salalala

Poměrně příjemná komorní válečná jednohubka, o níž je nejlepší nevědět vůbec nic. Liman tentokráte nijak neexhibuje, ale všechno nechává na atmosféře rozpálené pouště, dvou vojácích a jednoduchém příběhu, který se zaměřuje na psychologickou rovinu a minimum akce. Jelikož stopáž je přiměřeně krátká, není vlastně čas na nějaké sáhodlouhé vysvětlování, ale divák je rovnou vržen do centra dění, v němž se ocitá jeden jediný voják a nepřátelský odstřelovač ve sluchátku, nic víc tu nenajdete. Pozitivní je, že i když se vlastně ve filmu nic moc neděje, po celou dobu má spád a velmi dobře pracuje s motivem tajemné motivace hlavní postavy, kterou postupně odhaluje. Aaron Taylor-Johnson tu předvádí asi nejlepší výkon své prozatímní kariéry, nepřehrává, má potřebné charisma a celý film utáhne sám, neboť John Cena mu vlastně jen stínuje, protože nemá moc prostoru a šancí cokoliv předvést. Osobně se mi líbil i trochu nečekaný závěr, který je ale trochu devalvován určitou logickou nesmyslností, která už tu byla zmíněna, ale na první dobrou funguje dobře. Náročnější divák by možná chtěl nějaké protiválečné poselství, o to se ale asi tvůrce ani nesnažil, takže mu to můžeme vytýkat jen velmi těžko. The Wall tak je ničím převratná žánrovka, která splní svůj účel, je velmi jistě natočená a na nic víc si nehraje. 70 %

Natočit v roce 2017, kdy už v podstatě každý za vším hledá něco víc a umění se snaží být filozofické, film, kde je zcela jasně a explicitně jasná biblická metafora a tvůrce ji zcela otevřeně vyhlašuje do médií, je opravdu husarský kousek, za nějž Aronofskymu patří obdiv. V matce! si na nic nehraje a od začátku diváka svírá svou typicky schizoidní a depresivní atmosférou a rozehrává zajímavý příběh o spisovateli a jeho submisivní manželce, jimž do domu začnou přicházet neznámí hosté, jichž je čím dál víc. Matka! je film, který se těžko popisuje a musí se vidět, protože Aronofsky se v něm neohlíží na nic a na nikoho a servíruje hodně brutální scény, jednoduché dialogy a zcela otevřenou symboliku, kterou se IMHO vysmívá všem rádobyintelektuálům a náboženským fanatikům. Herecké obsazení je poměrně hvězdné, celý film ale táhne výtečná Jennifer Lawrence, která má nejvíc prostoru, ale taktéž Ed Harris, Michelle Pfeiffer a Javier Bardem jsou na menším prostoru výborní. K tomu tu neváhá použít i hodně násilné a znepokojivé scény, na které se nekouká úplně dobře. Největší problém ale mimo toho, že poslední třetina je totální bizár a úlet, jaký nemá obdoby a může se v něm stát úplně cokoliv a Aronofsky v něm ztratil veškerou soudnost, vidím v tom, že film je zacyklen sám do sebe a do svého tvůrce a absolutně si neumím představit, jak ho bude hodnotit ten, kdo od Aronofskyho neviděl vůbec nic. I přes rozdílná hodnocení ale mother! určitě za vidění stojí, i když někoho totálně znechutí a bude mu připadat jako trapné pozérství. 70 %

Filmové zpracování Gerald’s Game má úplně stejný problém jako Kingova knižní předloha - námět zkrátka není úplně nosný pro celovečerní film / román a vydal by spíš na povídku / novelu. I proto je nutno ocenit, že Flanagan se s tím popral se ctí a v poutech trpící hlavní hrdinku nechává mluvit s duchem a zhmotnělým vlastním svědomím. Příběh se i díky tomu vine v trochu nečekaných, i když lehce klišovitých cestách a do poslední chvíle není úplně jasné, co jsou představy a co realita. Flanagan si pomáhá i docela slušnou vizuální stránkou a pár silnými momenty, jimž jednoznačně vládne dostávání se z pout, které je syrové a opravdu dost "nepříjemné". Dobrou volbou se ukázala být Carla Gugino v titulní roli, která je vynikající a i v těch slabších chvílích drží film nad vodou a hlavně díky ní stojí film za pozornost. Je trochu škoda, že příběh je těch flashbacků plný až moc a někdy se v nich divák ztratí, navíc se nestane vlastně nic, co by ho vysloveně překvapilo. Samotný epilog je pak trošku bizarní a až moc neuvěřitelný, což trochu sráží celkové hodnocení. Gerald’s Game není nic, co by zkušenějšího diváka nějak odrovnalo, jakožto příjemná žánrová jednohubka ale obstojí a zařazuje se k těm lepším kingovským adaptacím, kterých je pořád málo. 60 %

