salalala

Obrovské zklamání, i když divák nic nečeká. Ševčík od začátku nedokáže ničím zaujmout, strašlivě rychle chvátá dopředu, do děje nijak neuvede a chybí mu i dobová datace, která neznalému divákovi absolutně znemožňuje orientaci. Relativně krátká stopáž se v tomto případě ukazuje jako nesmyslná, protože divák nemá šanci proniknout do nïtra postav, jakkoli se s nimi sbížit nebo si k nim vytvořit nějaký emocionální vztah. Příběh samotný tu de facto neexistuje a zbyla z něj jen jakási plochá snaha o melodrama, které ale moc nefunguje. Hodně věcí se tu vůbec nevysvětlí a o nějaké hlubší motivaci postav nemůže být ani řeč. Výborné evropské herecké obsazení je moc fajn, jenže většina v něm nemá co hrát a za zmínku tak stojí snad jen Carice van Houten a možná ještě Hanna Alström, jinak opravdu nezaujme vůbec nikdo, protože k tomu nedostane prostor. Ani vizuálně se nekoná žádné opulentní představení a Ševčík je překvapivě umírněný a vyniká pouze netradičním stylem snímání, v rámci možností krásnou kamerou a zdařilou hudbou, což je trochu málo. Skleněný pokoj je nepochybně ambiciózní počin, jenže svůj potenciál ani zdaleka nevyužil a výsledná podoba je jen zoufale prázdným a nudným melodramatem, které nám o době a vile Tugendhat neřekne vůbec nic. 40 %

Trojan měl v ruce jeden obrovský trumf - troufnu si totiž říct, že postavu Zdeňka Tomana znal jen málokdo, proto se v ní ukrýval obrovský potenciál. Ten se ale nepovedlo úplně vytěžit, protože minimálně první polovina působí jako zfilmovaná encyklopedie československých dějin. Střídá se tu velké množství postav, které jsou sice označeny jmenovkami a funkcemi, přesto se v nich ale divák ztrácí a nemá šanci je úplně všechny zpracovat. Většina z nich navíc není tak zásadní, aby bylo nutné si je vůbec pamatovat. S tím souvisí i poměrně pomalé tempo, v němž se toho moc neděje. Technicky je ale jinak snímek zvládnutý víc než dobře - Trojan je jako režisér poměrně jistý, kostýmy i dobová atmosféra jsou moc fajn a celé to má takový jemný polodokumentární nádech. Obsazení je na naše poměry hvězdné a všichni odvádějí velmi dobrou práci, možná jen Macháček mohl být výraznější a charismatičtější, rozhodně pak zaujme ještě Kateřina Winterová, která jako jediná mluví s přízvukem, který byl zřejmě pro Tomanovou charakteristický, jinak se tu nenajde už nikdo, kdo by extra vynikal. Je škoda, že film nabere spád až v závěrečné třetině, která je napínavá, má tempo, konečně se v ní něco děje a postavy nejsou jen oživlá hesla encyklopedie. Je to ale příliš málo na to, aby to film vytrhlo z lehkého nadprůměru, protože stopáž je dost přepálená a nedá se moc obhájit. Ambiciózní film o rozhodně zajímavých osudech neznámé postavy z našich dějin, který ale naznačené ambice nenaplnil a veškerý potenciál nevyužil. 60 %

