salalala

Nadčasový snímek, který je i po dvaceti letech od svého vzniku stejně aktuální jako na konci devadesátých let. Gary Ross natočil hodně nenápadný počin, který na první pohled zaujme fantastickou vizuální stránkou, v níž se černobílé postavy prolínají s barevnými, kooperují vedle sebe a vše vypadá přirozeně a důvěryhodně. Atmosféru poněkud naivního a jednoduchého seriálu vykreslil bravurně a vyvážil poměr odlehčeného humoru a seriózních scén. Po celou dobu baví chytrým příběhem, svěžím tempem i několika vskutku vtipnými scénami (poznávání sexu, vysvětlení majiteli kavárny, že může dělat věci i jinak). Obsazení se povedlo na výbornou, protože Tobey Maguire a Reese Witherspoon jsou skvělí a výtečně jim přihrávají William H. Macy, Joan Allen a Jeff Daniels ve vážné roli, tradičního záporáka si střihl J.T. Walsh. K tomu ještě nesmíme zapomenout na hodně příjemnou hudbu a kompletní technickou stránku včetně dokonalé černobílé kamery a výpravy. Ve druhém plánu pak je film kritikou zpátečnictví a jakousi alegorií totalitních států, což je samozřejmě nadčasové. Měl-li bych něco vytknout, snad jen to, že se tu tolik neřeší, jak tato epizoda změní běh celého seriálu a není úplně vysvětleno, zda se to vše dělo a oba středoškoláky tudíž mohl někdo vidět, nebo to byly jen Davidovy představy. Ve výsledku je ale Pleasantville výborný film, který je dodnes originální a ke genialitě mu chybí jen málo. 85 %

Staromilský dobrodružný film, který diváka vrací o nějakých třicet let zpátky, kdy byly v módě poctivé žánrovky, v nichž se nepoužívá CGI a točí se v opravdových lokacích. Gray vůbec nikam nespěchá a hodně pomalu vypráví zajímavý a nakonec i strhující příběh vášnivého objevitele, který celý život bojuje s láskou k Amazonii a vlastní rodině, aby si nikdy pořádně nevybral. Ony opravdové lokace jsou zabírány krásnou kamerou a vůbec celé exotické prostředí a atmosféra neprobádaných dálav jsou tím největším pozitivem celého snímku. K tomu se ještě přidává krásná hudba Dariuse Khondjiho, která využívá všemožných "autentických" zvuků a jen dokresluje celkové kouzlo. V hlavní roli exceluje výborný Charlie Hunnam, jemuž překvapivě výborně přihrává Pattinson a v závěru i Tom Holland, Sienna Miller je upozaděná, ale minimum prostoru využívá velmi dobře. Zásadní výtka směřuje jen k již zmíněnému tempu, které je extrémně pomalé a přetažené stopáži, která měla být minimálně o patnáct minut kratší a na podlaze střižny měly zůstat především válečné sekvence, které jsou sice natočeny zručně, ale zas takový význam v hrdinově objevitelském životě nemají. The Lost City of Z je každopádně hrubě nedoceněný, ale zároveň také nedivácký film, který udělá radost svou poctivostí a oldschoolovým laděním. 75 %

Na režijní a scenáristický debut docela fajn snímek, který ničím nepřekvapí a je příjemným kompromisem mezi hollywodskou a evropskou podobou žánru. Od první chvíle je jasné, jakým způsobem se příběh bude ubírat, což Dubosc naštěstí dobře ví a dává si pozor, aby nebyl moc přeslazený nebo sladkobolný. To se mu docela daří a na city diváků vůbec netlačí, což je vzhledem k tématu pozitivem a snaží se působit docela svěžím tempem, některými zajímavými momenty, kterých ale bohužel není moc a velice decentním humorem, který donutí jen k mírnému pousmání. Sám autor je v hlavní roli obstojný a civilní, stejně tak Alexandra Lamy je velmi dobrá a svým způsobem charismatická, snad jen Elsa Zylberstein svým pitvořením a přehráváním působí jako z jiného filmu. Potěšující je i to, že zápletka není tak hloupá, jak se od začátku jeví a nakonec je docela důvěryhodná a uvěřitelná, což je u romantické komedie skoro zázrak. Možná tu chybělo trochu víc sžíravého humoru na téma vozíčkářů a celé je to až moc uhlazené a s minimem tvůrčí invence, jako večerní jednohubka ale Tout le monde debut funguje více než dobře a je stravitelný i pro ty, kteří žánru ani francouzskému humoru moc neholdují. 60 %

