Marthos

Stejnojmenný román Anny Ziegloserové (1883 – 1942), spisovatelky, která padla za oběť nacistickému teroru, se stal vhodnou příležitostí pro barrandovský tým v čele s režisérem Karlem Špelinou. Film, odehrávající se v exkluzivním prostředí luhačovických lázní a dalších efektních dekoracích, není sice třeskutou zábavou, jak by možná mnozí očekávali, přesto z něj dodnes vyzařuje nezměrná elegance, půvab a jemný, decentní humor. Hana Vítová jako svéhlavá a drobátko rozmazlená princezna, jejíž matinka vlastní neprosperující lázeňský penzion a František Krištof-Veselý coby syn zchudlého továrníka, který se rozhodl nenásledovat otce v jeho rozmařilých šlépějích... Navzdory tomu, že ti dva se nemohou ani vystát, na samém konci zjistí, že patří k sobě. Inu, kdo by pochyboval o dávném biblickém příběhu Adama a Evy.

Jarmila Glazarová nesporně náleží mezi nejzajímavější autorky dvacátého století. V její tvorbě si získávají výraznou pozornost zejména dva romány postavené na střetu dobra a zla. Zatímco Vlčí jáma (zfilmovaná o necelý rok později Jiřím Weissem) je přesná v kritice maloměstské prudérie a s ní svázané morálky, Advent je příběhem ženy, která marně hledá lidské podmínky pro své dítě. Děj se odehrává během jediné noci, v níž si hrdinka, hledající ztraceného syna, vybavuje všechna dosavadní zastavení své křížové cesty a dospívá k poznání, že po celá ta léta, kdy se kvůli synkovi ponižovala, jej vlastně ztrácela. Prudkou gradaci retrospektivně vyprávěného děje, který směřuje ke katastrofě, způsobuje vytrvalé úsilí hrdinky najít ve vzpomínkách na běh svého života příčiny jeho ztroskotání. Filmové realizace se ujal kontroverzní režisér a držitel oficiálních komunistických cen Vladimír Vlček, který s překvapující pečlivostí dokázal román Glazarové převést do podoby strhujícího dramatu. Silný vliv na něj jistě měla osobní zkušenost z mládí (Vlček se v Beskydech narodil a strávil zde plných osmnáct let). Z hereckých představitelů jednoznačně vyniká Gustav Hilmar, který rolí zlého Podešvy završil svou několikaletou galerii tvrdých selských mužů z předmnichovského a protektorátního období. Vpravdě životní výkon podává univerzální tragedistka Marie Vášová, jejíž poživačná služebná je jednou z nejodpornějších postav domácí kinematografie. ADVENT bezesporu tvoří vrcholný dotek nové etapy českého filmu, který se pomalu odvracel od stereotypních schémat gottwaldovského temna a začal si všímat člověka jako prosté bytosti. Milující, chybující a odpouštějící. Tak, jak je tomu odnepaměti.

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život.

Přátelství, které neumírá. I tak se dá nazvat setkání režiséra Maca Friče a někdejšího prvního brněnského milovníka Oldřicha Nového, dvou noblesních mužů, kteří si rozuměli i mimo dosah filmových kamer. Stejnojmenná povídka Vlasty Zemanové, která tehdy vzbudila nemalý zájem mezi pravidelnými čtenáři (či spíše čtenářkami) prvorepublikového týdeníku List paní a dívek, si utahuje, s lehkostí a jemným sarkasmem, z emancipovaných žen a dívek, jejichž touha po úspěšné kariéře a samostatném životě, v němž není místo pro lásku, naráží nejen na předsudky, ale také na poněkud prozaičtější překážky – výdaje a zase výdaje. Ve filmu za vším stojí zámožný hrdinčin otec, který svou podnikavou dcerulinku ponechává ve sladké nevědomosti, doufaje, že všechno zvrátí předem naplánovaný osud – v tomto případě fešný hochštapler, ve skutečnosti konzulův syn. Frič správně vytušil, že Oldřich Nový si s touto nevděčnou rolí poradí po svém, v partnerství s půvabnou a elegantní Trudou Grosslichtovou vstoupil do vod ironického humoru, s nímž měl bohaté zkušenosti už z jeviště svého vlastního divadla. Výborní jsou herci ve vedlejších, i zcela epizodních rolích – rozkošný Trégl, Šlemrová, Pištěk, Hajská, Kreuzmann jako sýpající návštěvník advokátní kanceláře... Přestože Frič i Nový mají na svém kontě bezpochyby mnohem zajímavější kousky, lze jejich první společný film vnímat jako poněkud nesmělé vzájemné oťukávání, jako předehru ke slavným a nesmrtelným komediím, které na sebe nenechají dlouho čekat.

Sarkastické manželské rozhovory Jiřího Valy a Libuše Švormové zachraňují nejen ty tři pitomoučké detektivní zápletky (ehm!), ale vlastně celý film.

Rodinný thriller s překvapivým rozuzlením. Třídílná adaptace jednoho z klasických románů Agathy Christie v jistém směru naznačuje, že ani televizní formát není důvod pro to zůstat pozadu. Kamera, hudba, výprava, herecké výkony... Současné české filmy vedle toho vypadají jak chudá příbuzná.

Neuvěřitelné století, které uplynulo od okamžiku, kdy královna detektivních románů Agatha Christie seznámila nejširší čtenářskou obec se jménem slavného belgického detektiva a o něco málo později i bystré stařenky s výborným postřehem, shrnuje tento televizní dokument v základním, srozumitelném přehledu, bez zbytečné senzacechtivosti. Ve výčtu účinkujících překvapivě schází ikonický představitel Hercula Poirota, herec David Suchet. Ale to je zřejmě jediná, drobná výtka, kterou lze vznést.

Tři strejci na penzi a ukradený bicykl. Vyčpělá moralita, která navíc není ani kdovíjak vtipná. Inu, i mistr Daněk se někdy utne.

Námět i obsah a scénář šustí papírem žáků poškoláků. V momentech, v nichž si divák jakž takž téměř zvykne na to, že tu jsou alespoň některé příznaky místy zvládaného filmového řemesla, je knokautován násilně nakopnutým dějovým zvratem, který VRAŽDÁM propůjčuje ráz hodně nastavované a čím dál bezchutnější kaše. Samozřejmě bez diskuse je nezpochybnitelný herecký výkon fantasticky nestárnoucí první dámy Thálie Jiřiny Bohdalové, která se s očividným elánem a energií chopila své převlekové role; to samé veskrze platí o dalších skvělých hercích (Dvořák, Schmitzer, Preiss, Kostka, Štěpnička, Postránecký, Němec, Postlerová, vynikající Jiří Plachý a další). Říká se, že pršet nemusí, stačí, když kape. Ale co si počít, když se jazyk lepí na patro a v nedohlednu je i ta efemérní občasná kapička nápadu, záblesku, vtipu, vytržení z pouště stále bezbřežejší nudy?

Já jsem šťastná! Jak málo stačí k tomu, aby se převrátil svět. Zemětřesení, které způsobí takřka banální rozhovor o nebanálních věcech dvou neznámých lidí, opravdu nemá daleko k výjimečnosti a potvrzuje tím i Kohoutův společenský pluralismus. Abrhám a Drahokoupilová vynikající, Fišerova hudba místy velice podmanivá.