mortak

Na hranici kýče. Tsavo Man-Eaters opravdu terorizovali stavbu mostu, ale film se nijak reality nedrží. Douglasův lovec je fikce, vytvořená přesně dle školní definice romantického hrdiny z doby Karla Hynka Máchy, což vlastně vůbec nevadí, protože celý příběh je převeden do podoby šestákového dobrodružného příběhu. Bohužel za tu cenu, že se lovci chovají dost hloupě, jak se na hrdiny pulpového dobrodružství sluší a patří. Goldsmith odvedl skvělou práci, ale mimo jeho hudby tu moc není důvod se k tomuto dobrodružství vracet.

Poctivé chlapské dobrodružství inspirované setkáním nejslavnějšího hobo známého jako A-No.1 a začínajícího spisovatele Jacka Londona. Jenže Carradinova postava, která svou přezdívkou odkazuje na Londona (Cigaret), zrovna neodpovídá dnešnímu obrazu slavného spisovatele. Ale A-No.1 ho ve své knize vydané rok po Londonově smrti viděl nejspíš jinak (štěně následující věrně svého pána). Ať tak či tak, Aldrichův pokus v závěrečné třetině vybudovat vztah mezi dvěma "nedobrovolnými" společníky zpomalí tu skvěle rozehranou hru na kočku a myš. Je to pochopitelné, pokud se díváme na životopis, ale protože tvůrci nezmínili Londona ani v titulcích, většina diváků (i ve zdejších komentářích) nechápe tu změnu tempa filmu.

Dvě hvězdy berte s rezervou. Stylem je to prostě ta "nejpokleslejší" telenovela, a já neumím brečet a dojímat se u tak přepálených citů a patosu doprovázených přerodem beránka na nemilosrdnou mlátičku. Západní civilizace už k tomuto typu příběhu potřebuje nadsázku a humor, povětšinou černý. Poprvé mi chyběl nějaký sidekick, který mě sice u Jackieho Chana většinou otravuje, ale tady by mohl tu explicitní přepálenost trochu zlehčit. Soubojů je sice dost, ale zapamatovatelné jsou dle mého jen dva (výtah a závěr). Na tři to u mne nestačí, ale chápu, že tohle není film určený pro západního diváka.

Zda se, že v současné době je největším zlem na světě CIA. Kdyby se příběh Barryho Seala natočil dle skutečnosti, Cruise by hrál odpudiveho padoucha, který pasoval drogy, a když mu začalo teci do bot, stal se praskacem. Jenže v tom by Cruise nikdy nehrál, takže tu milé děti máme pohadku o jednom sympatickem gaunerovi, zlocinne CIA, a zkorumpovanych politicích (zleva i zpráva). To, co dělala CIA za Regana, bylo sice děsivé (doporučuji ke studiu vyčerpávající knihu Veil: the Secret Wars of the CIA od Boba Woodwarda, toho z Watergate), ale posouvat divákům dnes, že Seal je "american made", to je opravdu prekrucovani skutečnosti. A tak, i přesto, že jsem se bavil, jen tři hvězdy.

Režisér a kameraman odvedli dokonalou práci, což o to, ale ten scénář je prvoplánový až hanba. Ameriku pořád pronásleduje chování CIA za vlády Ronalda Regana v osmdesátých letech, která se po letech útlumu způsobených Watergate, rozhodla aktivně vyvážet demokracii, a dopadlo to katastrofálně (viz třeba Salvador od Olivera Stonea). Villeneuve sám řekl, že chtěl ukázat jak se léty boje proti narkotikům stala Amerika stejným monstrem jako nepřítel. A to dle mého tvrzení velmi daleko od pravdy. Bohužel, scénář tuto lež vypichuje dost podivnou postavou Emily Blunt, která se vůbec nechová jako profesionál, ale jako rozmazlené tvrdohlavé děcko. Jenže křehká a (skoro) mravně dokonalá žena uprostřed mužského světa vlků, tomu prostě scénárista nemohl odolat. A tak je Sicario ukázkou mistrovství režiséra stojícího na vachrlatém scénáři, který mu podráží nohy.

Čtyři hvězdy už jen kvůli okouzlující Katharine a mému souznění se scénářem stojícím na tom, že překrásná katastrofa je tisíckrát lepší frigidní upjatá vzdělaná cudná bigotní... I když pro Granta v tomto filmu je to v podstatě jedno. Název filmu vyjadřuje vše - Výchova děťátka (Bringing Up Baby). A Grant, přes všechno prožité, je i na konci pořád děťátkem. A právě tato hořká životní pravda skrytá za bláznivě absurdním dějem spolu se všemi těmi dvojsmyslnými vtípky a narážkami, které mi připomněly mojí neoblíbenější Shakespearovu komedii (Marná Lásky Snaha), pozdvihuje tuto screwball komedii z tehdejšího průměru.

Pět je možná o hvězdičku víc, než by dal objektivní kritik, ale nemohu jinak. Jako dítě jsem totiž snad padesátkrát přečetl Let do nebezpečí od Artura Halieyho (tedy Let do nebezpečenstva, protože mi knihu rodiče koupili na Slovensku), a k tomu jsem ještě miloval rozhlasovou adaptaci s Eduardem Cupákem. A pak jsem poučený literaturou v letním kině viděl tuhle skvělou parodii. Prostě tohle je moje dětství, takže těch pět je jasných. A vůbec, dnes po těch letech dnes už můžu ocenit i jiné vtipy - jako třeba ti náboženští šílenci na letišti, kteří nám tehdy byli tak nějak vzdálení, protože jsme žili v ateistickém náboženství očekávajícím nikoliv poslední soud, ale beztřídní společnost.

Amy má občas dobré nápady, ale všechno končí na tom, že je neumí rozpracovat, a hlavně vypointovat. Jede si to svoje - nadržená single alkoholička uprostřed velkého světa šoubyznysu - ale místo toho, aby se do toho pořádně opřela, spíše jen něžně satirizuje. Asi to tak mají ženy rády, ale jako muž bych čekal přece jen větší vodvaz, než pár vypípaných fucků.

Nechápu ten rozdíl v hodnocení mezi Showgirls a Černou knihou. Jistě, van Houten na rozdíl od Elizabeth Berkley umí hrát, ale Verhoevenův rukopis se nemění. V Černé knize využil skutečný příběh nizozemského zrádce a vraha židů a převedl ho na melodramatický přepálený brak plný sexu, tady dělá to samé jen v prostředí tanečnic Las Vegas. Oba dva filmy patří k žánru exploitation, a oba skrývají drsnou až drastickou skutečnost za brakové pozlátko a nechají hlavní hrdinku projít peklem, aby z něho vyšla silnější a dospělejší. Proč je tedy jeden z těch filmů vychvalován, a druhý zatracován?

Jako malému se mi to moc líbilo. Není to nijaké veledílo, ale když Kelly bojuje s kočkou nebo tančí s kreslenou princeznou, má to své osobité kouzlo. Takto si představuji sváteční vánoční pohádku, a nikoliv ten marxisticko-leninský výplach, který nám české televize servírují každé vánoce.