Marthos

Říká se, že peníze kazí člověka. V Ostrovského hře se oběťmi této nezvladatelné vášně stávají lidé, jejichž přehnaná ctižádostivost, rozmařilost i důvěřivost je přivedly až na okraj společnosti, tam, kde se z člověka stává jen veš v kožichu druhých. Ale protože láska, jak známo, dokáže divy, získají všichni provinilci, velcí i ti, kteří se hříchu dopustili ve jménu cti, šanci vymanit se z bludného labyrintu marnosti a útrap – jak jinak než opět prostřednictvím peněz. Stařičká studiová inscenace z dřevních dob československého televizního vysílání navždy uchovává, navzdory nedokonalému technickému záznamu, špičkové herecké kreace předních umělců – Olgy Scheinpflugové, Vladimíra Šmerala, Václava Vosky, Jiřiny Jiráskové a Jiřiny Petrovické. A také Vladimíra Pucholta, tehdy sotva dvacetiletého benjamínka, který se záhy vyhoupl na výsluní filmové popularity.

Vzpomínky národního umělce Rudolfa Deyla jsou vzácným ohlédnutím za dobou a lidmi, kteří k divadlu a herectví ještě utíkali. Dávné obrazy pražských ulic, trhů, hospůdek, šantánů a kabaretů se s obdivuhodnou přesností zrcadlí v paměti tohoto doyena české Thálie, jsa při tom živoucím svědkem bohatého kulturního a společenského života našich předků.

Václav Talich, špičkový dirigent světového věhlasu, a jeho dramatický životní oblouk, to je příběh plný prudké vášně, velkého odhodlání a píle, úspěchů uměleckých i životních, ale také nepochopení, záště a protivenství. Jeho osobnost nebyla dosud plně rehabilitována a uznána.

Velikost herectví začíná tam, kde přestává malost a omezenost osobní, kde se herec odosobňuje v živel. Leopolda Dostalová nejen svým herectvím, ale také postojem k umění a životu vůbec bezezbytku naplňovala podstatu oněch slov, která kdysi pronesl F. X. Šalda. Televizní medailon, natočený k významnému životnímu jubileu Leopoldy Dostalové, jen stvrzuje výše řečené a v několika okamžicích nabízí vzácnou příležitost dotknout se nejslavnějších jevištních výkonů této vpravdě legendární herečky.

Špičkový film, který v jakémsi obecném povědomí vlastně rehabilitoval neprávem pozapomenutou a rozporuplnou osobnost Josefa Myslivečka a také poukázal na mistrovství zde odvedeného řemesla: režijního, kameramanského, hudebního i hereckého. Radost se dívat.

Nezabírá. Libuška je půvabná, Mrakomor působivý, ale to je asi tak všechno. Zbytek, včetně zoufalých švagrů, je už jen k shovívavému pousmání.

Opožděná pocta Hugo Haasovi. Potlesk, jímž jej vítají tehdejší posluchači FAMU, tedy generace těch, kteří se narodili už v době, kdy Haas dlel ve Spojených státech, mluví za vše.

Svědectví z nejcennějších. Šestadevadesátiletá Alžběta Venhodová-Motlová byla poslední pamětnicí, která zastihla Čapka nejen v soukromí, ale také při psaní a televizní kamera zachytila tok jejích vzpomínek doslova v hodině dvanácté (paní Venhodová zemřela o rok později, 10. července 2004).

Veselé štěbetání, šveholení a cvrlikání, které čas odnesl už dávno. Mezi pozvanými hosty se ale objevuje také jméno prvorepublikového filmového milovníka Raoula Schránila. Za to patří Waldovi dík.

Berlín. Labyrint příběhů, snů a kontrastů. Pátrání po výjimečnosti tohoto epicentra svobody a volnosti ovšem nepřináší nic konkrétního, je jakýmsi letmým experimentem. Jako bychom kdesi na ulici zaslechli slova, která nic neznamenají. Zastavené okamžiky (ne)známých lidí. Žijí tady. Někteří dlouho, jiní teprve chvíli. Mají své starosti i radosti. Zvědavá kamera pronásleduje jejich kroky, ale město přitom zůstává skryto a nepoznáno. Bůhvíproč.