salalala

Nebyl by to Eastwood, aby příběh odvyprávěl klasicky a standardně. V případě Jersey Boys si pomáhá dost rozporuplným zcizujícím efektem v podobě promluv postav do kamery, což je na jednu stranu osvěžující, na tu druhou to někdy působí zvláštně, ale vesměs to funguje. Je vlastně dobře, že muzikál, s nímž se v době vzniku filmu hodně operovalo, se vlastně nekoná a až na výjimku u závěrečných titulků tu žádné vyloženě muzikálové číslo není, ale jde spíše o biografické drama s prvky gangsterky a krimi. Je vidět, že Eastwood má The Four Seasons hodně rád a skládá jim vlastně poctu a Jersey Boys je tím pádem velmi dobrá dobovka, která má skvělou atmosféru, povedenou hudbu, nechybí jí vtip a některé výtečně zvládnuté scény. Obsazení tvořené v drtivé většině neznámými herci (s výjimkou výtečného Christophera Walkena) se vyvedlo na výbornou, ačkoli pěvecké výkony mnohdy zastíní ty herecké, to ale v tomto případě nevadí. Na druhou stranu je pravda, že stopáž mohla být prokrácena a písně tu nemusely znít v plné délce, protože děj se jimi nijak neposouvá a občas se najde i pár hluchých míst (zejména v úvodu, který je rozvleklý a plný dialogů). Problém nastane u diváka, který skupinu vůbec nezná, protože z filmu bohužel nepochopí, jaký byl její přínos hudební historii a jak významná vlastně byla. Škoda také, že osobní život kvarteta tu nebyl alespoň naznačen, protože pak se obtížně chápala některá rozhodnutí jednotlivých členů. Vzato kolem a kolem je asi dobře, že naše kina Jersey Boys minuli, protože jsou jen lehce nadprůměrnou biografií skupiny, kterou zřejmě mimo USA zas tolik lidí nezná a ve filmografii žijící legendy se řadí k těm méně výrazným, přesto ale pozoruhodným snímkům. 60%

Z filmu ční víc než cokoli jiného naprostá pieta k v Británii nekriticky oblíbené postavičce, takže se není co divit, že nejde o originální ani odvážnou podívanou, ale jen o příjemnou rodinnou záležitost, která asi víc potěší menší diváky. King od počátku jede na jistotu a víceméně rezignuje na kontinuitu děje a servíruje jednu medvědí eskapádu za druhou, aniž by to celé mělo hlubší smysl a logiku a snaží se především bavit. To se mu naštěstí většinu času daří, i když je pravda, že po dospělém divákovi (který postavičku Paddingtona nezná) to vyžaduje více tolerance, protože většina humoru je ryze infantilní a sestává z toho, že někdo někam legračně padá nebo neví, jak se zachází s běžnými věcmi. Celé je to navíc hodně barevné (ale ne kýčovité) a pořád se tu něco děje, takže děti musí mít vysloveně radost. Co potěší odrostlejší publikum, je to, že jakési antirasistické a antixenofobní poselství je podáno velmi nenásilně a přirozeně, takže dětem se nic nevnucuje, tím pádem se nad tím možná zamyslí o to víc. Škoda, že těch nelogičností je tu příliš a celé je to někdy pro dospělého až moc trapné a jednoduché, ale to se dá vlastně odpustit. Stejně jako to, že Paddington není úplně dokonale naanimován a místy je vidět, že herci hledí do prázdna, je dost možné, že to byl ale záměr. Lidští hrdinové tu hrají druhé housle, podle čehož to vypadá, protože tu vlastně vyčnívají jen úděsně a záměrně přehrávající Nicole Kidman a děsivě naivní a chvílemi protivná Sally Hawkins. Těžko říct, jestli jde o budoucí klasiku, jak tu někteří píšou, jako rodinná jednohubka (třeba ve svátečním čase) ale film docela funguje a zabaví, což je to nejdůležitější. 70% PS: Dabing rozhodně není špatný, ale troufnu si říci, že v originálním znění to asi bude o dost jiná podívaná.

