Marthos

Kultovní film. Podskalského majstrštyk vcelku symbolicky uzavírá uvolněné jepičí období Pražského jara, jehož nejsilnější ozvěnou je právě tento rozverný pygmalionovský experiment. Pásmo nestárnoucích gagů a replik, připisovaných na vrub socialistického vladaření, sice ve všech ohledech odpovídá svému komediálnímu poslání, ale onen kýžený smích je ve skutečnosti jízlivým pousmáním nad sebou samým. Příběh graduje v okamžiku závěrečné společné večeře, během které se šestice hlavních hrdinů historicky a nezvratně znemožní tak, že jejich kouzelné průpovídky budou milovat ještě generace těch, kteří se narodí dávno potom. Brodský, Sovák, Libíček, Jirásková, Bohdalová, Janžurová, Šejbalová, Menšík, herecká sestava, která se sešla ve správnou chvíli na správném místě a vydala ze sebe to nejlepší a nejšťavnatější. A samozřejmě báječný Oldřich Nový, který prostřednictvím emeritního profesora tance a společenské výchovy doslova vrazil pokřivené socialistické morálce kudlu do zad. Všichni se nevydařili, ale přesto jsem vychoval ze stovek mladých rozpustů gentlemany a z tisíců neposedných čiperek dámy, které mohly klidně vejít kamkoliv. Bohužel tedy jaksi rok 48 učinil přítrž tomu mému snažení. Byla to radost, ale kupodivu tanec se příliš tenkrát nežádal. Ale nejvíc mě mrzelo, že několik svých vynikajících žáků - absolventů jsem viděl v pozdější době pojídat celý oběd lžící.

"Bylo - nebylo. Ale spíš bylo, než nebylo."

Na úspěch dodnes oblíbeného seriálu Byl jednou jeden dům se tvůrci na sklonku sedmdesátých let snažili navázat románem pro televizní obrazovku, který spojoval osudy obyvatel jednoho paneláku. Dopadlo to nad očekávání bídně. Zatímco příběhy ze života žižkovského činžáku se mohou pyšnit svižnými, vtipnými dialogy i dobře napsanými postavami, toto zašlé, fádní dílko se utápí v toporných promluvách a zoufale nezajímavých a rozvláčných zápletkách. Pro autory nebyl problém postavit jeden díl s regulérní celovečerní stopáží na problému, zda hrdý a za všech okolností čestný dělník Krejza (Postránecký) má veřejně na schůzi projevit svůj názor. Všichni ho od toho zrazují, manželka (Maciuchová) ho zapřísahá, pozve si na něj dokonce svého tatíka alkoholika, ale Krejza nedbá a svůj názor nakonec ventiluje. V obskurním panoramatu se našlo místo i pro citové výlevy Slávka Kefurta (Hanzlík), který postupně navazuje vztah s dcerou domovního důvěrníka Klimta (Somr) a zároveň kolegyní z práce – oba pracují na výstavbě metra – Evou (Kolářová v absurdně obrovských brýlích). Ovšem ona je uvědomělá svazačka a on pochybný element. Památná byla i jedna z dějových linií, která se zabývala fenoménem televizních soutěží. Sečtělý popelář Pilich (Menšík) byl natolik erudovaným odborníkem v oblasti divadla, že v zábavném pořadu Deset stupňů ke zlaté nekompromisně drtil své soupeře. Když mu ale začala nenadálá sláva komplikovat život, hrdinsky ze soutěže ku zděšení manželky, dětí a sousedů odstoupil. Vida, jak vysokým morálním kreditem se pyšnil obyčejný pracující. Není tedy divu, že nemotorný a nudný seriál nejenže nedosáhl obliby svého "předchůdce", ale nebýt nedávné reprízy na TV Prima, asi by si na něj nevzpomněli ani ti, kteří v něm účinkovali.

Oldřich Nový v poslední sólo (dvoj)roli a v žánru, kde se po válce cítil nejlépe: parodii. Anglický styl humoru, silná nadsázka, gentlemani, krásné dámy a chladní ničemové, tajuplný hradní komplex, neomylný Scotland Yard. Vše je na svém místě. Proč jste po něm nevystřelil? – Vzpříčil se mi náboj v pistoli... a pak, co kdyby to byla dáma?