Přes své monumentální a epické téma intimní a komorní film, který je natolik antidivácký, že naprosto chápu, že v pokladnách kin až takový úspěch neslavil. Chazelle nešel vyšlapanou cestičkou velkolepého blockbusteru, ale první let, který dovezl člověka na povrch Měsíce, pojal jako rodinné drama, v němž je celá akce Apollo trochu podružná a veškeré kosmické scény jsou natočeny klaustrofobně z kokpitu lodi a tím pádem nesmírně působivé, pro někoho ale asi málo epické. Atmosféra je tak tvořena výbornou hudbou Justina Hurwitze, velmi dobře vystavěným příběhem a atraktivním pojetím Armstronga, který je člověkem, v jehož okolí je až příliš mnoho smrti, a jehož samotný osud je nejistý. V pomalém tempu má spoustu času na prokreslení klíčových charakterů, jejichž motivace je vysvětlena dost podrobně, obě ústřední postavy jsou však natolik chladné a odtažité, že k sobě diváka vlastně moc nepustí. K tomu přispívají i bravurní výkony Ryana Goslinga, který Armstronga vyjadřuje na hraně podivnosti, introvertnosti a zvláštního zápalu pro věc a neméně famózní Claire Foy, která je stejně důležitá jako její manžel, a jejíž kreace je možná o něco lepší než ta Goslingova. Ostatní jsou bez chyb, jenže už nemají tolik prostoru. Potěší i to, že ve snímku je naprosté minimum tradičního amerického patosu a vlajících vlajek. Chazellovi bych ovšem tentokrát vyčetl přepálenou délku, v níž se řeší asi až moc linií a postav, což většinou nikam nevede a zůstává nevyřešeno a v kombinaci s oním pomalým tempem to trošku vytrhává z pozornosti. Ve výsledku je tedy First Man netradiční biografií, která divákovi nejde naproti, ty trpělivější ale odmění silným příběhem a několika fantastickými momenty. 80 %

Naprosto geniální ukázka filmového minimalismu, která je úplným opakem přepálených a nákladných blockbusterů. Möller dokázal natočit komorní a ukrutně napínavý snímek, který se odehrává ve dvou místnostech a působí jen a pouze na divákovy emoce a jde mu to hodně dobře. K dojmu výrazně pomáhá nečekaný a fenomenální zvrat, který přijde někde ve třech čtvrtinách filmu, příběh posune do úplně jiné perspektivy a z hlavní postavy udělá postavu mnohem tragičtější, než se zdá být. Möller opravdu nepotřebuje moc a stačí mu jen a pouze šponovat napětí a udržovat výtečnou klaustrofobní atmosféru a vše funguje na maximum. Zážitek by pochopitelně nebyl úplný bez klíčového obsazení a Jakob Cedergren vše zvládnul bravurně a jeho výkon vskutku místy bere dech, protože všechno musel uhrát jen obličejem. Od plného počtu hvězd tak film dělí jen několik věcí, které by v reálu asi úplně nefungovaly (jak je možné, že unesená může stále komunikovat, telefon nejde zaměřit), několik nelogičností a možná taky nevýrazný závěr. Den skyldige je každopádně jedním z filmů roku 2018 a důkazem toho, že i v dnešní době lze točit filmy s minimálním rozpočtem, které mají maximální efekt. Velká pecka! 90 %

