Marthos

Bída není legrace. Ale jak pro koho. Slavínský nikdy nepatřil k obdivovatelům pravdy a filmovým divákům s tvrdošíjnou zarputilostí servíroval odlehčené a veselé příběhy o veselých lidech. Biograf přece není od toho, aby rozčiloval, ale rozptyloval. A proto se zhýčkaná milionářská dceruška vydává do ulic, odhodlána zjistit, jaké to je, když se žije z ruky do huby. Že ji nakonec potměšilý osud svede dohromady s dobrotivou ženou, o níž napsala svou první reportáž, je nabíledni. Film je to bezesporu slabý, ale má jednu silnou devizu – Antonii Nedošinskou. Hodna svého jména (Nezmarová), pere se se životem, jak se dá. Nežebrá, nefňuká, s druhými by se rozdělila o poslední kůrku chleba. Je to mistrovská kreace, prodchnutá srdečností, pokorou, jemnou ironií a neutuchající vírou v sílu lidské vůle. A také osvobozujícím cynismem, s nímž válcuje Theodora Pištěka v jejich společném závěrečném souboji nervů. Za tak geniální scénu by se jim museli poklonit až v Hollywoodu.

Někdy i sebelepší plán vezme za své, je-li nablízku producent se svými komerčními zájmy. Režisér Slavínský se ostatně "vyšším cílům" filmových magnátů nikdy nemusel přizpůsobovat; rajskou hudbou pro jeho uši býval spokojený zástup diváků před vyprodaným biografem. Drama manželské nevěry a milostných bloudění skutečně nepatří k zvláště osvíceným příběhům, nehledě na banálnost ústřední zápletky, která je sama o sobě jen stěží uvěřitelnou rozbuškou k následujícím událostem. Jakási vnitřní nezúčastněnost hereckých představitelů v čele s Jiřím Plachým, který byl tehdy umístěn v neadekvátní galerii filmových milovníků, dodává celku takřka tragický charakter. Ten bohužel nezachrání ani příjemná dvojice Pištěka a Nedošinské, ani předpokládaný happyend.

Filmy ze studentského prostředí se těšily ve třicátých a čtyřicátých letech u diváků značné oblibě. Většinou se jednalo o veselé historky nebo o romantické příběhy, jen výjimečně se tvůrci pouštěli do vážnějších poloh. Slavínského film balancuje někde na hraně, jeho hrdinové jsou ale ještě nehotoví, nedospělí lidé s naivní představou o skutečném životě. Lehkomyslnost, uzavřenost, vytrvalost, ušlechtilost i rozpustilé kousky čtveračivých slečinek, to všechno je tu propojeno v přirozený celek se soudobým důrazem na strastiplnost studentského života se vším, co k němu náleží. Přestože mnohé herecké výkony vzaly dávno za své, postava milující bytné, dobrosrdečné a láskyplné ženy, která má pro každého laskavé slovo i pochopení, ve vynikající interpretaci Antonie Nedošinské je dodnes obdivuhodným portrétem lidské spontánnosti a lásky. A má-li za spojence člověka se stejným pohledem na věc, bývalého železničáře a správce penziónu ztvárněného nepostradatelným Theodorem Pištěkem, je snadné uvěřit, že život nedává jen rány, ale občas i pohlazení.

Ignát Herrmann, patriot pražský. V jeho příbězích ožívá půvabný, veselý i smutný svět dnes už zmizelých uliček, plácků, lokálů a krámků s barvitými postavičkami jejich obyvatel a návštěvníků. Těmi je zabydlen také jeden pavlačový dům, v němž pospolu žijí lidé nejrůznějších profesí i mentalit, bohatí i chudí, hodní i ti drobátko škodolibí. A také zvědaví. Slavínského film, jakkoli poznamený dobou, v níž vznikl, je pestrým kaleidoskopem obrazů održejících svět před více než sedmdesáti lety, mozaikou drobných lidských osudů, jejichž prostřednictvím se obloukem vracíme ke kořenům, tradicím a řádu fungování lidského společenství. A protože se tehdy před kamerou sešla prvorepubliková herecká extraliga, je pořád nač se dívat.

Že Popelka Biliánová není žádný Shakespeare, je zřejmé, přesto ze všech těch poněkud naivních příběhů dýchá určitý nadhled a nefalšovaná láska k lidem. Kráčmerka vděčí za svou nesmrtelnost nedostižné Antonii Nedošinské a Theodoru Pištěkovi, kteří dokázali s obdivuhodnou trpělivostí a profesionalitou čelit zrádným nástrahám lecjakých literárních kýčů a jejich harmonizující celuloidová partnerství tvoří už cosi jako neodmyslitelnou součást národní mentality prvorepublikové společnosti.

Copak to se dělá, dávat člověku sklo do oka? Co kdybych se pořezal! Weinbergerova stejnojmenná opereta sklidila nevídaný aplaus již při svém premiérovém uvedení (1933), v němž zářil idol paní a dívek Jára Pospíšil. Bylo jen otázkou času, kdy se hrdinové tohoto růžového příběhu přesunou z divadelních prken na filmové plátno. Nutno dodat, že režisér Cikán prozíravě vytušil, že nemá smysl spoléhat se jen na libozvučné melodie a proto si zajistil exkluzivní herecké obsazení. Lída Baarová v roli samostatné, emancipované lékařky oslňuje ženským půvabem i sympatickým vystupováním, Antonie Nedošinská s Jindřichem Plachtou podnikají další vražedný útok na divákovu bránici, Pešek překypuje hravostí i mladistvým elánem. O prvotřídní humor tedy nebyla nouze. A zpěv? Ten byl svěřen Marii Tauberové (1911 – 2003), zářivé hvězdě českého operního nebe, která se krátce poté (1936) stala na dlouhá desetiletí jednou z nejvýraznějších tváří pražského Národního divadla a její koloraturní soprán sklízel úspěchy i na zahraničních scénách.