Typicky sorkinovské drama plné kulometných dialogů, které se ani nevejdou do titulků a z prostředí, kterému většina diváků asi ne úplně rozumí, je znovu strhující a Sorkin se perfektně uvedl i jako režisér. Překvapí, jak lehkou a jistou rukou je film natočen, prostředí heren, kasin a opojného světa pomíjivého štěstí, nádherných žen a luxusu je zachyceno naprosto bravurně. Stejně tak celková atmosféra je dost vydařená a film má hodně slušné tempo. Vlastně vůbec nevadí, když divák není znalcem pokeru, protože Sorkin sice nevysvětlí úplně všechno a o pravidlech neřekne nic, naštěstí ale dokáže strhnout právě zmíněným prostředím a výtečně napsanými postavami, které dokáží během pár minut zažít neuvěřitelný pád, aniž by to působilo samoúčelně a třeba nějak nepatřičně nebo divně. Samotná Molly je pak nesmírně zajímavá, a i když jí vlastně nelze jednoznačně fandit a být napnutý z jejího osudu, je fascinující sledovat její "kariéru", i to, jak dokázala pokořit mnoho mocných, zároveň ale měla svou čest. Sorkin jednoznačně vyhrál, že roli svěřil vynikající Jessice Chastain, která dělá z filmu one woman show a ostatní, byť taktéž výtečné (Idris Elba, minimalistický Costner a neobvykle civilní O’Dowd), zcela zastiňuje, navíc vypadá fantasticky a dost sexy. Jako režisér Sorkin selhává snad jen v trochu nepřehledném a nahodilém střídání flashbacků a v přehnané stopáži (taková čtvrthodina asi mohla zůstat ve střižně), v samotném závěru pak chybí nějaký menší dovětek, protože divák vlastně netuší, co se s Molly dělo dál. Molly’s Game je nicméně vynikající debut, který vyžaduje plnou diváckou spolupráci, odměnou ale je svým způsobem fascinující záležitost. 80 %

Takové menší filmové zjevení, protože je severštější než mnoho severských počinů. Sheridan od první chvíle rozehrává potemnělý a smutný příběh o mizejících indiánkách kdesi v zapadlém koutu USA, který má vlastní pravidla a nikdo zvenčí je nemá šanci pochopit. Na diváka dýchne pěkně hutná atmosféra, při níž je zima i v dobře vytopeném pokoji a v kombinaci s pomalým tempem máme co dělat s trochu meditativním zážitkem, který nechá každou scénu prožít a užít zcela naplno. Všechno ještě umocňují nádherná kamera a tradičně baladická a minimalistická hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise. Fantastické je též obsazení, v němž jednoznačně excelují Jeremy Renner, který tu předvádí zcela jinou polohu, než od něj známe a Elizabeth Olsen. Vytknout se dá snad jen to, že ona detektivní linie není úplně "poctivá" a pointa se možná zbytečně vysvětlí náhle pomocí flashbacku a nedává divákovi šanci přemýšlet o pachateli, v kontextu předchozího děje to ale naštěstí tolik nevadí. Ano, asi je pravděpodobné, že pokud by Sheridan svůj výtečně vystavěný příběh svěřil do rukou zkušenějšího režiséra, byl by výsledek o něco intenzivnější a mrazivější. I přesto ovšem jde o vynikající debut, který zaslouží nějaké ocenění. 80 %

