JFL

O bratrech Philippouových by na základě jejich internetových videí mohl člověk snadno nabýt dojem, že jsou to jen dvě hovada surfující na vlně post-Jackass kokotství a youtuberské přetvářky. Tím spíše ale jejich celovečerní debut překvapí jako velice řemeslně precizní a fyzicky intenzivní žánrovka, ale navíc coby pohlcujícím způsobem citlivé dílo, které dokáže podnětně promlouvat o celé řadě frustrací mladé generace i obecných tíživých témat, aniž by působilo jakkoli přemoudřele či okatě. "Mluv se mnou" sálá dravou energičností, formální nespoutaností i skličující hororovou intenzitou, až se člověku dere na mysl srovnání s prvním "Evil Dead". Jenže Raimi svůj geniální talent zúročil čistě v zájmu žánrové zábavy s pramalým přesahem za hranice plátna. Naproti tomu Philippouovi ve svém hororu výmluvně tematizují motivy jako skličující napětí z tlaku zapadnout do kolektivu a nekonečných hecovaček i všudypřítomné hrozby ztrapnění se pod dohledem sociálních sítí. Páteř bravurně vystavěného vyprávění při tom představuje vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka a na to vázaná hrozba pádu do propasti vinění sama sebe a depresí. Toto téma film dokáže podat současně se skličující empatií i s efektně intenzivní děsivostí.

Nechme stranou sporťácké žvásty, že je Koreeda zpátky ve formě. Klíčové je, že jeho novinka "Netvor" se opírá o bravurní scénář Júdžiho Sakamota, který tvoří masivní páteř tohoto maximálně působivého díla. Vyprávění sice staví na již mnohokrát užitém konceptu různých pohledů na stejné události, ale svou precizní výstavbou nejen, že dokládá funkčnost tohoto narativního konceptu, ale především jej uplatňuje k naprosto pohlcujícímu a zdrcujícímu výsledku. Pečlivě v divácích buduje konkrétní očekávání a domněnky, které pozvolna a opakovaně rozkládá, čímž současně zrcadlí jedno ze svých ústředních témat. "Netvor" pojednává o monstrech každodennosti, kterými jsme my sami. Těmi nás nečiní vyloženě zloba, nýbrž uchylování se k ukvapeným závěrům, které si domýšlivě vyvodíme ze zlomků situací, aniž bychom se pídili po tom nahlédnout nejprve celek. V Koreedově uchopení tento základ nabývá odzbrojující podobu, protože se straní jakékoli okázalosti a naopak k celému vyprávění o křehkosti bolesti přistupuje s nenápadnou bezprostředností. ___ Pro mě osobně se "Netvor", viděný na festivalu v Cannes, stal zosobněním onoho Svatého Grálu filmových zážitků, které přesně člověk doufá, že na festivalech najde, byť už se to děje spíš jen vzácně. Koreeda mě svým pojednáním o šikaně a bolesti nejprve důsledně odzbrojil a pak ve finále naprosto rozsekal. A to do té míry, že ve mě vyvolal touhu vytratit se z toho zběsilého shonu festivalu a jen se osaměle toulat nočními uličkami a nechat v sobě doznívat ty emoce a myšlenky.

"Český sen" pro věkovou kategorii 15-25 let v open beta verzi. Klusák s Remundou tehdy do kin dávali dokumentární výsledek mapující průběh a dopad celého marketingového pranku s cílem přimět diváky k nahlédnutí lživosti marketingu a českého slevového fanatismu. Kazma a spol. naopak do kin dávají marketingový fake produkt, jenž sám o sobě je jen další snůškou marketingových příslibů. V paralele s "Českým snem" není "The Movie" ani oním falešným průčelím slibovaného nákupáku na poli, spíš reklamou na něj, která jen místo televize běží v kinech. Kam že jsme se tedy za těch 19 let posunuli? Na Klusáka s Remundou byli tehdy lidi naštvaní, že z nich udělali nedobrovolné účastníky pranku, že se sami cpali před kameru a že si nám dovolovali vnucovat pohled na marketing jako byznys lží. Na "The Movie" se všichni nadšeně hrnou s vidinou, že budou součástí pranku, na jehož konci jim zase polobůh Kazma, obrněný notnou dávkou reputation-launderingu, jakože potvrdí to, co samozřejmě přeci všichni vědí, že marketing je lež a všechno je prank. Při tom z nich vytáhne hromadu peněz a nikoho to neštve, protože být u toho je flex a namísto nějaké otravné, časově náročnější katarze se zdejší zamyšlení odbyde konstatováním "meta, lol".

