salalala

Velmi zkráceně by se dalo napsat, že Creed II je Rocky IV ve verzi 2018. Příběh je vskutku pouze aktualizací starého souboje Rocky (Creed) vs. Drago, což není úplně špatně, ale nic moc to nepřinese a vše jede v zaběhnutých kolejích. Steven Caple Jr. se ani nesnaží cokoli inovovat, ale pouze odškrtává nutné žánrové položky, naštěstí ale umí natočit výborné boxerské zápasy, které mají spád a diváka vtáhnou, i když trochu postrádají syrovost. Nechybí ani hodně slušná atmosféra a docela solidní hudba, která v závěru pochopitelně variuje legendární téma. Postava Rockyho už definitivně vyklidila pole, což se dalo čekat, přesto to mrzí, protože je pořád sympatická. Stallone ji ztvárňuje vesměs stejně, oproti předchozímu filmu ale logicky už není tak výrazný, Michael B. Jordan je velmi dobrý, jen jeho postava není úplně sympatická a místy se chová až moc jako rozmazlený fracek. Ocenit si zaslouží i Florian Munteanu, který není prkenný, ale v rámci možností slušně hraje a není to ten typický "bijec". Je škoda, že se tvůrci víc nevěnovali oběma Dragům, protože právě ve chvílích, kdy jsou oni ve středu pozornosti, je film nejsilnější a mění se v sociální drama, které se ale bohužel nerozvine a jen letmo naznačí, jaké by mohlo být. Dojmy kazí i přehnaná stopáž, v níž je hodně sentimentu a vaty a být film o takových dvacet minut kratší, bylo by to lepší. Ve výsledku tak je Creed II "jen" lehce nadprůměrný film, jemuž alespoň z mého pohledu čtvrtou hvězdičku přidává závěrečný boxerský souboj. 70 %

Bizarní počin, který není jednoduché intepretovat a vskutku záleží na vkusu jednotlivého diváka. Sympatické je, že Lanthimos evidentně nemusí dělat kompromisy a točí přesně to, co chce a jak chce. Publiku absolutně nejde naproti, protože expozice trvá skoro polovinu stopáže a je tak extrémně pomalá, že mnohé možná odradí. Schůzky hlavního hrdiny s mladíkem naznačují leccos a lze si jen domýšlet, co za nimi je. Když to Lanthimos odhalí, atmosféra razantně zhoustne a rozjíždí se hororově laděné drama s morálním přesahem, které ale nefunguje úplně tak, jak by bylo potřeba. Hudba tvořená z několika zvuků dohromady, je asi tím nejlepším, protože je opravdu zneklidňující a dává tušit, že se děje něco moc zlého. Vše umocňují perfektní herecké výkony zejména mladého a v závěru vskutku odpudivého Barryho Keoghana a civilního Colina Farrella, s nimiž zdatně drží krok Nicole Kidman. Co ale hodnocení sráží, je až příliš mnoho nejasností, prapodivný konec, který absolutně nic nevysvětlí a možná i přehnaná artovost, která je z filmu někdy hodně znát. Je ale dobře, že podobné počiny se do tuzemské distribuce dostávají, protože The Killing of a Sacred Deer je vskutku totálně odlišný od toho, na co je tuzemský divák v kinech zvyklý. 60 %

Pokračování Halloweenu po čtyřiceti letech je celkem fajn, čímž by komentář mohl skončit, protože vystihuje úplně všechno. David Gordon Green nepřichází s žádnou inovací, ale jen a pouze vytěžuje postupy nastolené legendárním předchůdcem. Logika se pochopitelně řešit nesmí, k čemuž naštěstí není moc prostoru, protože atmosféra je potřebně hutná a ke všemu navíc hraje nepřekonatelná mnimalistická hudba mistra Carpentera, pravda lehce zmodernizovaná, naštěstí ale velmi decentně. Vysloveně potěší účast zestárlé Jamie Lee Curtis, která je stále výborná, jen je tu dost málo a ostatní nijak nezaujmou. Oceňuji i nápadité způsoby úmrtí a svižné tempo. Jen si autoři mohli odpustit velké množství krve, protože o tom Halloween nikdy nebyl, ale dá se chápat to, že je to úlitba mladším divákům zvyklým na aktuální trend. Hallowen ve verzi 2018 je dobrý film a svému vzoru nedělá ostudu, na rozdíl od něj ale nemusí být viděn vícekrát, protože už později nemá co nabídnout. 70 %