Solidní jednohubka, na které určitě nejvíc překvapí jména klíčových tvůrců. Curtis si zřejmě chtěl vyzkoušet diametrálně odlišný žánr od pro sebe typických komedií a napsal hodně zajímavou adaptaci, která disponuje především silným a uvěřitelným příběhem, napětím a množstvím zvratů. Daldry nejspíš zase nechtěl točit hluboce lidské a artové drama, ale zvolil atraktivní a relativně nenáročný thriller. Jejich kooperace dopadla více než dobře, protože se oba víceméně slušně doplňují. Kde jeden přichází se zajímavou zápletkou, druhý skvěle pracuje s exotickou atmosférou odvrácené strany brazilského Ria a napětím, které tu rozhodně nechybí. Přidává se i úderná a přesná hudba, krásná kamera a vůbec energický styl režie, v němž není čas na nudu. Zarazí i to, že většina filmu je portugalsky, takže působí dost autenticky. Ústřední chlapecké trio je obsazeno excelentně a tíhu, která na něm leží, zvládá naprosto bravurně. Ostatní už tu jsou vesměs do počtu, protože už nemají tolik prostoru (přesto si nelze nevišmnout, že Selton Melo v roli zkorumpovaného policisty je poněkud topornější) a nemohou tudíž předvést nic zásadního. Je pravda, že některé věci se občas vyřeší až moc rychle a řešení určitých situací jde sem tam proti logice věci. To ale v tomto případě nevadí, protože Trash je docela zajímavý snímek, který tedy nepřináší nic nového a možná si v něm oba autoři naložili trošku víc ambicí, než by bývalo bylo potřeba, jako žánrová oddechovka ale funguje velice dobře. 70%

Silně nadčasový snímek, který je paradoxně dnes ještě aktuálnější než v době svého vzniku. Fukasaku natočil opravdu nekompromisní, nekorektní a dost brutální jízdu, v níž si nemůžete být jisti vůbec ničím. Od začátku naprosto pohltí hodně zajímavá a hutná atmosféra, která dává tušit, že se tu budou dít nepěkné věci. První hodina je vynikající a napínavá, scéna s brilantně ironickým instruktážním videem je těžce geniální a nepředvídatelná. Našinci jediný známý herec Takeši Kitano si roli viditelně užívá a je možná škoda, že tu je tak málo a v akci ještě méně. Akční scény jsou parádní a ryze brutální, takže si není nač stěžovat, zároveň je na nich ale vidět, jak moc Fukasaku celý film myslel s nadhledem a záměrně je přepálil. Jeho přístup spočívající v tom, že tu není hlavní postava, vše je vyprávěno s odstupem a nemůžeme se s nikým identifikovat, v tomto případě schvaluji, protože je působivější a divák do poslední chvíle neví, kdo bude další obětí. Problémem pak může být pro neasijského diváka fakt, že všichni vypadají dost podobně a orientace v postavách je složitější, za to ale tvůrce do značné míry nemůže. Horší už je to, že druhá polovina už malinko ztrácí tempo a grády, koncept celého programu není zcela vysvětlen a má nějaké logické díry a hlavně tu chybí lepší a uspokojivější pointa, která je jen naznačena a ztrácí se v množství dalších nezbytných informací. Nedá se tak říct, že by ústřední nápad BR byl vytěžen na maximum, má k tomu ale hodně blízko a je dost možné, že po druhém zhlédnutí se chybějící hvězdička dá s klidem přidat. 85%

Ve své podstatě asi nešlo čekat ani nic moc jiného. Všichni zúčastnění potřebovali hit, čemuž podřídili úplně všechno. Farrellyovi se vrátili ke své oblíbené značce a neměli důvod uhýbat ze svého zajetého stylu, to tedy pro diváka znamená, že film je sledem více, či méně bizarních scének, které jsou chvílemi vtipné, většinou ale zoufale nenápadité a až trapné. Nechybí tu jejich milovaný fekální humor, takže se dají očekávat i tělesné tekutiny, s tím související fórky a tak dále. Carrey s Danielsem jsou opravdu už dost staří, takže některé vtipy v jejich podání vypadají dost zvláštně a divák si na to bude muset chvíli zvykat. Na druhou stranu je dobře, že Carrey už se tolik nepouští do obličejové komiky a je dost umírněný, takže je výsledek vlastně snesitelný. A to hlavně díky dvěma ústředním představitelům, kteří i ten nejlacinější vtípek dokážou jakž takž prodat a chemie mezi nimi funguje naprosto báječně. Je tedy nutné počítat s tím, že chování postav je uzpůsobeno komediálnímu žánru, takže logiku tu nemůžeme čekat. Škoda jen, že konec je bizarní přespříliš a laciného humoru je tu opravdu až moc. Pokud tedy patříte k milovníkům původního filmu, tenhle se vám asi bude také líbit a z nostalgie nepůjdete pod tři hvězdy. Jinak jsou to klasičtí Farrellyové, kteří nemají soudnost a potřebovali by pořádného dramaturga a pevnou produkční ruku. 40%