Pro Evropana asi nejpřijatelnější a nejméně agitační hollywoodský protirasistický film za poslední roky. Jednoznačně za to může Spike Lee, jehož režijní lehkost je obdivuhodná a způsob, jakým dokáže diváka během chvíle přenést do USA sedmdesátých let, je fascinující. Z toho tedy logicky vyplývá, že dobová atmosféra je naprosto dokonalá, kostýmy taktéž a celkové ladění, ač téma je hodně vážné, je vlastně takové lehké a hravé. Humoru tedy ve filmu moc není, a když už se tu objeví, je takový nenápadný a hodně černý. Ústřední příběh je absurdní sám o sobě a v dnešní době různých populistů, kteří působí přes strach, bohužel silně aktuální a dost důkladně ukazuje, jací lidé se k těmto představitelům a "hlásačům jediných pravd" připojují a fandí jim. I z hereckého hlediska jde o lahůdku, protože John David Washington jde ve stopách svého otce a hraje velice dobře, výborný je též Adam Driver, který patří k těm nejzajímavějším hercům své generace, v menší roli pak uhrane i Topher Grace a méně známý Paul Walter Hauser je jako buran excelentní. Jediné, co trochu kazí dojem, je lehce přetažená stopáž a samotný závěr sestávající z dokumentární pasáže z dnešních USA, což působí trochu prvoplánově, ale chápu, že Lee to tam vzhledem k současné situaci dát chtěl a musel. BlacKkKlansman je i přesto výborná podívaná, která je možná aktuálnější, než bychom sami chtěli. 80 %

Originální a zajímavý film, který určitě potěší ty, kteří hledají něco jiného, než je v běžné distribuci k vidění. Lanthimos natočil velice bizarní a svěží satiru na vztahy a absurditu totalitních společností, která se dá rozdělit na dvě poloviny. První je precizní, vychází ze skvělého nápadu, který těží prakticky na maximum, a i když některé věci zcela přesně nevysvětluje, vůbec to nevadí, protože celé universum seznamovacího sanatoria a jeho zaměstnanců i obyvatel je natolik svérázné, že celou dobu baví, navíc se ke všemu přidává velmi jemný, ale brutálně černý humor, který ale mnohým může dojít až zpětně. Druhá polovina už je o něco slabší, nemá takový spád, je trochu předvídatelná, i když má své momenty, není už ale tak originální. Překvapí na takhle divný film hvězdné obsazení, v němž jednoznačně vyniká civilní a "fotrovský" Colin Farrell, příliš pozadu pak nezůstává ani podobně civilní Rachel Weisz, ani ostatní ale nejsou o nic horší, jen nehrají tak výrazné role a jejich postavy jsou vesměs divnější než ty hlavní (zejména John C. Reilly a Ben Whishaw). Škoda, že snímek neskončí úplně uspokojivě a působí trochu prvoplánově a "lacině", protože de facto konec nemá, tudíž se o něm můžou vést sáhodlouhé diskuze, které ale asi nikam nepovedou. The Lobster je každopádně hodně zajímavý a netradiční film, který není pro každého a nejvíc mu škodí asi to, že někomu se může zdát extrémně nabubřelý a pozérský. 70 %

Další důkaz toho, že nejlepší žánrovky v současnosti vznikají mimo kina a je to dobře, protože takhle nekompromisní film by na plátnech v této podobě opravdu nemohl být. Evans od začátku ví, co a jak chce natočit a jde si přímočaře za tím. Diváka uchvátí depresivní a tajemnou atmosférou plíživého zla, které je někde okolo, zatím ale není specifikováno. Velmi obratně si pomáhá pomalým tempem, v dobrém slova smyslu nepříjemnou hudbou, špinavými exteriéry, nehostinným prostředím a dost dobře prokreslenou komunitou náboženské sekty, kde platí specifická pravidla a zákony. Lekačky tu sice nechybí, na těch ale film nestojí, a ačkoli jsou vydařené, tak zůstávají ve stínu brutální akce, nápadité kamery a některých záběrů, především ale v totální syrovosti, která se projeví hlavně v poslední půlhodině, kdy se snímek mění na gore / torture porn, u kterého slabší povahy asi budou odvracet zraky. V ústřední roli potěší minimalistický, ale strhující Dan Stevens, vedle kterého nelze přehlédnout ani Michaela Sheena, v závěru pak o sobě dává vědět i velmi dobrý Mark Lewis Jones. Některé vztahy tedy vznikají trochu náhodně a rychle, ony akční (myšleno čistě bojové) scény se do filmu zas tak nehodí a stopáž mohla být o dvacet minut kratší, dojem to ale nijak zásadně nekazí. Apostle je lahůdka pro fanoušky hororu a k jeho plnému docenění je určitě potřeba být zkušenějším divákem a rozhodně nečekat lacinou a nenáročnou podívanou. Opak je totiž pravdou. 75 %

