Marthos

Nejzajímavější je tu Laďka Kozderková s jiným účesem, než jaký nosila později.

Jako kůl v plotě. Milouš Jakeš zůstává, navzdory všemu a všem, takový, jaký byl. Tedy přesvědčený o své vlastní pravdě, bez známek kritické sebereflexe, s pocitem velké křivdy, která na něm byla spáchána v okamžiku jeho vyloučení z KSČ (citace: Nic horšího se člověku nemůže stát). Víra Milouše Jakeše v socialismus ovšem podléhá kašírovaným představám o tom, jak by (ne)měl fungovat stát, potažmo celý svět, což dokazuje několik konfrontací s bývalými disidenty (sic!) i se samotným režisérem. Někdo by možná řekl, že Jakeš je ve svých pětadevadesáti letech už jen neškodný stařík, který nemá potřebu se omlouvat za svou minulost, nicméně pro mnohé spoluobčany dodnes představuje nehynoucí monolit komunistické moci. A to je nebezpečné. Ještě teď, právě dnes.

Bejkárna a to pořádná. Zbytečně natočeno, zbytečně shlédnuto.

Poněkud neobvyklý dramatický konflikt jedné z čapkovských povídek – vztah mezi pravdou, skutečností a spravedlností – dosahuje v tomto nudném televizním provedení zcela zanedbatelného účinku, navzdory tomu, že do hlavních rolí byli obsazeni dva (dnes již zvěčnělí) velikáni českého herectví Václav Postránecký a Václav Voska. Otmar Mácha tu navíc (opět) vykrádá sám sebe, když používá hlavní motivy znělky normalizačního seriálu Okres na severu.

Lorenzo, zvaný Lolo, a Caíto, problémový kluk, který vtrhne do poklidného života jedné rodiny kdesi v Argentině... Bohužel, nebavilo mě to. Příběh nemá spád, někdy je lehce předvídatelný, mnohé je nedokončené a zůstávají tak nezodpovězené otázky. Lautaro Rodríguez a Angelo Mutti Spinetta jsou ale skvělí.

Herecký koncert Kryštofa Hádka, jehož ztroskotaný outsider výborně balancuje ve všech polohách mezi fikcí a realitou, a samozřejmě Jiřiny Bohdalové, která v postavě staré opuštěné ženské, co prohrála svůj vlastní život (doslova), vytvořila po delší době skvělou roli, vymaňující se z kadlubu jejích obvyklých komediálních taškařic. Filmy Jiřího Stracha dokazují, že tato heroina filmového plátna má stále co nabídnout, je-li nablízku příležitost vyhnout se zavedenému šaržírování – jak to ostatně dokazuje např. velmi dobrý televizní film Povodeň (2005).

Tři špičkoví herci a Kraus v dokonalé grotesce o destrukci zásad moderní pedagogiky.

Velká herecká benefice Lubora Tokoše, který v roli starého Zborníka vytvořil jeden ze svých šťavnatých lidských typů, postavu ne nepodobnou slavným hrabalovským pábitelům, člověka furiantského a přitom srdečného, zjihle laskavého i zdravě navztekaného... je to svrchovaně mistrovská kreace, jakých se nám v posledních patnácti, šestnácti letech dostává jen zřídka. Kachyňův poslední film je navíc výjimečný už tím, že jej legendární režisér zasadil do působivých exteriérů – podtrhl tím jeho autentičnost, kterou zvyšuje ještě přítomnost starého parního válce, tohoto němého svědka někdejších milostných eskapád páně Zborníkova, a také výborně napsané postavy vedlejších protagonistů v podání Kláry Issové a Vojtěcha Štěpánka. Snad jen skutečnost, že Kachyňův film se na televizní obrazovce naposledy objevil před dvanácti (!) lety udivuje a pobuřuje zároveň.

Vynikající televizní film, který by neměl zapadnout. Pelantův scénář nabízí jeden z mála dobře napsaných příběhů o lidech s handicapem a jak Bára Hrzánová, tak (tehdy čtyřiatřicetiletý) Radek Žák, jeden z nejvýraznějších pardubických herců, vytvořili své role s velkým zaujetím. Nedojímavě, lidsky, opravdově. Více takových filmů.

Tolik vynikajících herců a taková srágora. Scénář napsala Halina Pawlowská... co k tomu dodat?