Druhý Kingsman osciluje na dvou pólech - na jednu stranu jde o nadprůměrný film, jakožto pokračování ale trochu selhává. Není sporu o tom, že Vaughn umí bravurně a nápaditě natočit naprosto šílenou akční scénu, v níž je všechno možné, zároveň má ale spád, adrenalin a takové tempo, že si to divák příliš neuvědomuje. Pořád mu nechybí nadhled a typicky britský humor, s nímž si dělá legraci ze všemožných špionských filmů a místy je velmi dobře paroduje. Samozřejmostí pak zůstává i "nabušený" a parádní soundtrack, který zase některé otřepané hity staví do jiného světla. Problémem je to, že je všeho víc, jen té akce trochu méně. Dialogové scény jsou fajn, jenže je jich tu tolik, že zkrátka nebaví tolik, postav je zbytečně moc a celá zápletka s americkou verzí Kingsman je zcela navíc, protože postavy jsou v ní nevyužité, a to je hrají velké hvězdy a všechny jsou v rámci možností výborné (Tatum, Berry i Bridges), jenže to působí víceméně samoúčelně. Děj je komplikovaný a smysl nedává už vůbec, motivaci ústřední záporačky nevysvětlí vůbec a většina věcí se děje zcela samozřejmě a dovršuje to přehnaná délka, kdy minimálně třicet minut mohlo zůstat ve střižně. Herecké výkony všech důležitých představitelů jsou ale výtečné a trojice Egerton, Strong a posléze i Firth na sebe výborně reaguje, jejich špičkování je výtečné a právě oni drží film nad vodou v několika nezáživných scénách. Totéž vlastně platí pro totálně prkenného Eltona Johna, který si ve filmu střihl nejbizarnější cameo roku. Když se obloukem vrátím k první větě, tak jako samostatný film je Kingsman: Golden Circle hodně dobrá zábava, jako pokračování ale trochu selhává a za předchůdcem o dost zaostává. Hodnocení by bylo tak mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec se přikloním k lepší variantě a 70 %.

Typické Lindholmovo drama, které se zabývá těžkým morálním dilematem a složitostí současného světa. Lindholm scenárista zaujme skvěle vystavěným příběhem, kdy se dvě linie dělící od sebe několik tisíc kilometrů protnou v hluboce lidském soudním dramatu, v němž neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, zda se odehrál válečný zločin. Ono morální dilema je hluboké a v Lindholmově podání chápeme obě strany, ačkoli sám autor lehce naznačuje, že některé věci nemůže člověk, který jim nebyl přítomen, nijak hodnotit a u válečných akcí a potenciálních zločinů to platí zvlášť. Práce s postavami je fantastická a na hlavním hrdinovi je výtečně ukázáno, že i když se snaží žít dle pravidel, dostal se do situace, kdy některá bude muset porušit. Trochu vyčítat bychom mohli snad jen nedořešenou a trochu zbytečnou podzápletku se zlobivým synkem, která vyšumí. Lindholm režisér pak trošku zklame až příliš rozvleklým tempem a dlouhou expozicí, kdy opravdu trvá dost dlouho, než se dostane ke klíčové situaci, od níž se pak vše odvíjí. I proto je zpočátku filmu dost utahaný a nic moc se v něm neděje. Obsazení se ale povedlo na výbornou a Pilou Asbæk je naprosto výtečný, přitom minimalistický, stejně tak Tuva Novotny, i ostatní jsou naprosto perfektní. Krigen je hodně podařený film, který znovu donutí k zamyšlení nad dnešní dobou i životem jednotlivců, takový dopad jako předchozí Lindholmův režijní počin Únos ale IMHO nemá, proto hodnotím 70 %.

