do formy mísící přízemní humor a fantaskní stylizaci příznačnou pro jeho předchozí dva snímky - divadelnost se spájí s výpravností, estrádní žertíky s důmyslným scénářem a pitvoření s úchvatnými hereckými výkony. Ostatně všichni tři hlavní hvězdní představitelé Jiang Wen, Chow Yun Fat a Ge You mají díky tomuto filmu po dlouhé době příležitost ukázat pestrost svých hereckých rejstříků stranou omezujících škatulek (obzvláště Chowa je, po "The Postmodern Life of My Aunt", opět radost vidět, jak rozehrává svůj komediální talent namísto unaveného zpodobňování další ze zástupu oduševnělých Asiatů či melancholických zabijáků).

Vyhroceně nesmyslná macho antiteze japonského "Symbolu". Tentokrát také sledujeme muže zavřeného v místnosti, ze které se může dostat pouze pokud přistoupí na zákonitosti daného světa. Jenže zatímco "Symbol" tuto premisu rozváděl s absurdní nadsázkou a skvělým timingem pro humor, zde je to jen silácká óda na mužství, kde se neustále kleje a exploatačně se vrší nechutnosti jako pojídání larev z mrtvé krysy a pití moče, aby se vše mohlo završit spasující sexuální sekvencí a dementním poslelstvím o převaze lásky a empatie nad agresí a racionalitou. PS: Film jsem viděl před více jak rokem, kdy ještě zoufalé producenty nenapadlo na plakát přilepit velkým červeným fontem vyvedené 3D a popravd si nedokážu představit, jakou atrakci skýtá temná místnost s dodatečně renderovanou hloubkou.

Jako fraška na sci-fi a parodie "Star Treku" je tato snůška nesmyslného děje, přepjatého patosu, nemotivovaných spaceoperových schémat a umělých efektů skvělá. Jenže je to v základu odporný film. Jednak je zde glorifikace japonského nacionalismu a ideologie kamikaze. Celý projekt, ostatně jako již původní anime oživující významově zatíženou bitevní loď Jamato pro poválečnou dobu, připomíná problematickou reflexi druhé světové války v Japonsku - v zásadě je to do popcornového hávu zakuklená svatině Jasukuni. Ideologická problematičnost vyvstává i z díla samotného bez zohlednění vnějšího kontextu. Film v zásadě pojednává o tom, jak hrstka emocionálně rozháraných lidí provede genocidu mnohonásobně vyspělejší rasy bytostí, které navíc evidentně jsou silně emaptické. Jak jinak si vysvětlit, že se všemi útoky vždy vzorně počkají, než si lidští hrdinové odbudou své sáhodlouhé patetické výlevy emocí? Alespoň mají diváci příležitost si potvrdit, že hollywoodský patos je jen slabým odvarem toho v japonském mainstreamu.

CATIII vykrádačka "Psycha" a "Shiningu" sice zrovna nezaujme svým chaotickým a nesmyslným dějem, ale zaslouží si pozornost z hlediska zobrazení sexu coby polarity dominance a podřízenosti – ostatně sex a nahota jsou v zásadě jediné zdejší atrakce a naštěstí jich film dodává požehnaně. Ačkoli je "The Imp" slasher, nenásleduje tradiční schéma západní podoby žánru, kde hrdinka je jediná cudná, zatímco promiskuitní postavy umírají zaslouženou smrtí. Tentokrát dojde skoro na všechny, tedy co se týče sexu, zato jediná zdrženlivá vedlejší postava se nevyhne smrti. Film obsahuje pouze jednu scénu milování, kde je mocenská pozice partnerů jakoby vyrovnaná. Ostatní sekvence ukazují extrémní podobu dominance či podřízenosti, které ale nejsou svázané s tradiční genderové předpoklady. Nejpozoruhodnější je v tomto ohledu postava hostinské, která se ukáže jako dominantní nymfomanka, jež má navrch i nad chlapíkem, který se jí chtěl zmocnit. Fenomenální je pak finále snímku se sekvencí, kde hostinská znásilní hlavního hrdinu, čímž ho doslova připraví o roli aktivního činitele, takže hrdinka v nesnázích si pak musí pomoct sama. To znamená, že se zabijákovi podvolí, převezme sexuální kontrolu a díky tomu také získá možnost ho zlikvidovat. Částečně do tohoto podvracení klasických rolí náleží i samotná představitelka hlavní role Diana Pang. Podobně jako úspěšnější a proslulejší Amy Yip i tato bývalá baletka a misska si vybudovala filmovou kariéru na tom, že vystupovala v erotických snímcích, ale nikdy se neukázala zcela nahá. "The Imp" tak představuje zvrhlou variaci Čekání na Godota, přesněji řečeno na její obnažené bujné vnady. Nejvíce se k touženému cíli přiblíží jedno mokré tričko, ale jinak i při sexuálních sekvencích její prsa vždy zakrývá úhel kamery nebo ruce a pusa spoluaktéra. Ve finále si na své přijdou alespoň dolňáci.

