salalala

Totální scottovská rutina, která na to, jaký potenciál má, a jaký příběh vypráví, je vlastně strašně nezajímavá. Scott zvládá vytvořit perfektní dobovou atmosféru, většina scén má tempo a spád, kamera je hodně dobrá, hudební doprovod taky, jen to zkrátka jako celek moc nefunguje. Scott totiž nedokáže postavy přiblížit divákům a vůbec se nesnaží, aby se s nějakou vysloveně ztotožnili. Povedlo se mu snad jen ukázat Gettyho jako absolutního a bezcitného člověka, který by se bohatstvím nejraději zalknul a tím pádem z něj vlastně udělat hlavního záporáka filmu, protože ti, kteří by jimi měli být, mu nesahají ani po kotníky, což je dáno i jejich nevýrazným obsazením, snad jen Duris je zapamatovatelný, i když nemá moc co hrát. Jasnou trefou do černého je famózní Christopher Plummer, na něhož je radost se dívat, a který si svou postavu vysloveně užívá. Zbytek už je trochu slabší - Michelle Williams je fajn, ale moc se toho po ní vlastně nechce, Wahlberg je tu víceméně do počtu, neboť i jeho postava je zcela zbytečná. Trochu pak zarazí i fakt, že celý příběh se odehrál zřejmě o dost jinak, než je ve filmu ukázáno, což je znát zejména na konci, kdy chování postav není úplně pochopitelné a dějí se v něm trochu nelogické a bizarní věci. All the Money in the World tak do historie vstoupí hlavně jako film, který nejvíc zasáhla aféra MeToo (je zbytečné spekulovat, jaký by byl ve filmu původně obsazený Spacey), protože o moc víc toho bohužel nenabízí. 60 %

Důležitý film, u něhož naprosto chápu, proč ho chtěl Spielberg natočit. V době, kdy někteří státníci zpochybňují úlohu médií ve světě, je třeba připomínat, že jsou to pořád novináři, kteří mají odhalovat pravdu, byť je jakkoli nepříjemná. Spielberg tedy nepředvádí nic světoborného, ale od počátku jede na jistotu. Je fakt, že úvodní scéna z Vietnamu naláká na úplně jiný film, což se ale nenaplní a v drtivé většině času sledujeme konverzační drama, které má výtečnou dobovou atmosféru a zajímavé téma. Vyžaduje spíš ale trochu tolerantnějšího diváka, protože tempo je dost pomalé a příběh rozhodně není strhující, takže se Spielberg dost často utápí v množství dialogů a postav, což není úplně nejlepší. Vše tak vlastně stojí a padá na obsazení, které je perfektní a Hanks se Streep film táhnou celou dobu a jejich společné scény patří k naprostým vrcholům. Ani ostatní ale nejsou vůbec špatní, jen zkrátka stojí v pozadí, protože The Post stojí na dvou hlavních hvězdách. Spielberg jako kdyby tentokrát nechtěl na sebe strhávat velkou pozornost a vše točí jako by na volnoběh a nepřidává nic navíc. Každopádně The Post je svým poselstvím o tom, že noviny slouží lidem a ne vládám, hodně silný film a je dobře, že byl natočen. Jen asi mohl a měl být napínavější, víc strhující a zřejmě i kratší. 70 %

Ať už je to s reálným základem filmu, jak chce, Borg/McEnroe je velmi dobré tenisové drama o tom, že tenis je asi nejindividuálnější sport na světě a strašně moc v něm záleží na hlavě. Janus Metz v něm po vzoru slavnějších (a lepších) Rivalů staví do kontrastu dva zcela protichůdné soupeře - na jedné straně chladného, podivínského a silně pověrčivého Borga, na té druhé pak bouřliváka McEnroea, který neměl problém hádat se s rozhodčím, nadávat a plivat na kurt - a tahle sázka mu poměrně vychází, i když víc prostoru dostává Borg. Dobová atmosféra funguje od první do poslední minuty, všechny tenisové zápasy včetně finále jsou natočeny precizně a napínavě, a pokud navíc divák neví, jak skončí, je prožitek ještě intenzivnější. Tempo je velmi slušné, i když někde uprostřed se film nevyhne určitému stereotypu, což ale naštěstí tolik nevadí. Je to i proto, že v těchto momentech vyniká výborné obsazení, jemuž vládne dokonalý Gudnason, za nímž moc nezaostává Shia LaBeouf, pro něhož je role kontroverzního bouřliváka jako dělaná, vůbec se ale neztratí ani Stellan Skarsgard a Tuva Novotny, kteří jen dotvářejí celkově dobrý dojem. Ano, asi můžeme výsledku vytýkat nedostatek odvahy a to, že příběh nejde úplně na dřeň a před zásadními momenty trochu couvá, to ale zase tolik nevadí. Borg/McEnroe určitě není originální film, svůj účel ale splní a fanoušky sportovních dramat rozhodně potěší. 70 %