Další porce téhož, která absolutně nepřekvapí. Anders si je dobře vědom, že natáčí potenciální divácký hit, takže jede celou dobu na jistotu, a i když předvede pár napaditých momentů a střihových pasáží, rozhodně to není něco, co by zvedlo ze sedačky a oplývalo větší originalitou. V plné nahotě se tu odhalí to, co bylo zjevné už v jedničce - trojice hlavních postav je sice sympatická, jenže ve stínu těch vedlejších totálně zaniká a není tak zajímavá. Bateman, Sudeikis a Day se snaží, je znát jejich sehranost a schopnost improvizace, jenže sami o sobě nepředvedou snad jediný vtip a nejsou až tak zábavní. Vždy když se na scéně objeví záměrně přehrávající a maniakální roli si užívající Chris Pine, opět skvělá Jennifer Aniston, Kevin Spacey, Jamie Foxx nebo překvapivě upozaděný Christoph Waltz, nabere film lepší "grády" a rázem jsou vtipy plynulejší a ne tak křečovité. Je jasné, že příběh se nesmí moc rozebírat, protože chování všech je uzpůsobeno komediálnímu módu, takže jde především o to slušně se pobavit. To se Horrible Bosses 2 docela daří, jen v kontextu s předchozím dílem tu chybí ten kousek originality, něco trošku překvapivého a asi i lepší tempo. 60%

Absolutně nenápaditá nuda, která oproti jiné konkurenci nemá opravdu vůbec nic, čím by byla zajímavá. Stiles White se o atmosféru sice snaží, ale nedaří se mu to vůbec a neprobleskne tu ani náznakem. O ději nemá smysl hovořit, protože tu prakticky žádný není, nenabídne byť jen minimální překvapení a opírá se o tunu těch nejotřepanějších klišé. Logika tu také nefunguje a momenty, které by měly být děsivé, jsou vesměs nechtěně směšné. I to je vlastně zásadní problém - Ouija se totiž bere strašlivě vážně a nenajdete v ní jediný záměrně vtipný moment a to je určitě špatně, protože podobná látka něco takového potřebuje. Neznámí herci jsou zaměnitelní, protože samozřejmě nemají co hrát a musí jen pronášet nudné a několikrát slyšené repliky, o sympatiích postav se nedá moc mluvit. Ačkoli tvůrci mluví o tom, že jde vlastně o teenagerskou vyvražďovačku, pravda to úplně není, protože vražd je tu moc málo a o nějaké alespoň minimální krvavosti nebo brutalitě se nedá vůbec mluvit. Ouija je zkrátka sterilní, přespříliš korektní a směšný horor, který zanikne v záplavě jiných a v drtivé většině povedenějších žánrovek. 20%

Nolan poprvé (a pravděpodobně i naposledy) zpracoval scénář někoho jiného než svůj, nebo svého bratra a na počátku velké kariéry se stal "pouhým" vypravěčem. A nutno říci, že i s odstupem dvanácti let film funguje naprosto báječně a úplně z něj čiší pozdější tvůrcův potenciál (zejména naháněná v mlze a na kládách jsou absolutním vrcholem filmu). Atmosféra je tu velmi hutná, prostředí Aljašky, kde se vůbec nestmívá, je těžce depresivní a "schizoidní" a v kombinaci s nádhernou kamerou Wallyho Pfistera a hudbou Davida Julyana je všechno dost působivé a divákovi v tom nejlepším slova smyslu ne úplně příjemné. K tomu si můžeme připočíst famózního Pacina, jenž nespavostí a pocitem viny sužovaného detektiva vystihl na výbornou a zcela uvěřitelně, charismatického a proti typu obsazeného Williamse, který hraje úsporně a přesto je řádně děsivý a solidní Swank, která sice nemá moc co hrát, ale méně místa využívá na maximum. Je tu tedy znát, že Nolan nemá nad scénářem moc velkou moc a chybí tu jeho klasické velké překvapení a jakási hra s divákem, takže jde vlastně "jen" o výborný a mrazivý psychothriller, který je spíše než detektivkou soubojem šílejícího policisty a maniakálního vraha. Negativy budiž snad jen pozvolnější tempo, které se zejména v začátku dost táhne a relativně konvenční a "alibistický" konec. Insomnia je nicméně pořád vynikající žánrovka, kterých zas tolik není a ani za těch dvanáct let se na tom nic moc nezměnilo. 80%