Malý nezávislý film "The Drunkard" nezapře, že vznikl podle knižní předlohy napsané v 60. letech, protože takhle a o takových tématech se dnes už netočí. Příběh starého rozervaného literáta, který osciluje mezi alkoholem, ženami a úvahami o autorské integritě je zahalený do vodovkově matných záběrů připomínajících stylovou paletu podobně melancholického a časově zakonzervovaného "Stvořeni pro lásku" Wonga Kar Waie. Peripetie s dlužením peněz, mlžením o pravém stavu vlastních financí a současně evidentní přitažlivost hrdiny pro opačné pohlaví evokuje švédský klasický snímek "Hlad", s jehož hrdinou má ten zdejší společný i hodnotový žebříček. Jenže zatímco zásadový hladovějící intelektuál (pravdě nesnesitelná kombinace) urputně následuje své ideály, jeho hongkongský protějšek, možná protože je výrazně starší a ohlodaný životem, alespoň namísto planých řečí prostě dává svůj talent do služeb lechtivých příběhů na pokračování a utápí své hodnoty v alkoholu. 5/10

Ambiciózní debut afroamerického herce Jamila Walkera Smithe již svým názvem slibuje určitou míru sebereflexe a postoje k afroamerické identitě a kinematografii. Navíc coby snímek vztahující se k tématu afroamerických mladíků účastnících se války v Iráku by opravdu mohl přinést soudobý ekvivalent ranné tvorby Sipka Leeho, který zakotví afroamerickou identitu skrze témata nového tisíciletí. Ačkoli film má nakročeno se vším řečeným stát, posléze vše rozsype a zůstane jen nekoncepční doják bezskrupulózně atakující diváky. Vyprávění staví na konceptu found footage. Navzdory zpočátku dobře navozenému dojmu reality se brzy ukazují trhliny v dramaturgii filmu a především v konstrukci zdejší zastřešující fikce. Jednak je příliš očividné, že sekvence z války nevznikaly v Iráku, vojáci používají nereálně zastaralé vybavení a posléze se celá fikce rozsype, když se vyústěním příběhu zcela zbortí iluze vypravěče. V plném světle se tak odhalí podstata snímku, který navzdory nabízejícím se přístupům a tématům zůstává jen sofistikovanost předstírajícím kalkulem dojícím z publika slzy. Obzvláště zamrzí, že vyprávění sugerující realismus následuje ta nejotřepanější příběhová klišé filmů o mladých mužích vystavených válce.

Již na první pohled je jasné, proč se "Night Market Hero" stal na Tchaj-wanu masivním hitem. Snímek glorifikující lokální sociální folklor pouličních trhů hraje na strunu národního cítění, tradice a okouzlení exotickými kořeny moderní městské existence. Nižší sociální vrstva trhovců je zde podána jako rozverné dobrosrdečné figurky, které udržují při životě národní tradice a dávají zdarma jídlo nuzákům. V souladu s tím pak makléři a politici, kteří se chtějí na zrušení trhu a vybudováním luxusních bytů na jeho pozemku obohatit, vystupují coby bezskrupulózní zlotřilci. Vyprávění podřízené tradičnímu a tradicionalistickému mýtu o outsiderech, kteří navzdory svým neduhům a společenským prohřeškům coby okouzlující hrdinové vítězí proti zvůli, je zákonitě plné naivity a schémat, ale tím vlastně jen přiznává svůj rodokmen v komerčních vodách vykalkulovaně diváckých filmů.

Dobře natočený a skvěle obsazený film o alkoholismu padá na zásadním problému, že své centrální téma pojímá jako roztomile úsměvnou dispozici, která má vyvolávat dojetí. Příznačně snímek vznikl podle autobiografické prózy alkoholika Jútaky Kamošidy, který ji napsal těsně před smrtí a zákonitě si svůj stav ale i svět kolem sebe přikrášluje. Stejnou situaci, ale s věrohodnějším mixem optimismu, bolesti a tragédie, ale především bez idealizace popsala i jeho žena, populární mangaka Rieko Saibara ve své sérii "Mainiči kaasan" (jež byla letos zfilmovaná). "Walking Home" oběť manželky zplošťuje na pouhé konstatování, že děti mají manžela stále rády, což při tom, jak hnusně a surově se k ní před nimi choval, vyznívá krajně neuvěřitelně. Navíc se zde naprosto pomíjí fakt, že sama Reiko nacházela útěchu od trudného osudu v alkoholu (což naopak zohledňuje film "Mainiči kaasan"), namísto toho je zobrazená jako nezdolně optimistická a dětsky nezkažená samaritánka.