I s odstupem času výborný film, v němž lze se znalostí pointy vypozorovat, jak promyšleně je scénář napsaný, neboť na hlavní postavě můžeme vidět, že to, co ji po mediální pozornosti sužuje, SPOILER není z nervozity z médií a celé akce, nýbrž strach, že vše vyjde na povrch, KONEC SPOILERU. Cronenberg si celou dobu hraje s divákem a spoléhá se na vskutku hutnou atmosféru a několik famózních scén, mezi nimiž vynikají hned ta úvodní v hotelu, přepadení bistra a obě syrové sexuální scény, které jsou vzrušující a zároveň hodně odhalí o změně hlavních postav. Jak už to tak u tohoto režiséra bývá, akční scény jsou vysloveně brutální a naturalistické, takže i trochu "zvrhlejší" divák si tu přijde na své, přitom ale násilí není samoúčelné a má svůj pevný význam. Ocenit se musí i krásná kamera a velmi příjemná až komorní hudba Howarda Shorea, která jen dotváří úžasnou atmosféru. Cronenberg tu navíc prokázal velký cit pro volbu stopáže, neboť ta je krátká a není v ní čas na zbytečnou vatu, čehož příkladem je závěrečná scéna zúčtování, která by se v devadesáti procentech filmů řešila asi dvacet minut mnoha zbytečnými dialogy, Cronenberg ji však vyřeší během dvou minut, protože víc není třeba. Výtečné je též obsazení, jemuž dominuje civilní Mortensen, který nemá problém (OPĚT SPOILER) se střídáním role skromného tatíka od rodiny s chladnokrevným zabijákem (KONEC SPOILERU), vynikající jsou ale i Ed Harris a především William Hurt ve svých malých rolích, které jsou ale ozdobou celého filmu, moc nezaostává ani Maria Bello. Do plného počtu chybí asi jen něco, co by diváka úplně chytlo za srdce a odrovnalo, jinak tu zásadní problém opravdu není. History of Violence (mimochodem brilantní příklad toho, když český překladatel názvu přijde s doslovným překladem a neprojeví cit pro to, co se vlastně filmu děje) je vynikající záležitost, kterých už se v současné době moc netočí, není prvoplánový a nabízí hned několik silných momentů (třeba úplný závěr, který se odehraje beze slov, ale je v něm úplně všechno). 80 %

Pokračování Deadpoola se drží úzusu, že musí být všeho víc, čímž se stává jakousi sázkou na jistotu, nicméně hodně povedenou. Změna režiséra je znát především na akci, která se snaží být v rámci možností syrová a realistická, a ačkoli je repetetivní a možná mohla být ještě drsnější, je výborná a využívá vyššího rozpočtu na maximum. Leitch prokazuje i smysl pro komediální timing, protože veškerý humor, který tu je, prodává s přehledem a po celou dobu se nebere vážně a nastoluje těžce pohodovou atmosféru a z eRkového ratingu vymačkává, co se dá (někdy možná až moc). Samotný příběh už má pak silně parodický nádech, který funguje a nebojí se ničeho a zejména úvodní titulky v bondovském stylu a "základní instinkt" pobaví opakovaně a mají potenciál stát se moderní klasikou, protože jdou až na hranu možného (a někdy i za ni), navíc nechybí výtečně zvolený písničkový soundtrack. Reynolds do své vysněné role dává znovu všechno a je vidět, že je to jeho srdeční záležitost a neodflákne vůbec nic, stejně tak je ale výborný Josh Brolin a výrazná je i Zazie Beetz. Jestli se dá něco vytknout, je to až příliš pomalý rozjezd, který se snaží být seriózní a trochu drhne, stejně tak těsně před koncem už to tvůrci přehánějí se srdceryvností a některé scény zbytečně protahují. Výsledná podoba je ale výborná, i když je zacyklená sama v sobě a v aktuální době, takže těžko říct, jak bude fungovat po letech, hlavně kvůli prostřední pasáži je ale lepší než předchůdce. 80 %. PS: Mezi- a potitulkové scény jsou takřka geniální.