Velmi dobrá variace na jedničku, která selhává snad jen v tom, že nepřináší nic navíc a veze se na stejné vlně. Stefano Sollima je pro tohle téma jako dělaný, protože nemá problém vytvořit hutnou a nepříjemnou atmosféru mexického pohraničí a vysloveně si užívá i akci, která je syrová, krvavá a poctivě natočená. Právě tyto dva aspekty jsou tím nejzásadnějším, protože Sheridanův příběh tentokrát není tak naléhavý a "jen" upozorňuje na každodenní realitu a v podstatě marný boj s drogovými kartely, který nelze vyhrát. Divákovi asi chybí nosnější postava, protože všechny už jsou prostředím ošlehané a postrádají naivitu a "neposkvrněnost", kterou měla hlavní ženská hrdinka v jedničce. Del Toro i Brolin jsou výteční a jen škoda, že mají málo společných scén, protože jejich charaktery jsou zdaleka nejzajímavější, velmi dobře ale byli vybráni i představitelé jednotlivých gangsterů, obzvláště těch dětských. Dojem pak lehce kazí úplný závěr, který je velmi zvláštní, nepřichází s žádnou pointou a diváka nechá trochu na pochybách, co se vlastně za ten rok událo. Sicario: Day of the Soldado je sám o sobě výtečný film, ale v porovnání se svým předchůdcem ve všem zaostává a do tématu nepřináší nic zásadně nového, ostudu mu však rozhodně nedělá. 70 %

Velká pohodovka a důkaz toho, že Eastwood to má i v osmaosmdesáti v hlavě srovnané a dokáže natočit konzistentní, zábavný a podařený film. Jistě, Pašerák není nic originálního, ale o to se Eastwood ani nesnažil. Rezignuje i na jakékoli podbízení divákovi a točí film sám pro sebe a pro své fanoušky. Vypráví ve velmi pomalém tempu, takže potěší spíš staromilce, nikam nespěchá a po celou dobu udržuje odlehčenou atmosféru a potřebný nadhled. Sází jednu hlášku za druhou, kašle na jakoukoli korektnost a sám sebe nebere vůbec vážně. V hlavní roli je pochopitelně skvělý a charismatický a jedině on táhne celý film vpřed. I když je zbytek obsazení poměrně hvězdný, nikdo nemá takový prostor a tolik neuchvátí, všichni ale hrají výborně. S emocemi pracuje autor famózně a nikdy nesklouzne k prvoplánovému kýči a jakkoli dojemnou scénu dokáže odlehčit nějakým vtipem, přesto jsou působivé a mají obrovskou sílu. Asi se dá Eastwoodovi vytknout, že snímek je moc dlouhý, uprostřed se trochu vleče a upadá do stereotypu, v tomto případě by to asi nebylo fér, protože si toho je určitě dobře vědom a je mu to úplně jedno. Velmi dobrá záležitost, a pokud Clint ukončí hereckou kariéru tímto filmem, je to loučení víc než důstojné. 70 %.