Velmi překvapivý režijní debut Bradleyho Coopera, který tedy po příběhové stránce určitě není objevný, jinak je ale výborný a slabých míst je v něm velmi málo. Cooper zcela upřímně a přímočaře režíruje silné a předvídatelné drama o vzestupu mladé hvězdičky a pádu té starší stálice a navíc se mu na tento příběh podařilo naroubovat jakýsi přesah v podobě zprávy o fungování "šoubyznysu" a o tom, jak těžký je ústup ze světel reflektorů. Tempo je hodně svěží a od začátku se jede poměrně rychle, takže po většinu času se autor soustředí na vztah dvou hlavních postav, což je jedině dobře. Pomáhá si i standardní, ale velmi příjemnou countrypopovou muzikou, z níž samozřejmě ční hit Shallow, který je chytlavý, má nápad a je výborně zazpíván. Jak Cooper, tak hlavně Lady Gaga, která tu konečně vypadá normálně a civilně, hrají a zpívají famózně a vlastně jen díky nim (a pravda také díky menší, ale výtečné roli Sama Elliotta) je onen klišovitý příběh snesitelný a nepůsobí lacině a prvoplánově. Škoda jen, že stopáž je notně přepálená a zdržuje se trochu zbytečnými scénami z protialkoholní léčebny, které nemají valný význam. Dojem ale napravuje samotný závěr, který byl pro mě trochu nečekaný a poměrně překvapivý. A Star Is Born je debut jako hrom a kus poctivé filmařské práce, který pobaví, možná i dojme, především ale ukáže, že v Cooperovi třímá mnohem víc, než bychom si asi donedávna mysleli. 80 %

Filmový pomník, který si Brian May a Roger Taylor postavili za pomoci Bryana Singera a Dextera Fletchera. Singerova osobitost ve filmu absolutně není znát, protože byl brutálně omezen požadavky členů skupiny, tudíž se musel držet v určité normě a byl pouze autorem lživé a hodně uhlazené verze historie jedné z nejzásadnějších a nejlepších kapel všech dob. De facto to jediné, co snímek drží nad vodou, jsou profláklé a nestárnoucí hity skupiny, které pochopitelně fungují báječně a dokazují její výjimečnost. V momentech, kdy se ale ve filmu mluví, to hodně drhne a vychází na povrch jeho příběhová a emocionální prázdnost. Navíc v některých scénách snímek působí až nechtěně parodicky (oznámení nemoci AIDS s podkresem Who Wants to Live Forever) a směšně. Rami Malek v hlavní roli je velmi dobrý, a i když je někdy přehnaně snaživý a je spíše imitátorem Mercuryho, je mimo hudbu asi tím nejlepším, co snímek nabízí. Kladné body přidává i precizní střih, který výsledku dodává svižné tempo, v němž se poměrně šikovně skryje ona zmíněná vyprázdněnost. Samotný závěr je pak zklamáním, protože rekonstrukce vystoupení na Live Aid je fajn, ale dokonale zbytečná, protože není ničím přínosná a chvílemi působí tak, že tvůrci vlastně sami nevěděli, jak to celé ukončit. Bohemian Rhapsody je dokonalou ukázkou prázdného kýče, který nemá moc co nabídnout a výrazně spoléhá na celosvětovou oblibu kapely Queen, a na němž je nejgeniálnější to, že životní příběh jednoho z nejpromiskuitnějších gayů své doby zachycuje tak, že je přístupný celé rodině, což je naprostý unikát. 60 %

Velice citlivé, avšak bohužel zcela zbytečně náročné drama, které svým přístupem mnoho diváků odradí. Guadagnino si vskutku dává na čas a velmi pomalu vypráví silný příběh o hledání vlastní identity, zakázané lásce i o společenských konvencích. Atmosféra líného italského léta, nádherné krajiny, bezstarostnosti a prvních lásek mu funguje bezvadně a přenáší se i na diváka. K tomu hraje hodně příjemná hudba a celé to má velice zvláštní kouzlo. Absolutorium zaslouží i výkony všech zúčastněných, mezi nimiž jednoznačně vyniká mladý Timothée Chalamet, k němuž se později přidá i Armie Hammer a v závěru pak i Michael Stuhlbarg. Právě oni pomáhají divákům překonat trošku hlušší místa, mezi něž řadím především celou první polovinu, která je rozvláčná, extrémně pomalá a bezdějová, takže je o dojmech a potřebovala by lehce prostříhat i zrychlit. Druhá polovina pak dojem značně zlepší, protože emoce už gradují a příběh už má nějaký dějový oblouk a závěrečný monolog otce hlavní postavy je naprosto fenomenální. Dvakrát škoda, že Guadagnino to nepojal sevřeněji a komplexněji, ačkoli určitě film natočil přesně, jak chtěl. 70 %