Bývaly doby, kdy John Woo a Yun-fat Chow byli akčními bohy a Killer je toho důkazem. Co předvádí Woo v akci, je nevídané a Hollywood z toho žije prakticky dodnes, příjemně nekompromisní střílečka, kde je body count neskutečně vysoký a spojení krvavý balet tu nabývá nových rozměrů. Všechny přestřelky bez výjimky jsou fantastické, našlapané, mají tempo, spád a hlavně nápad. Nechybí výborná atmosféra a na akční film až nezvykle silný příběh s morálním dilematem jednoho zabijáka. I ono klasické asijské expresivní hraní je potlačeno na minimum, tudíž v tomto ohledu film nepůsobí vůbec směšně a naopak je plný výtečných hereckých výkonů. Mezi Yun-fat Chowem a Dannym Lee funguje výborná chlapská chemie a na jejich závěrečnou spolupráci v kostele je radost se dívat. Jestli bych něco filmu vytknul, bylo by to několik patetických scén, pár papírem šustících dialogů a trochu vykalkulovaný příběh, který hrdiny posouvá přesně tam, kam chce, aniž by jim dal prostor chybovat. Ve výsledku to jsou ale jen drobnosti, protože Killer je totální esencí Johna Woo a brilantní ukázkou toho, proč bývala svého času hongkongská kinematografie tak oblíbená. 90 %.

Musí se nechat, že Zombie se nebál a legendární značky se chopil originálně a neotřele. Prvních zhruba třicet minut, v nichž nahlíží do Myersova dětství, je naprosto famózních, skvěle atmosférických, příjemně psychologických a nepostrádajících napětí. Je pravda, že od chvíle, kdy Myers uteče z léčebny, se jedná o čistokrevný a předvídatelný slasher se všemi klišé, Zombie ale naštěstí nepovolí na atmosféře ani na tempu, takže to celé má spád a vraždy jsou dost brutální, což je pro žánr důležité. Pochopitelně, že Myers tu opět působí jako nadčlověk, protože přežije všechno a umí se rychle přesouvat z místa na místo, to k tomu ale patří, takže by to zásadně vadit nemělo. Potěší i využití původního hudebního motivu, který je inovativně a neurážlivě zremixován a jen dotváří onu neklidnou atmosféru strachu. Z herců stojí nejvíc za zmínku výborný Malcolm McDowell a malý Daeg Faerch, který je vskutku démonický a roli malého psychopata zvládl takřka geniálně. Možná to Zombie mohl pojmout víc jako psychologické drama a zkusit se vyhnout tradičním klišé, to už by ale nezkouslo ještě víc diváků než tuto podobu, takže výsledek je i po těch jedenácti letech víc než slušný a kultovní předloze rozhodně nedělá ostudu. 70 %

Je trochu paradoxní, že Guillermo del Toro získal Oscara ze režii za svůj nejslabší film. To tedy neznamená, že je špatný, ale není tak dobrý, jak by člověk čekal. Od počátku nicméně diváka uchvátí krásná fantaskní atmosféra Ameriky padesátých let a opravdu krásná vizuální stránka a celková výprava a kulisy. Celý film vlastně šlape hlavně díky typickému "srdcařství" del Tora, protože mu nejde upřít láska ke kinematografii, starým dobám a stařičkým monstrhororům. Jako by ale del Toro věnoval více úsilí a energie technické stránce než té příběhové, protože právě ve scénáři selhává asi nejvíc, protože za celou dobu nenabídne nic nečekaného a překvapivého a celou dobu se pohybuje v klasických klišoidních kolejích romance, která je tady ozvláštněna pouze tím, že jde o lásku ženy a bizarního rybího muže, což je samo o sobě dost zvláštní. Je opravdu škoda, že ve filmu absentuje jakékoli napětí, protože zmíněné kulisy, výprava a atmosféra se přece jenom dřív, či později okoukají a pak už nezbývá vůbec nic. S tím také souvisí přehnaná délka, kvůli které film působí subjektivně dost roztáhle, výsledku moc nepomáhá ani pomalejší tempo. Naštěstí tu jsou ale výborní herci, kterým jasně dominují výborná Sally Hawkins, která je potřebně křehká, záměrně obyčejná a nenápadná a navíc dobře vypadá i bez šatů, a podobně výborný Michael Shannon, jemuž záporáci jdou jedna báseň. Celkem vzato tak je hodně zajímavý film, který ale fanoušky del Tora trochu zklame a těm, kteří jeho tvorbu neznají, zase bude připadat až moc bizarní a oldschoolový, což je velká škoda. Troufnu si ale říct, že Oscara tomuhle sympaťákovi asi málokdo nepřeje, jen ho asi měl dostat za libovolný ze svých předešlých počinů. 70 %

