Marthos

Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nebývale tragických okamžiků českých i evropských dějin, jehož okolnosti i důsledky film v mimořádně opulentních vizuálních kulisách přibližuje, si možná zasluhoval mnohem fundovanější přípravu, nicméně pokud divák disponuje určitými znalostmi dobového kontextu, nebude zklamán. Události, včetně pražské defenestrace, bitvy na Bílé hoře a popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí, jsou tu zobrazeny bez zbytečných kudrlinek, s předem jasným zadáním – ukázat, jak pošetilé a svým způsobem marné byly snahy těch, kteří se nehodlali spokojit s habsburskou nadvládou. Snímek se soustřeďuje nejen na psychologické proměny hlavních aktérů, tedy hraběte Jindřicha Matyáše Thurna (vynikající Karel Dobrý) a jeho druhé ženy Zuzany Alžběty z Tiefenbachu (Tereza Hofová), ale pokouší se ve výpravných detailech postihnout složitost doby, v níž se tito lidé nacházeli. Zdejší spílání filmovým tvůrcům podle mne není namístě; naopak v konfrontaci s dvoudílným barvotiskovým kýčem o Marii Terezii (2017) vyniká Kosatíkův scénář precizním provedením a smyslem pro detail. Občasné chyby či nepřesnosti tentokrát rád promíjím.

Ta chvíle, ten okamžik. Příběh jednoho vášnivého vzplanutí s fatálními důsledky se sice (alespoň zpočátku) tváří jako výchovná moralita o tom, jak nezodpovědný s nerozvážným přišli k maléru, ale tak, jak přibývá čas na hodinkách a noc se mění v den, je jasné, že v tomhle filmu nejde o to PROČ, ale JAK. Jak to bude dál? Jak se oba muži, Théo a Hugo, vyrovnají s novou situací? Jak se bude vyvíjet jejich vztah? Nezklame jeden druhého? Na žádnou z těch otázek film nedává odpověď, jen naznačuje a nechává diváka, aby sám přemýšlel o tom, jak málo stačí k tomu, aby se změnil život každého z nás. Vedle skvělých hereckých výkonů (Geoffrey Couët a François Nambot) stojí za pozornost samozřejmě úvodní, zhruba dvacetiminutová sekvence z rozžhaveného darkroomu, nevyhýbající se explicitním záběrům anonymní mužské soulože.

Typický produkt soudobé televizní dramaturgie, v mnohém připomínající libovolnou četbu z tehdy žádané krimi edice Smaragd. Pátrání po vrahovi místního frejíře a požitkáře nemá čím zaujmout, snad jen mimoděčným zachycením všeobecného sociálního marasmu osmdesátých let. Z herců lze ocenit Cupáka, Sklenčku a Geprtovou, všechno ostatní je velká bída.

Za mír! Za půdu! Za dělnicko-rolnickou vládu! Sovětský dramatik Nikolaj Pogodin (1900 – 1962), laureát mnoha oficiálních prorežimních vyznamenání, se ve svých divadelních hrách proměňoval v nikým nezvoleného kronikáře bolševické revoluce, tohoto osudového okamžiku novodobých ruských dějin, v jejichž stínu stojí nejen ti bezejmenní vojáci, kteří se stali hybnou silou revolučního kvasu, ale především osobnost Vladimira Iljiče Uljanova – Lenina (strašlivý Václav Švorc v univerzální latexové masce). Televizní adaptace Muže s puškou připomíná spíše cosi jako špatně secvičené ochotnické představení; herci se motají ve strohých, nemožných dekoracích a deklamují s náležitým patosem slova, jejichž význam je pro mnohé nesrozumitelný. Celkový – úděsný – dojem umocňují i sborové antichorály, ozývající se v přesně určených okamžicích, vesměs tehdy, objeví-li se před kamerou pochodující dav zfanatizovaných bolševiků. Patrně svou nejotřesnější roli, prosťáčka Šadrina, tady sehrál Jiří Zahajský, jeden z nejvýraznějších členů nepoddajného Činoheráku. Inu, jak stojí psáno v Goethově Faustovi: Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?