Nolanovi se podařil husarský kousek, když po coronou zaviněném propadu "Tenetu" okázale rozvázal své dlouholeté pouto s Warner Bros. a rozehrál s jinými studii hru "Chcete mě?". Nově tak smí Nolanovi říkat "můj milášek" studio Universal. Jen za to muselo vypláznout peníze na projekt, který nezapadá do aktuálně preferovaných škatulek hollywoodské produkce. Tím spíše pak "Oppenheimer" zaujme jako marketingová výzva. První kroky vedly přes povýšení samotného projektu na high-concept tagline "Nolan točí atomovku". Následně se zapojilo vyzdvihování analogovosti, což ve spojení s výbuchem bomby přispělo k vyvolání dojmu události. Dovršit sugesce, že tříhodinový biografický film o teoretikovi kvantové mechaniky bude velkolepý spektákl, finálně pomohlo sousloví 70 mm IMAX. Nejpozoruhodnější na tom je, že se prémiový formát projekce vyzdvihuje nikoli u vizuálně pompézního spektáklu, kde by měl očividné opodstatnění, ale u dialogového snímku, jehož většinu tvoří záběry deklamujících herců v oblecích či uniformách. Na druhou stranu totožně již mýtus 70 mm filmového materiálu uplatnila propagace Tarantinovy interiérové žvanírny "Osm hrozných". Tentokrát se ale ještě více než tehdy podařilo PR spindoktorům navodit dojem, že se pro každého filmového fanouška návštěva IMAXu rovná pouti do Mekky. V zájmu finanční návratnosti "Oppenheimera" a zajištění dalších Nolanových projektů je to chvályhodné. Ale dovolím si tvrdit, že navzdory celému PR cirkusu nepotřebujeme pro docenění tohoto filmu největší plátno. Vynikající zvuk ano, ale ne IMAX projekci. "Oppenheimer" nezadupe diváky do sedaček velkolepostí svých výjevů. Ale zato představuje vynikající scenáristický počin, který bravurně drží diváckou pozornost, zvládne zevrubně rozebrat svou titulní postavu, a dokáže to udělat přehledně. Což píšu jako člověk, který má problém pamatovat si jména, takže řada filmů s množstvím postav pro mě nefunguje, protože se v nich snadno ztrácím. Ne však v Nolanově "Oppenheimerovi". To proto, jak je vyprávěný, respektive jak se v něm vrství nejen časové linie, ale i samotné obrazy a zvuk. Jako by se Nolan vracel zpět ke svým kořenům, kdy neměl k dispozici horentní rozpočty a uhranul diváky čistě silou důmyslně skládaného vyprávění v "Mementu". Až na to, že oproti jeho mladicky ambicióznímu hitu zde nelinearita neexhibuje jako gimmick. Spíš s lety vytříbenou neokázalou účelností umožňuje rozpitvat a fascinujícím způsobem pro diváky poskládat různorodé životní role Roberta Oppenheimera i odborné, osobní a morální otázky, které se k jeho osobnosti, dílu a pozici ve velkých dějinách váží. Díky struktuře, která neustále klade detaily po bok širšího rámce a zpřítomňuje kontext či hledisko odstupu vůči dramatické poutavosti okamžiku, se Nolanově portrétu daří vyhnout se minovým polím plakátové oslavnosti, bulvární skandálnosti či filosofické těžkopádnosti. Nikoli tím, že by je neobsahoval, ale neustále je bombarduje částicemi jiných hledisek. Klasická floskule "komplexní portrét" zde dostala svou nekompromisní maximu.

Peklo jsou ostatní lidé. Což v případě vlastní rodiny platí o to víc, neboť před ní člověk nikdy neuteče, i z toho hlediska, že si ji navždy nese v sobě. Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček stvořili geniální home invasion horor, když se namísto žánrových elementů drží právě děsivé (a dusivé) podstaty příbuzenských vztahů. Reakce v kině plné bolestivých těžkých výdechů, čirého zděšení i zoufalého smíchu marně toužícího po úlevě stvrzují, jak bravurně tvůrci vystihli detaily psychologického teroru nejen mateřského, ale i obecného klenoucího se jednosměrně napříč generační propastí. Síla jejich filmu se opírá o děsivě přesný casting, který naplňuje scénář stojící na niterně odpozorovaných a analyzovaných pocitech i jejich triggerech, které otiskli s hrozivou přesností a devastující autenticitou do scénáře. Ať už se jedná o lobotomizující starostlivost, drtivou egocentričnost nebo jen vyčerpávající gerontovskou přemoudřelost. "Přišla v noci" také exceluje v tom, jak naléhavě dokáže tematizovat jádro svého žánru, tedy samotný domov - jednak z hlediska jeho významu pro ústřední postavy, ale také stran toho, jak na postavy dopadá jeho narušení. Při tom všem nakonec nejděsivějším elementem, který tvůrčí duo do svého díla dokázalo otisknout, zůstává to, že ústřední monstrum nedémonizují, nýbrž naznačují potenciál každého z nás se jím také stát. Právě fakt, že monstrum nemá sebereflexi a díky tomu samo sebe vidí jako nepochopenou oběť, dodává "Přišla v noci" další mrazivě výmluvnou rovinu přesahující mantinely mikrokosmu jedné rodiny k znepokojivé obecné pravdě o jádru mnohých problémů ve společnosti.