The Death of Stalin zaslouží pozornost už jen tím, že je něčím úplně jiným, než co v našich kinech běží. Iannucci se nezastaví před ničím a dělat si legraci z brutálního sovětského režimu v padesátých letech je pro mě trošku srovnatelné, jako by někdo dělal humor na holocaust, což je mi sympatické, protože podobný styl humoru mám rád. Od začátku vtáhne ona absurdita celé doby, brilantně napsané dialogy, které jsou na jednu stranu směšné, na tu druhou z nich ale dost mrazí a také několik vtipných situací, které nemají moc obdoby. Iannucci naštěstí udržuje svižné tempo, v němž se několik slabších momentů snadno ztratí a na nudu tu absolutně není prostor. Výrazně se ovšem vydařilo obsazení, v němž jednoznačně kraluje Steve Buscemi, k němuž se postupně přidávají zejména Simon Russell Beale a Jason Isaacs, potěší ale i menší úlohy Paddyho Considinea, Michaela Palina nebo Olgy Kurylenko. Ve výsledku tak vlastně tolik nevadí, že snímek je spíše sledem epizod a není moc soudržný a někdy trochu drhne, ani to, že reality se chvílemi drží jen volně (o to se ale asi nikdy nechtěl snažit). The Death of Stalin hodně připomíná pozdější díla Monty Pythonů, v nichž není tak třeskutý humor a už to není tak inteligentní, pořád je to ale chytré a natolik absurdní, že to celé funguje, i když někdy je jeden vtip zbytečně protahován, zde je to navíc umocněno tím, že divák ví, že to, čemu se směje, se opravdu dělo a bohužel ještě v mnohem větším rozsahu. 70 % PS: Oceňuji tvůrce i za to, že rezignovali na trapné snahy o ruský přízvuk, ale natočili film v nádherné angličtině.

Procedurální krimi, která je přesně hranicí mezi tím "starým" a tím "moderním" Fincherovým stylem. Na jednu stranu Fincher uchvátí dokonalou faktografií, výpravou, kostýmy a celkovou dobovou atmosférou, která ale není depresivní a zcela precizním odvyprávěním celého fascinujícího případu. Je radost sledovat, jak si dává záležet na každém detailu a zapojuje svůj perfekcionalismus a každý záběr je dokonale vycizelovaný. Na druhou stranu ještě jeho režie není tak "chladná a odosobnělá", ale emoce už jsou tu částečně potlačeny, což se ale k takhle procedurální a realistické kriminálce jen hodí. Akce je tu naprosté minimum, když už tu ale je, je dokonalá a ze Zodiacových vražd není člověku úplně dobře, protože byly víceméně náhodné, skoro precizní a chladné (což se pochopitelně k Fincherově režii hodí). Excelentní je také příběhová skladba, z níž vlastně postavy mizí, aniž by to ale vadilo, protože to má vždy své opodstatnění. První třetina tak patří převážně postavě Paula Averyho (s občasným zjevováním Roberta Graysmithe), druhá pak policistovi Toschimu (s nímž se prolínají předchozí dvě postavy) a třetí je pak celá z pohledu Roberta Graysmithe (a Toschi s Averym se tu občas zjeví), přičemž platí, že každá postava má pevnou motivaci, charisma a najde si cestu k divákovi. Jediné, co bych filmu výrazně vytkl, je přehnaná stopáž, která je v kombinaci s pomalým tempem někdy až smrtící a působí, jako by Fincher snad poprvé v kariéře trochu ztratil nadhled nad svým dílem. Ono je fajn, že natočí scénu, kdy policisté jdou do kina na Drsného Harryho, který se Zodiacem přiznaně inspiroval, ale to ocení jen několik stovek tisíc filmových fanoušků po celém světě, další miliony diváků ale spíš ne a takových míst, kdy se mohlo stříhat, tu je trochu víc. Kdyby měl nakonec film o dvacet minut méně, možná by působil trochu kompaktněji. To je ale jen malá výtka, protože jinak je Zodiac famózní záležitost, která je úžasně antidivácká a dá se analyzovat z několika pohledů, navíc přináší svědectví o fascinující kauze, která se nikdy neobjasnila. 85%