Hrozně nevýrazný film, který chtěl nějakou tu cenu, ale nakonec se v žádných nominacích neobjevil a asi je to dobře. Potřeboval by k tomu asi lepšího režiséra, protože Gaghan nic vyloženě špatně nedělá, jenže zároveň nepřidává nic navíc a zoufale tu chybí nějaká výraznější nebo emotivnější scéna. Atmosféra exotické džungle je fajn, samotná tematika je trochu složitější, ale nakonec podaná srozumitelně, i hudba je zvolena vhodně a k filmu přesně pasuje. Pozitivem je i to, že tempo je relativně svižné a není tu vysloveně pasáž, kdy by se divák nudil. Problém je v postavách, které nejsou napsány nijak zajímavě, tím pádem to, co se stane v závěru, nemá takový dopad, jaký by asi mělo mít. Zachraňuje je jen to, že jsou výtečně zahrané, především McConaughey znovu táhne celý film a svou proměnu z "nevýrazného komediálního šaška, co si v každé scéně sundá triko" na charakterního herce, který se nebojí přibrat a vystrčit pupek, definitivně dokončuje a upevňuje své současné postavení. Ostatní, především Ramírez a Dallas Howard, jsou výborní, ale vedle něj trochu zanikají. Nebýt tu McConaughey, opravdu by hodnocení bylo o hvězdičku horší, naštěstí můžu ale nechat tři a 60 %.

Typický příklad filmu, který doplácí na to, že místo akčního béčka chce být chytrým thrillerem. Leitchovi tu totiž funguje mnoho věcí - atmosféra chaosu rozpadající se Berlínské zdi a končícího komunismu je vynikající, stejně tak dobová výprava a kostýmy, úžasný je též hitový soundtrack. Vrcholem je pak akce, které není moc, ale když tu je, tak bez výjimky stojí za to, vždy je nápaditá, s propracovanou choreografií a úžasně syrová a realistická, kdy každá rána bolí a tím, že nemá žádný hudební doprovod, ale využívá jen zvuky a ruchy, dosahuje Leitch maximálního účinku, který vygraduje v závěrečné bitce na schodech, která je famózní a naprosto sebejistá. Výborné jsou i herecké výkony, jimž dominuje chladná, minimalistická a sexy Charlize Theron, neztratí se ale ani lehce maniakální McAvoy, skvělá Boutella nebo John Goodman. Zmínit se musí ještě elektrizující lesbická scéna, která je hodně vzrušující. O to víc pak mrzí, že příběh je úplně zbytečně překombinovaný, přináší jeden zvrat za druhým, hodně těžko se v něm orientuje a vlastně nedává moc smysl. Tím pádem není vůbec tak inteligentní a chytrý, jak by chtěl být a vysoké ambice, které evidentně měl, nenaplňuje. A je to škoda, protože kdyby se Leitch malinko nepřecenil, mohla vzniknout skvělá žánrovka s nádechem na moderní klasiku, takhle je ale výsledek "jen" dobrý a takový rozpačitý. 60 %

Poctivá žánrovka s béčkovým příběhem, v němž některé věci nedávají úplně smysl a podzemní vězení je trochu úlet, jelikož má ale výborně napsané postavy a S. Craig Zahler je příjemně nekompromisní, vůbec to nevadí. V pro sebe typicky pomalém tempu nastoluje opravdu hutnou atmosféru, v níž se hlavní a jen velmi málomluvný hrdina dostává do čím dál hlubšího pekla, aby ochránil svou rodinu. Jestli něco Zahler umí výborně, je to jakási svérázná kombinace opravdu extrémního, brutálního a syrového násilí s "běžným" dějem, která působí přirozeně a ono násilí se děje jako by mimochodem, i proto to tak neskutečně funguje. Samotný závěr je díky tomu vskutku jen pro silné povahy a autor se v něm s ničím a nikým nemaže, což je jedině dobře. Pomáhá i výtečný a charismatický Vince Vaughn, po jehož trapné komičnosti tu není ani stopy a jde z něj opravdu strach a respekt, v rámci možností a prostoru jsou ale výborní i Jennifer Carpenter, Udo Kier a Don Johnson. Měl-li bych něco vytknout, byla by to asi trošku delší stopáž, v níž zejména úvodních třicet minut je trošku pomalejších a možná celá úvodní scéna by tu být nemusela. To je ale jen malá vada na kráse a ve výsledku je Brawl in Cell Block 99 jedním z nejlepších a nejupřímnějších filmů roku a je fajn, že i v dnešní přehnaně korektní době vznikne takhle nekompromisní podívaná, která vše dotáhne až do konce. 80 %