Svým způsobem o trochu lepší než knižní předloha, protože scenárista velmi dobře vynechal některé její zdržující části (zejména linii s umírající manželkou Crawforda, na druhou stranu potlačil třeba deduktivní schopnosti samotné Starling a některé věci trošku zjednodušil) a zaměřil se na přímočarý temný thriller, který nemá obdoby. Demme dodal perfektní a hutnou atmosféru, která je hmatatelnější než v knize a vůbec svou režií stvořil něco nevídaného. Práce s napětím je tu dovedena k naprosté dokonalosti (moment, kdy souběžně sledujeme dva stejné časové úseky na jiném místě, které ovšem vypadají, jako by se odehrávaly na místě jediném, je ryze geniální) a povyšuje film nad rámec tuctové žánrovky. Oscary jsou jednoznačně zasloužené, a to i u hereckých představitelů, jimž samozřejmě dominuje geniální Hopkins, který Lectera ztvárnil přesně tak, jak byl vykreslen v knize, tzn. tak abychom k němu pociťovali zároveň respekt a strach (ačkoli mu tedy podobný není) a sledovat každičkou jeho scénu je opravdu zážitek, Foster silnou studentku, která poznává krutou realitu budoucího povolání agentky FBI, zvládla s bravurou a nelze jí nefandit. Ve výčtu se často zapomíná na Teda Levina, což je škoda, protože i on na tak malém prostoru zvládl svého úchylného vraha mrazivě uvěřitelně a nesnížil se k nějakému karikaturnímu přehrávání. I po skoro čtvrtstoletí funguje The Silence of the Lambs fantasticky a prakticky nemá snad žádnou chybu, navíc je svižnější a přímočařejší než kniha samotná. Obdivuhodný výkon celého štábu a naprostá legenda. 100%

Nijak originální, ale zatraceně poctivá žánrovka, která ani ničím víc být nechce. Ayer se vykašlal na všemožná protiválečná poselství a natočil přímočarý válečný biják, který by měl udělat radost všem fanouškům tohoto subžánru. Akce skvěle šlape, je příjemně realistická a syrová, zároveň se vyhýbá zmatenosti a chaotičnosti a je sestříhaná vesměs velmi dobře a přehledně (možná jen zvláštní zabarvení letících střel malinko ruší), takže není de facto nač si stěžovat. Příběh je odstaven na vedlejší kolej, protože posádka je přehlídka šablonovitých postav, které projdou nijak překvapivým vývojem a dá se odtušit, co se bude dít dál. Je ale obsazena velice dobře, takže ústřední hrdinové nepostrádají charisma a své si v klidu uhrají. Nejvýraznější je samozřejmě Brad Pitt, jemuž stačí jen nasadit svůj typický drsný "kukuč" a ono to stačí. Podobně jsou na tom minimálně i velmi dobří LaBeouf a Lerman. Fury se dá vyčítat to, že ve druhé polovině už ztrácí soudnost a kupí dost náhod, nelogičností a z ústředního tanku dělá takřka nezničitelnou zbraň, takže hlavní hrdinové ze všeho vyváznou a taktéž SPOILER záchrana jediného přeživšího je vysvětlena hodně zvláštně a nepříliš pravděpodobně KONEC SPOILERU. Je pravda, že Ayer měl stopáž stlačit na dvě hodiny, protože některé scény jsou až neúnosně dlouhé a je v nich mnohdy spousta zbytečných dialogů. Výsledek je nicméně hodně solidní, a i když se nestane klasikou, pořád je to příjemná variace na dnes už legendární díla a další ukázka toho, že Ayer je jakožto režisér dost zajímavý. 70%