Když se matka s dcerou navzájem zapřou. Slavínský film inscenoval v obvyklém provedení – v přepychových interiérech, s notnou dávkou svérázného humoru i elegance, a s vynikající Antonií Nedošinskou v roli jadrné hospodyně, která si všechny podmaní nejen svým kulinářským uměním, ale také prořízlou pusou a energickou vyřídilkou. U Nedošinské po právu udivuje zejména způsob, jakým dokázala svůj zavedený herecký profil pokaždé obohatit o něco nového, tak, aby se nikdy neopakovala a zůstala přitom autentická, nefalšovaná a originální. Škoda, že v tomto případě nebyli po ruce adekvátní partneři: oba pánové jsou, mírně řečeno, dřevění a Lída Baarová bývala tehdy angažována spíše pro potěchu oka. Milovníci zmizelých pražských i mimopražských lokalit ale mohou ocenit původní vilovou zástavbu na Ořechovce a luxusní prvorepublikový hotel Wagner v Jevanech. A ty politické narážky? Skvostné! A co byste dělala, kdyby byla státní pokladna prázdná? – No, vypůjčila bych si! Jako to dělají jiné státy, které si dokonce za vypůjčené peníze kupujou flinty, kanóny a eroplány! – A nechtěla byste nám říci, které státy tím myslíte? – Pánové, to na mně nechtějte! Já jsem dobrá sousedka. Já nic nepovim.

Úspěch filmové adaptace Poláčkova románu Muži v offsidu přiměl české producenty k užší spolupráci s autorem, jehož tvorba slibovala další a ještě výnosnější zájem publika. Proto o dva roky později zakoupil producent František Lepka práva na Poláčkův román Dům na předměstí. Režii svěřil začínajícímu Miroslavu Cikánovi, na scénáři se podílel sám autor. Filmové verzi byla často vytýkána změna hlavního hrdiny, bezohledného strážníka Faktora vystřídala přísná a malicherná vdova Faktorová. Tento argument by však neměl vést k povrchnímu odsouzení filmu, už proto, že Antonie Nedošinská tuto postavu zahrála o třídu výš, než např. ve Slavínského lidových veselohrách. Vdova Faktorová v interpretaci Nedošinské je nesnášenlivá maloměstská diktátorka, pletichářka, opájející se vlastní zpupností, zároveň s tím ale směšná ve své omezenosti. Jiný, osobitý typ filmového civilismu do filmu vnáší Hugo Haas v postavě nesmělého úředníka Zajíčka, kolorovaný milostným romanetem s půvabnou květinářkou v podání Hany Vítové. Individualita hereckých osobností se projevuje i v obsazení zbylých nájemníků domu, v němž se výrazného uplatnění dostává Jindřichu Plachtovi, Jaroslavu Vojtovi i Františku Kováříkovi s Emanem Fialou. Prolínání uměleckých stylů a vzájemných přátelství tvořilo nezbytný základ pro vznik celé řady dnes již klasických děl, oplývajících špičkovým humorem a jakousi zvláštní nostalgií dávno zmizelých časů. "Pane Zajíčku, vy jste tady z nás jedinej študýrovanej. Zastaňte se ubohý vdovy. Víte, že už o mě píšou, že jsem vypečená? – Paní domácí, buďte klidná, nerozčilujte se, mě můžete věřit – vy jste skutečně vypečená."

Režisér Vladimír Slavínský natočil na počátku třicátých let pro pražskou filiálku berlínské UFY sérii veseloher s populárním hereckým trojlístkem Haas – Baarová – Nedošinská. V případě Jejího lékaře vsadil Slavínský na osvědčený fígl mnohých soudobých filmů – na záměny identit, které zákonitě vyvolávají nedorozumění a na jeho protagonistech potom je, aby se z těchto prekérních situací dostali způsobem co nejvtipnějším. Tady se to daří nejlépe Hugo Haasovi, který v roli falešného lékaře mistrně využívá všech poloh svého geniálního komediantství.

Prostinký příběh, natočený režisérem Vladimírem Slavínským, v lecčems připomíná slavné pygmalionovské schéma, přičemž tím, kdo byl nakonec převychován, není zanedbaná chudá holka, jak by se mohlo zdát, ale poněkud natvrdlý šlechtic, kterému se na stará kolena zapalují lýtka. Nic extra. Ovšem nebýt Olgy Scheinpflugové, která původní divadelní hříčku vybavila silným ironickým nadhledem – všimněte si, kolik veskrze banálních situací je vzápětí dekonstruováno prostřednictvím sarkastických poznámek a postranních úšklebků. Tomuto předurčení nejlépe vyhovuje fascinující Haas, který v masce, odpovídající minimálně o dvě generace starším mužům, rozehrává jeden ze svých fenomenálních hereckých koncertů, podepřený zčásti vynikající Antonií Nedošinskou v obvyklé roli jadrné dryáčnice se srdcem na dlani. Lída Baarová tu po Haasově boku zahájila svou úspěšnou kariéru oslňující filmstar, k čemuž nebylo zatím nutné přidávat cokoli navíc; ostatně sex-appelu měla Baarová v těchto letech na rozdávání a ve filmu získala nejednu příležitost prokázat svůj mimořádný půvab. Jak snadné je podlehnout krásným ženám... Anebo měl pravdu Tristan Bernard, když kdysi prohlásil, že nejjistějším lékem proti pokušení je – podlehnout mu?