Všechno podstatné už tu bylo řečeno a napsáno, takže nemá cenu přidávat další sáhodlouhý komentář. Nikdy předtím a ani potom nenatočil Spielberg tak brutální a syrový film, protože násilí zde ztvárněné je naprosto chladné a odosobněné a je nejspíš velmi podobné tomu, jak to v koncentračních táborech vypadalo. Černobílá stylizace je naprosto fantastická, protože připomíná dobový dokument, navíc tu je překrásná kamera, která skvěle pracuje s kontrastem černé a bílé a obrazově vše vypadá fantasticky i přes ona zvěrstva, která se ve filmu dějí. Liam Neeson v titulní roli je naprosto výborný, stejně tak Ben Kingsley, oba je ale o trochu převyšuje démonický a vskutku odpudivý Ralph Fiennes, který ztvárňuje vedoucího tábora až mrazivě. Potěší i to, že nacisté tu nepůsobí jako typické karikatury, ale jako opravdoví fanatici oddaní věci a libující si v násilí. Monstrózní délka není na škodu, protože všechny scény jsou nesmírně působivé a snad žádná tu není navíc. Samotný závěr, který je v barvě, je vysoce kontrastní s tíživou a temnou atmosférou a dává divákovi alespoň malou jiskřičku naděje. I po šestadvaceti letech je Schindler's List nepřekonaný a nadčasový snímek, z něhož mrazí, a který by měli jednou za život vidět úplně všichni. A asi ani tolik nevadí, že Schindlerova postava je trochu zidealizována. Není co dodat, absolutorium. 100 %

De facto totéž co první film. Fuqua tentokráte diváka neuvádí do děje a velmi pomalu představuje všechny důležité postavy a ukazuje, co od posledního setkání dělá Robert McCall. Poměrně dlouho mu trvá, než se rozjede klíčová dějová linie a ani dialogy nejsou natolik zajímavé, aby to diváka vytrhlo. Také linie s napravováním mladého výrostka je předvídatelná a trochu zbytečná. Až teprve, když se vyloží karty na stůl a vykrystalizuje bohužel očekávaný záporák, film nabere slušné tempo a náboj. Na nadprůměru snímek udržuje především výborná syrová akce, která se nebojí být v rámci možností brutální a celá závěrečná přestřelka v hurikánu má nápad, spád a je poměrně originální. Výborný je též Washington, jenž utáhne film sám, protože bohužel nemá nikoho, kdo by mu výrazněji pomohl - Pullman a Leo jsou tu málo a Pascal je unylý a ne tak charismatický, aby byl tím pravým protivníkem. Možná i proto nemá jejich finální střet potřebnou osudovost a nekompromisnost. Kdyby to celé bylo o několik minut kratší, také by to výsledku prospělo. The Equalizer 2 je i tak hodně slušnou podívanou, která asi udělá radost spíš fanouškům žánru, kteří si užijí určitou staromilskost a syrovost. 70 %

Vesměs vynikající drama o složitosti současného světa a imigrační situace. Akinovi netrvá dlouho získat diváka na svou stranu, když velmi úsporně, ale účelně vtáhne do děje, nezbytně představí důležité postavy a pak už se čím dál hlouběji ponořuje do silného příběhu o tragédii jedné ženy. První dvě třetiny (nebo kapitoly, na něž je film rozdělen) jsou skoro fenomenální - první je intimním dramatem o nesmyslné ztrátě, částečně i o rozdílnosti kultur a těžké životní situaci, kterou může pochopit jen ten, kdo ji také prožil, druhá je excelentním soudním dramatem, které má spád, je strhující a nechybí v něm emoce, má jasně rozdělené charaktery, zároveň ale ukazuje, jak moc složité je odsoudit evidentní viníky. Dojem pak kazí část třetí, která je obyčejným thrillerem o pomstě, který jako by se ke zbytku moc nehodil, protože pečlivě vysoustružený scénář jde rázem stranou a hrdince začíná pomáhat velká série náhod a štěstí a celé je to malinko béčkové, díky čemuž pak samotný závěr nezapůsobí tak, jak bylo asi zamýšleno. Bez výhrad skvělá je ovšem Diane Kruger, která má na hony daleko svým typicky modelkovským rolím a roli životem zlomené ženy zvládla bravurně, velice civilně a navíc má hodně zvláštní charisma, které jejímu vzhledu i výkonu dodává osobité kouzlo. Aus dem Nichts je svým způsobem alarmujícím dramatem, které ale doplácí na ne zcela vydařený závěr, který tlačí na pilu až moc a chce být "spravedlivý" za každou cenu. 80 %