Půjdu trochu proti proudu, když napíšu, že Hastrman má jako jeden z mála českých filmů jasnou vizi a koncepci, jíž se drží, a kterou rozvíjí. Ondřej Havelka se od začátku spoléhá na mystickou atmosféru české vesnice 19. století a dává si záležet na zachycení všemožných zvyků a rituálů. Postupem času do všeho začne přidávat trochu temnější tóny a hororový nádech, což mu docela funguje (s nadsázkou se dá o filmu mluvit jako o prvním českém satanském hororu). Všechno dotváří nádherná kamera, výborně zvolené lokace a hudba, která kombinuje lidové motivy s orchestrálními. Jednoznačnou trefou do černého pak je obsazení Karla Dobrého do hlavní role, Lva získal naprosto zaslouženě, protože snímek utáhne úplně sám a vnitřní boj své postavy zvládl s naprostou bravurou. Zjevením pak budiž charismatická a opravdu moc krásná Simona Zmrzlá, která charakter kokety a jakési ženy vamp uhrála s přehledem. Debutující Havelka tedy nemá film pevně v rukou celou dobu, protože některé motivace postav jsou nejasné, některé momenty naopak zbytečně naznačené a odehrají se až moc rychle, rozdělení filmu na kapitoly a berlička v podobě vnitřního hlasu vypravěče celek rozmělňují, což v kombinaci s pomalým tempem není úplně šťastné. Samostatnou zmínku pak zaslouží závěr, který je trochu WTF a troufnu si tvrdit, že bez znalosti předlohy, kterou jsem dosud nečetl, se asi nedá pochopit. Celkově vzato je ale Hastrman velmi dobrý počin, který má na rozdíl od ostatních českých filmů jasný smysl, autorské uchopení a je na něm vidět poměrně fungující dramaturgie, což je skoro zázrak. 70 %

Strašlivě promarněná příležitost, což je obrovská škoda. Troufám si tvrdit, že ani ten největší sportovní fanoušek o basketbalových událostech zobrazovaných ve filmu moc neví, proto měli tvůrci v rukou vskutku atraktivní materiál, který měl dopadnout mnohem lépe. Kámen úrazu je ve scénáři, který funguje pouze v momentech, kdy se hraje basketbal - zápasy jsou dynamické, výborně sestříhané, mají tempo a jsou svým způsobem i napínavé. Jakmile se ale příběh přesune mimo koše, moc nefunguje. Romantická linie je mdlá a nezajímavá (i kvůli špatné chemii mezi oběma herci), politická nevysvětlená a jen naznačená, film se v těchto momentech dost táhne a nemá prakticky co nabídnout. Špaček dělá, co může, aby film zachránil, což se mu relativně daří, neboť dobová atmosféra je velmi dobrá a obsazení sestávající většinou z neznámých tváří taktéž, i když nejvíc vynikají úžasní Jan Hartl, Alena Mihulová, Filip Březina a v závěru též Ondřej Malý. Nejlepší je ovšem na český film odvážná a dost netradiční hudba, která filmu dodává zvláštní kouzlo, a jejímž vrcholem pak je hodně svérázný, ale povedený remix české hymny, který navíc představuje i její opomíjenou druhou sloku. Je škoda, že výsledek je tak "rozplizlý", protože o silné momenty tu není nouze (projíždění vlakem skrz rozbombardované město nebo pochod komunistů v ulicích) a tato historická kapitola není tak známá. 60 % PS: Onen zlatý podraz až zas takovým podrazem není, takže nelze čekat nějaké vyložené "zaříznutí".

Obrovské zklamání, i když divák nic nečeká. Ševčík od začátku nedokáže ničím zaujmout, strašlivě rychle chvátá dopředu, do děje nijak neuvede a chybí mu i dobová datace, která neznalému divákovi absolutně znemožňuje orientaci. Relativně krátká stopáž se v tomto případě ukazuje jako nesmyslná, protože divák nemá šanci proniknout do nïtra postav, jakkoli se s nimi sbížit nebo si k nim vytvořit nějaký emocionální vztah. Příběh samotný tu de facto neexistuje a zbyla z něj jen jakási plochá snaha o melodrama, které ale moc nefunguje. Hodně věcí se tu vůbec nevysvětlí a o nějaké hlubší motivaci postav nemůže být ani řeč. Výborné evropské herecké obsazení je moc fajn, jenže většina v něm nemá co hrát a za zmínku tak stojí snad jen Carice van Houten a možná ještě Hanna Alström, jinak opravdu nezaujme vůbec nikdo, protože k tomu nedostane prostor. Ani vizuálně se nekoná žádné opulentní představení a Ševčík je překvapivě umírněný a vyniká pouze netradičním stylem snímání, v rámci možností krásnou kamerou a zdařilou hudbou, což je trochu málo. Skleněný pokoj je nepochybně ambiciózní počin, jenže svůj potenciál ani zdaleka nevyužil a výsledná podoba je jen zoufale prázdným a nudným melodramatem, které nám o době a vile Tugendhat neřekne vůbec nic. 40 %