M:I - Fallout a M:I - Rogue Nation dohromady tvoří de facto jeden dvoufilm, takže jejich hodnocení je dost podobné. McQuarrie získal obrovskou sebejistotu a akce je v šestce dál než v pětce, je skvěle fyzická a CGI na ní až na výjimky není příliš vidět a jejím vrcholem je fantastická, živelná a syrová bitka na záchodcích. Ani ostatní sekvence ale o moc nezaostávají, a i když někdy opět působí tím dojmem, že Cruise si chce dokázat, jaký je borec, nějak zvlášť to nevadí, ačkoli je toho někdy zbytečně moc. Akce je tu ale dost a dost a právě ona je tím stěžejním, na co film spoléhá, protože příběh je zbytečně překombinovaný, což je trochu paradoxní, protože většinou si diváci u podobných filmů stěžují, že je jednoduchý, v podstatě v každé scéně je nějaké šokující odhalení, že tahle postava není tahle postava, ale někdo úplně jiný, takže po chvíli už to působí trochu rušivě a hůř se v tom orientuje. Trochu překvapí i to, že McQuarrie vyloží karty na stůl brzy a záporáky odhalí skoro v polovině filmu, což trochu dojem kazí, na druhou stranu se ale divák může soustředit jen a pouze na onu precizní akci. Daní za podobné série je pak to, že opadá značná část napětí, protože vzhledem ke všem pravidlům zkrátka nelze mít o hlavní postavy strach. Cruise je v hlavní roli víceméně stejný a spoléhá na svůj um a to, že všechny scény dělá sám, výborným protihráčem mu tentokrát je Henry Cavill, jemuž tahle civilnější poloha sedí líp než ta supermanovská, ostatní už předvádí svůj standard, protože nemají tolik prostoru, v rámci možností ale samozřejmě výborná práce. Je pravda, že autor si mohl odpustit typická žánrová klišé, humor mu někdy úplně nefunguje a stopáž asi mohla být o něco kratší. Ve výsledku je ale nejlepším akčním blockbusterem roku a řadí se také k nejlepším dílům celé série. 80 %

Velmi příjemné překvapení a netradiční žánrovka, která určitě nesedne každému, což se projevuje i na místních hodnoceních. Aster jako by navazoval na podobné filmy ze sedmdesátých let a místo tun krve, laciné zápletky a lekaček se soustředí na pomalé tempo a plíživou, temnou a těžce znepokojující atmosféru, z níž je jasné, že se bude dít něco děsivého a ne úplně hezkého. U filmu platí i to, že čím méně toho divák ví předem, tím působivější je, protože skoro celou první hodinu to vypadá, že sleduje trochu temnější, pořád ale psychologické rodinné drama o ztrátě, posléze ale Aster přidává jemné náznaky toho, že půjde o něco horšího a dává si záležet na každém detailu. Vše pak vysvětlí v nečekaném závěru, který ovšem dává smysl a nepostrádá logická vysvětlení a rozhodně není klišovitý. Největší pozornost na sebe strhává Toni Collette, která je velmi dobrá, byť v emočně vypjatých scénách přehrává a žene emoce až do krajnosti, což trošku dojem kazí, za zmínku ale určitě stojí i Milly Shapiro, jejíž vzhled je hororový sám o sobě a do podobných žánrovek zcela zapadá. K dokonalosti pak chybí snad jen o něco kratší stopáž a vysvětlení některých nevyjasněných motivů, jinak jde opravdu o výbornou podívanou, jejíž český název je sice tuctový a změnitelný, na druhou stranu ale neprozradí, v čem by mohla spočívat pointa filmu, což originální Hereditary trochu naznačuje. 80 %