Režisér Martin Frič šel na konci třicátých let doslova z filmu do filmu. Ve složitých politických a mezilidských poměrech natočil pět celovečerních snímků a jeden dokument o všesokolském sletu. Muž z neznáma byl zajímavou příležitostí pro jediného herce, který v identické dvojroli mohl prostřednictvím jemných civilních prostředků rozehrát rozpor mezi charaktery despotického továrníka a bezvýznamného životního ztroskotance. Samozřejmě, že podle zákona dramatických záměn se ubožák na chvíli stane továrníkem a pokusí se zlepšit svět prostých a vykořisťovaných lidí a přitom bezděčně ukáže dvojníkově ženě, že existují i jiné lidské hodnoty, než peníze a majetek. Krize dostoupí vrcholu, když se na scéně znovu objeví pravý průmyslový magnát. Jedinečná dvojrole nakonec připadla Zdeňku Štěpánkovi, který oběma charakterům, rozdělených nejen společenským postavením, ale také jejich morálním smýšlením, vtiskl přesvědčivou tvárnost a zároveň dokázal odlišit vzájemnou vnitřní neshodu obou mužů. Stranou by ovšem neměla zůstat ani pozoruhodná ženská kreace Jiřiny Štěpničkové, která se dokázala navzdory pichlavým poznámkám některých kritiků prosadit i v jiných, civilních žánrech. Martin Frič neměl v úmyslu natočit filmový traktát o sociálních nesrovnalostech světa, ale spíše příběh o magických a tajemných cestách lidských osudů, které se dokážou neuvěřitelným způsobem překvapivě proplétat a proměňovat.

Jak obyčejná písařka ke štěstí přišla. Pikantní na tom všem je, že film v podstatě odráží tehdejší realitu – jen s tím rozdílem, že Adinu Mandlovou fáma o jejím smyšleném intimním poměru se státním sekretářem Frankem nakonec (po válce) přivedla až na Pankrác. Buď jak buď, Slavínský tehdy chytil příležitost za pačesy a z původně nevinného klípku stvořil nadčasový příběh o lidské závisti, hlouposti a romantické lásce, která překračuje hranice času. Že se tak stalo především zásluhou půvabné Mandlové a šarmantního Oldřicha Nového je zřejmé, jejich jiskřivé partnerství plné zamilovaných pohledů i důvěrného špitání překlenuje už bezmála sedm desetiletí. Protektorátní filmová tvorba je, obecně vzato, jakýsi omamný přelud, který po určitý čas, vymezený začátkem a koncem promítání, vyvolává pocit blažené spokojenosti a vzájemného porozumění. Tehdy i dnes.

Geniální návrat k adamovským létům naší kinematografie. A vlastně víc než jen návrat. Vynikající Menzelova práce, v níž se záhadným způsobem snoubí režisérova poetická melancholie s Menšíkovým bodrým člověčenstvím a tragikomickou existencí Rudolfa Hrušínského. Krásně poskládané kinematografické obrázky. Opravdu krásně.

Prologem Menzlova filmového návratu k hrabalovským předlohám byl námět cimrmanovské dvojice Svěrák - Smoljak, kteří se pokoušeli zareagovat na nový trend socialistické společnosti jménem chalupářství. Ačkoliv je film eskapádou brilantních komických situací především zásluhou civilizací načichlé rodinky Lavičkových, jakýsi podvědomý tragický tón do něj vnáší svým citlivým herectvím Josef Kemr v roli samorostlého Komárka. A opět musím vyzdvihnout přítomnost Václava Trégla, jehož utlačovaný stařík je vskutku dojímavým obrazem odcházející generace prvorepublikových mistrů humoru. Filmu by opět prospěly méně periodické televizní reprízy.

Odhlédnu-li od bludné představy autorů navázat na režijní tvorbu Martina Friče, krále filmové veselohry třicátých a čtyřicátých let, je to tradiční hudební komedie šedesátkového stylu. A osobně přiznávám, že semaforský humor Suchého a Šlitra mi nikdy nebyl blízký.

První ze dvou velkolepých návratů plavovlasé star prvorepublikového filmu Věry Ferbasové na stříbrné plátno. Záměrně karikaturní a komicky expresivní role přísné domácí slečny Mossierové odhaluje jakoby "jiné" herectví této geniální umělkyně a není divu, že se stejnou postavou zářila Ferbasová i na prknech Činoherního klubu. Humornou eskapádu lechtivých hrátek a hysterického snažení o vystrnazení »nepohodlné« návštěvy završují skutečně mistrovské výkony Janžurové, Abrháma a Hrzána. Tento film si připomínám opravdu rád.