Nikterak překvapivý thriller, který zřejmě splní očekávání, která od něj znalejší divák má. Thomas Vinterberg výborně pracuje s formátem obrazu, když se všechny scény v ponorce odehrávají na užším plátně, tím pádem působí klaustrofobicky (pravda, ne ale tolik, jak by mohly), k čemuž přispívá i vhodné využití ruční kamery. Nemá problémy ani s vytvořením potřebné atmosféry strachu rodin o své příbuzné a několik velmi působivých scén (zejména závěrečná je vynikající). Výborně mu pomáhá i hvězdné obsazení, z nějž paradoxně nejvýraznější dojem zanechá civilní Léa Seydoux, která na sebe ve všech svých scénách strhává veškerou pozornost, i ostatní jsou ale v rámci menšího prostoru výborní a stačí jim zapojit své charisma (Colin Firth, čím dál lepší Matthias Schoenaerts, sympatický Peter Simonischek a potěší i účast veterána Maxe von Sydowa, který si úlohu tvrdohlavého a arogantního ruského admirála užívá se vším všudy). Je ovšem potřeba přijmout velmi zjednodušující optiku, kdy je zcela jasné, kdo je hodný, kdo zlý, všechno je strašlivě naivní a bohužel se tu sleduje až moc linií (rodiny námořníků, samotní námořníci, velení námořnictva), což tradičně vyústí v to, že žádná nemá takový emocionální dopad. Vinterberg si pomáhá i množstvím klišé, která jsou ale naštěstí únosná, i když očekávaná. Zásadnější výtkou je pak to, že tu chybí jakákoli časová orientace, takže divák se nedozví, jak dlouho vlastně v té ponorce námořníci byli a také to, že prostor samotné ponorky není nikterak představen a některé pojmy nejsou vůbec vysvětleny, čímž je divácká orientace značně ztížena. Kursk je ve výsledku tradiční evropská žánrovka, které by prospělo rychlejší tempo a možná větší příběhová nápaditost. 70 %

Hodně překvapivý komorní sci-fi thriller, který skromný rozpočet využívá na maximum a vskutku výborně evokuje svět blízké budoucnosti. Leigh Whannell nepotřebuje moc k tomu, aby diváka zaujal, stačí mu vlastně jen potemnělá atmosféra a výborný vizuál. Je pravda, že začátek je pozvolnější, což je asi nutné zlo, když se ale příběh rozjede, tempo už je hodně svižné, moc nezpomaluje a nezastaví se až do samotného konce. Akce tu sice není tolik, když k ní ale dojde, je skoro fenomenální, protože Whannell se absolutně nebojí brutality a jeho hororová průprava je na ní znát, protože divákovi servíruje proříznuté čelisti a ustřelené hlavy, navíc ji velmi originálně zabírá z "robotického" pohledu, čímž jen prohlubuje celkový dojem. Body navíc pak získává i za samotný příběh, který není nijak složitý, ale v závěru jde sympaticky proti žánrovým klišé a nabízí lehce překvapivou pointu, což je moc fajn. Škoda jen, že se mu úplně nepovedlo obsazení klíčové role, protože Logan Marshall-Green je celou dobu křečovitý a trochu toporný a úplně u něj ta drsnost nefunguje, to je ale asi jediná zásadnější výtka, kterou lze k filmu mít. Upgrade není nikterak přelomový počin, všechny fanoušky poctivých akčních béček a brutální akce určitě potěší a navíc má relativně chytrý scénář. 80 %