Marthos

Rozhodná chvíle. Žít nebo zemřít? Zapomenout a odpustit? Zahodit všechno, co ještě nedávno mělo smysl? Stejnojmenný román Stanislava Rudolfa nabízí zamyšlení nad tím, co všechno je člověk schopen obětovat, aby zachránil život druhých a ukazuje, že hranice mezi dobrem a zlem není tak zřetelná, jak si myslíme. Bohužel, film utrpěl povážlivé trhliny, když byl do hlavní role angažován Vlastimil Harapes (proč ne rovnou František Němec?) a jeho hysterický styl. Zvýraznění některých nežádoucích – komických – prvků (postavy Jiřího Kodeta, Dagmar Čárové a Michala Pavlaty) filmu spíše uškodilo. Ovšem způsob, jakým byla zachycena obětavá a namáhavá práce lékařů, vesměs špičkových odborníků tehdy stále socialistického zdravotnictví, zasluhuje bezvýhradnou pozornost a úctu.

Vzdělaný. Zdvořilý. Vstřícný. Vtipný. Rozzlobený. Unavený. Zoufalý. Smutný. Šťastný. Život Václava Havla během deseti let (1993 – 2003) je plný emocí, nálad, vzrušení a vypjatých okamžiků. Kouteckého filmový dokument je nesmírně cenným otiskem doby, je prostředníkem, který odhaluje mnohé z politických i osobních dilemat člověka, jehož postoje a názory formovaly českou společnost. Tehdy i dnes.

Tři obdivuhodné dámy. Tři neobyčejné životy. Tři pohnuté osudy. Nezbývá než před nimi smeknout a poklonit se.

Bočanův opus magnum. Téměř filozofická filmová esej, tvrdá a surová, která se navzdory svému historickému ukotvení až nebezpečně dotýká soudobých politických a společenských otázek, zvláště ve vztahu jedince k autoritám. Jsou-li v souvislosti s tímto snímkem takřka jednohlasně jmenováni herci, mělo by být také vysloveno jméno kameramana Jiřího Šámala, který vytvořil nezapomenutelné, zdrsnělé obrazy českého venkova, připomínající v mnohém Vláčilovu Marketu Lazarovou. Baladický nadčasový příběh, zahalený do jiskřivě mlhavých přediv života všedních dnů v nevšedním čase, je něco, k čemu se budou lidé neustále vracet a obdivovat fascinující krásu českého filmového umění.

Jeden z prvních autorských filmů Miloše Formana nahlíží nefalšovaným, přesto vlastně lehce komediálním způsobem na soudobé problémy mladých lidí. Umístěnky, jakýsi novodobý Damoklův meč, který visel nad absolventy vysokých a odborných škol až do konce padesátých let, byly, společně s dlouhodobou bytovou krizí, pořadníky a hroší trpělivostí, ukázkou iracionality. Nepracovat bylo trestné. Neúnosnost situace popisuje Formanův scénář až v nebývale kritických odstínech, ukazujíc tím nejen na zkostnatělost rodičů a vychovatelů, ale především na úředníky a byrokratický systém socialistického hospodářství. Leckteré divácké oko potom spočine nejen na mladých tvářích později slavných herců, konferenciérů či zpěváků (Panýrková, Jelínek, Brejchová, Stivínová, Menšík, Zíma, Sehnal a další), ale také na několika záběrech "staré" Prahy, na místech, která se mezitím drasticky proměnila. Bohužel, spíše k horšímu. Už jen pro ten poetický, až intimně komorní nádech stojí Štěňata za pozornost.

Jeden z prvních tzv. sitcomů, který bezprostředně reagoval na tehdy (ne)probíhající proces přestavby v hroutícím se komunistickém Československu. Několik neopatrných narážek na aktuální politické a ekonomické problémy i skutečnost, že někteří herečtí představitelé se objevili v seznamech signatářů prohlášení Několik vět nakonec seriál poslalo definitivně k ledu. Dnes, po třiceti letech, lze tyto veskrze neškodné, sotva půlhodinové útržky ze života jedné průměrné socialistické rodiny vnímat jako cenný dokumentární materiál, zachycující závěrečné období komunistické totality (1988 – 1989) v jeho necenzurované podobě, která je téměř odzbrojující.

Seriál, kterej se odehrává v kancelářích OPBH je slušnej bizár i na dobu svého vzniku. Esence bizarnosti, hlouposti a nevkusu. Bůhví, proč se k něčemu takovému propůjčil i Petr Čepek.

Osobnost Evy Soukupové (1918 – 2006), dlouholeté ředitelky Divadelního ústavu a jedné z klíčových osobností české poválečné kultury vůbec, je natolik kontroverzní, že by si zasluhovala mnohem širší záběr, než jaký mohl nabídnout tento ryze vzpomínkový pořad. Scházela v něm, bohužel, jakákoliv konfrontace z druhé strany, hodnověrnost řečeného je tedy pouze jednostranná.

Stejnojmenná novela Svatopluka Čecha není pouhý sociální dokument doby, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale kruté, téměř existenciální drama. Osobní i společenský pád kdysi váženého panského správce je prostřednictvím filmové kamery o to naléhavější, jsou-li důsledky tohoto nevyhnutelného okamžiku odhaleny v nepřizpůsobivosti, marnivosti a nepochopení těch, kteří hleděli příliš vysoko, aby nakonec padli až na úplné dno lidské společnosti. I kdyby byly z filmu vystříhány všechny vedlejší scény, dialogy mezi Františkem Smolíkem a Jaroslavem Marvanem dávají tušit, že střet mezi snovým a trpkým světem zkroušeného Hrdličky, neschopného přežít v reálném prostředí bez cizích peněz, a věcným, chladnokrevným světem Jestřába, hluchého k jakékoliv lidskosti, je jedním z těch hereckých koncertů, který i po letech vzbuzuje mimořádnou pozornost a obdiv.

Špičková záležitost. Napínavé, znepokojivé, mrazivé, tajemné a především výborně nasnímané a zahrané. Agatha Christie by jistě byla spokojena.