Trojan měl v ruce jeden obrovský trumf - troufnu si totiž říct, že postavu Zdeňka Tomana znal jen málokdo, proto se v ní ukrýval obrovský potenciál. Ten se ale nepovedlo úplně vytěžit, protože minimálně první polovina působí jako zfilmovaná encyklopedie československých dějin. Střídá se tu velké množství postav, které jsou sice označeny jmenovkami a funkcemi, přesto se v nich ale divák ztrácí a nemá šanci je úplně všechny zpracovat. Většina z nich navíc není tak zásadní, aby bylo nutné si je vůbec pamatovat. S tím souvisí i poměrně pomalé tempo, v němž se toho moc neděje. Technicky je ale jinak snímek zvládnutý víc než dobře - Trojan je jako režisér poměrně jistý, kostýmy i dobová atmosféra jsou moc fajn a celé to má takový jemný polodokumentární nádech. Obsazení je na naše poměry hvězdné a všichni odvádějí velmi dobrou práci, možná jen Macháček mohl být výraznější a charismatičtější, rozhodně pak zaujme ještě Kateřina Winterová, která jako jediná mluví s přízvukem, který byl zřejmě pro Tomanovou charakteristický, jinak se tu nenajde už nikdo, kdo by extra vynikal. Je škoda, že film nabere spád až v závěrečné třetině, která je napínavá, má tempo, konečně se v ní něco děje a postavy nejsou jen oživlá hesla encyklopedie. Je to ale příliš málo na to, aby to film vytrhlo z lehkého nadprůměru, protože stopáž je dost přepálená a nedá se moc obhájit. Ambiciózní film o rozhodně zajímavých osudech neznámé postavy z našich dějin, který ale naznačené ambice nenaplnil a veškerý potenciál nevyužil. 60 %

Velmi překvapivý režijní debut Bradleyho Coopera, který tedy po příběhové stránce určitě není objevný, jinak je ale výborný a slabých míst je v něm velmi málo. Cooper zcela upřímně a přímočaře režíruje silné a předvídatelné drama o vzestupu mladé hvězdičky a pádu té starší stálice a navíc se mu na tento příběh podařilo naroubovat jakýsi přesah v podobě zprávy o fungování "šoubyznysu" a o tom, jak těžký je ústup ze světel reflektorů. Tempo je hodně svěží a od začátku se jede poměrně rychle, takže po většinu času se autor soustředí na vztah dvou hlavních postav, což je jedině dobře. Pomáhá si i standardní, ale velmi příjemnou countrypopovou muzikou, z níž samozřejmě ční hit Shallow, který je chytlavý, má nápad a je výborně zazpíván. Jak Cooper, tak hlavně Lady Gaga, která tu konečně vypadá normálně a civilně, hrají a zpívají famózně a vlastně jen díky nim (a pravda také díky menší, ale výtečné roli Sama Elliotta) je onen klišovitý příběh snesitelný a nepůsobí lacině a prvoplánově. Škoda jen, že stopáž je notně přepálená a zdržuje se trochu zbytečnými scénami z protialkoholní léčebny, které nemají valný význam. Dojem ale napravuje samotný závěr, který byl pro mě trochu nečekaný a poměrně překvapivý. A Star Is Born je debut jako hrom a kus poctivé filmařské práce, který pobaví, možná i dojme, především ale ukáže, že v Cooperovi třímá mnohem víc, než bychom si asi donedávna mysleli. 80 %