Románová kronika, jak by snad bylo možné charakterizovat původní literární dílo Zdeňka Pluhaře, zachycující v mohutném dějinném oblouku poválečný (1945 – 1968) vývoj české společnosti, přímo vybízí k názorové polemice, jaké se v souvislosti s její televizní dramatizací nelze vyhnout. Pluhařův román, rozkročený v několika dějinných etapách naší společnosti – reminiscencemi se vrací do druhé světové války a uzavírá se koncem šedesátých let – se totiž úzkostlivě vyhýbá všemu, co by mohlo jakkoliv kolidovat s povoleným výkladem poválečného období, tím spíš, jsou-li zde očekávané či alespoň tušené tzv. kritické okamžiky (zmanipulované politické procesy v padesátých letech, poúnorové čistky na vysokých školách, obrodný proces a osmašedesátý). Hlavní děj se tedy primárně soustřeďuje kolem středoškolského profesora Krčmy (Jiří Vala), který se v širokém životním proudu pokouší směřovat osudy svých přátel, sedmi bývalých žáků, k nimž našel hluboký citový vztah a jež s mimořádnou péčí sleduje od jejich školních škamen až k jejich zralosti, k okamžikům, kdy se formuje osobnost každého z nich. Emma, zvaná Miš (Hana Maciuchová), inklinuje k malířství, ale její cesta za štěstím vede strmými oklikami, včetně nezdařeného manželství s ambiciózním Marianem (Jiří Štěpnička). Marian je lékař, vědec, který se s neobyčejnou dravostí žene za úspěchem a uznáním; bezskrupulózní kariérista, jehož pád je – stejně jako vzestup – nevyhnutelný. Pak je tu Kamil (Viktor Preiss), nadějný básník a spisovatel, který má ovšem smůlu – jako syn milionáře postupně ztratí všechno, čeho dosáhl, tedy svého postavení, nadějných vyhlídek a nakonec i ženy a dítěte... podobně nejednoznačné jsou i další protagonisté, zásadový a přímočarý Pavel (Ivan Vyskočil), komunista, životní outsider Honza Hejnic (Rudolf Hrušínský ml.), Růženka (Jana Paulová), která svůj život zasvětila knihám a literatuře, i Yvonna (Dana Bartůňková), třídní krasavice, jejíž osud je poznamenán útěkem do ciziny a trpkým návratem zpět. Čtyřdílná televizní dramatizace v režii Ludvíka Ráži věnuje svou pozornost právě osobním peripetiím svých postav, jejich soukromým radostem i strastem, vybírá z nich ty nejzajímavější a nejdůležitější okamžiky, které pak konfrontuje s mravními principy profesora Krčmy. Nutno dodat, že obsazení Jiřího Valy se ukázalo jako dobrá volba; jeho herecký výkon pokládám za nespornou přednost inscenace, která přes svou elementární dramatickou bezzubost objevila v hercově pojetí profesora Krčmy velkou lidskou sílu, hloubku, zralost i životní moudrost. Namnoze výborné jsou výkony dalších zúčastněných, zejména Hany Maciuchové, Jiřího Štěpničky a Viktora Preisse, ale i herců v ryze epizodních a vedlejších rolích (Růžek, Brabec, Lukavský, Kostka, Bartoška, Galatíková, Bohdanová, Boušková a další). Vyprávění o profesoru Krčmovi, nebo také o Robertu Davidovi, jak jej přezdívají jeho bývalí žáci, si i přes zjevnou tendenční interpretaci našich novodobých dějin udržuje spád, ostrý střih a napětí, což se, bohužel, v porovnání se současnou televizní tvorbou ukazuje jako jednoznačně největší slabina. Mimochodem, právě dobově poplatná díla, jako je Moje srdcová sedma, by mohla dokonce pobídnout ke kritickému uvažování nad minulostí, což je ostatně jediný způsob, jak lépe porozumět stále složitější přítomnosti.

Nejzajímavější je tu Laďka Kozderková s jiným účesem, než jaký nosila později.

Jako kůl v plotě. Milouš Jakeš zůstává, navzdory všemu a všem, takový, jaký byl. Tedy přesvědčený o své vlastní pravdě, bez známek kritické sebereflexe, s pocitem velké křivdy, která na něm byla spáchána v okamžiku jeho vyloučení z KSČ (citace: Nic horšího se člověku nemůže stát). Víra Milouše Jakeše v socialismus ovšem podléhá kašírovaným představám o tom, jak by (ne)měl fungovat stát, potažmo celý svět, což dokazuje několik konfrontací s bývalými disidenty (sic!) i se samotným režisérem. Někdo by možná řekl, že Jakeš je ve svých pětadevadesáti letech už jen neškodný stařík, který nemá potřebu se omlouvat za svou minulost, nicméně pro mnohé spoluobčany dodnes představuje nehynoucí monolit komunistické moci. A to je nebezpečné. Ještě teď, právě dnes.

Bejkárna a to pořádná. Zbytečně natočeno, zbytečně shlédnuto.

Poněkud neobvyklý dramatický konflikt jedné z čapkovských povídek – vztah mezi pravdou, skutečností a spravedlností – dosahuje v tomto nudném televizním provedení zcela zanedbatelného účinku, navzdory tomu, že do hlavních rolí byli obsazeni dva (dnes již zvěčnělí) velikáni českého herectví Václav Postránecký a Václav Voska. Otmar Mácha tu navíc (opět) vykrádá sám sebe, když používá hlavní motivy znělky normalizačního seriálu Okres na severu.

Lorenzo, zvaný Lolo, a Caíto, problémový kluk, který vtrhne do poklidného života jedné rodiny kdesi v Argentině... Bohužel, nebavilo mě to. Příběh nemá spád, někdy je lehce předvídatelný, mnohé je nedokončené a zůstávají tak nezodpovězené otázky. Lautaro Rodríguez a Angelo Mutti Spinetta jsou ale skvělí.