Okouzlující a poklidně plynoucí celovečerní etuda na přátelství a New York si vystačí zcela beze slov a přesto vypráví poutavě a výmluvně čistě prostředky animace a filmového jazyka.

Ten ryzí wow efekt z čelní srážky s něčím nevídaným a revolučním, dominující zážitku z prvního dílu, se zákonitě už nemůže dostavit. Ale to nic nemění na faktu, že druhý animovaný Spider-Man představuje pohlcující audiovizuální explozi, která pořád dokáže divákům na tváři vykouzlit ten slastně nablblý výraz úžasu a fascinace. Zatímco hrané komiksárny ztrácejí dech a zájem publika, druhý "Spider-Verse" je hyper-dynamický - to nejen ve způsobu ztvárnění pohybu a akce v rámci jednotlivých záběrů i celých sekvencí, ale také co do vyprávění i vyjadřování emocí. Sice má masivní stopáž, ale i při jejím zohlednění zůstává impozantním výkonem, co všechno během ní dokáže odvyprávět. A to ne jen ve smyslu peripetií a dialogů, ale také šíře oněch titulních paralelních světů. Zásadní roli v tom hraje samotné médium animace. Zatímco v předchozím filmu animace vyrážela dech především z hlediska expresivity fyzického pohybu, tentokrát vedle toho nabývá narativně ilustrativní a emocionálně impresivní roli. Konkrétně v orientaci napříč různými paralelními světy i jejich obyvateli pomáhá divákům nejen samotná kresebná stylizace, ale právě že i animační ztvárnění, počínaje technickým provedením až po provedení stylových specifik v čase a prostoru (od skicových elementů a akčních čar, přes řešení pohybu a póz, po míru a způsob užití typografických VFX). Animace také umožňuje kondenzovaně a současně velice účinně vyjadřovat a přenášet emoce - opět od řeči těla a výrazové stylizace mimiky (na rozdíl od hraných komiksáren není animovaný Spider-Man nikterak výrazově limitovaný svou maskou) až po práci s barevnou paletou scény i proporční deformací postav. Vedle toho tu máme také důmyslné meta pojednání o konfliktu osobní vůle s rigidním kánonem, které lze z ústředního příběhu nepřekvapivě vztáhnout také na obrazoboreckou pozici kreativitou sršících animovaných "Paralelních světů" oproti hraným marvelárnám hovícím si konformně v zažitých a automaticky přijímaných mantinelech pseudo-realismu a klišé. Ale to je už spíše třešnička na dokonale promyšleném a fenomenálně ztvárněném dortu. Animovaný Spider-Man nás katapultuje do nové dimenze blockbusteru a bude zajímavé sledovat, jestli se vedle animační konkurence, která už se probrala, chytnou za nos i hraní souputníci.

Meta film o touze a ambicích natáčet filmy v soudobém Íránu. Zdejší tvůrci adorují francouzskou novou vlnu a tak se utápějí v toporných černobílých kompozicích, doslovných odkazech na "Jules a Jim" a namátkových pokusech o formální podvratnosti. Komplementární dílo k filmu "Zapata", také uvedeném na letošním karlovarském festivalu.

Podstatou science fiction je předkládat svému publiku podněty k zamyšlení skrze vize, v nichž se odráží fenomény stávající společnosti a světa domyšlené do jejich možného budoucí podoby. Většina kinematografických příspěvků žánru onu popsanou rovinu spíše upozaďuje v zájmu prvoplánově stimulujících diváckých atrakcí v čele s akčními pasážemi, dramatickými zvraty, hereckými hvězdami či extravagantními speciálními efekty. Ač by tomu užití animace nahrávalo, nesází "White Plastic Sky" na pompézní výjevy, ale právě na myšlenkové podněty. Nicméně se coby zádumčivá a melancholická náladovka straní doslovných konstatování a soustředí se na rozmisťování co největšího množství oněch drobných podnětů, kterých se buďto divák chytne, nebo ne. Ostatně i zdejší pouť napříč futuristickým Maďarksem po globální enviromentální katastrofě je pojatá jako sled záminek k zastavení a předkládání dalších pohledů na ústřední témata definice lidství, lpění na životě a nelehkého přijímání jiné perspektivy než té existenčně sebestředné.

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí.