Marthos

Stylová groteska s prvotřídním humorem. Je poněkud absurdní, že film byl doceněn relativně nedávno, téměř šedesát let po své premiéře, ale vzhledem k době, ve které vznikal, je to zčásti pochopitelné. Tropit si šašky z tragického období nenáviděné okupace bylo tehdy na pováženou, ostatně jediní, kdo si dokázal tento subžánr osvojit, byli francouzští kolegové, kteří především v sedmdesátých letech pohlíželi na válku jinýma, veselejšíma očima. Machův snímek je čistě absurdní groteska s pásmem ještě absurdnějších gagů, pohrávajících si s nerudovskou myšlenkou "kam s ním?". Prostřednictvím vynikajícího Eduarda Linkerse a dalších hereckých představitelů v čele s Marvanem, Filipovským, Neumannem i Janou Dítětovou potom z filmu doslova tryská žádaný komediální esprit, upozorňující na v současnosti již tolikrát vyslovovaný hlad po kvalitním humoru. Nikdo nic neví, osamělý případ v dějinách československého poválečného filmu, lze do jisté míry vnímat jako nonkonformní záležitost, která neměla v době svého vzniku na růžích ustláno. P. S. Dokud člověk může, má se smát, nikdy neví, kdy ho smích přejde.

Vcelku úsměvný žánrový obrázek z časů, kdy se z Marxe tropili šašky. Alespoň v soudní síni. Spor o manželská práva, o emancipaci žen a nápravu zpohodlnělých mužů je rozehrán s jistým nadhledem a decentní příměsí situačního humoru, přesto je to zábava notně zestárlá a v mnoha ohledech jednostranná. Prostřednictvím ústřední herecké čtveřice – Marvanovi, Sovákovi, Kačírkové a Gollové – se podařilo zažehnat hrozící blamáž a rozprostřít před diváky nevyčerpatelnou paletu lidského života, v němž jednou je slunečno, podruhé oblačno, jak už to tak bývá. Inu, jak se říká: co se škádlívá, to se rádo mívá.

Objevování a nalézání času sice dávno ztraceného, ale nikoliv promarněného či zbytečného. Prostřednictvím unikátních filmových fragmentů před námi ožívají okamžiky a události všeho druhu, lidé, slavní i zcela neznámí, a především doba, která, jak vidno, bývala v lecčems přece jen klidnější a půvabnější. Navíc je znát, že Karla Čáslavského jeho práce bavila a naplňovala, byl jí zcela oddán. Sám k tomu kdysi vtipně poznamenal: Nejméně dvacet let jsem musel archiv poznávat, než jsem mohl začít zodpovědně jeho poklady prezentovat. A učím se stále, každý den se přesvědčuji, že je mnohem víc toho, co bych vědět měl, než toho, co vím.

Nemohu souhlasit s názory mnohých zahraničních i domácích filmových historiků, že by toto dílo režiséra Gustava Machatého mělo být vrcholným výtvorem československé němé kinematografie. Nicméně se jedná o film, který měl ve své době ze všech u nás vyrobených snímků největší ohlas za hranicemi, vysvětlitelný nejen přitažlivým názvem a obsahem, ale i zdařilým režijním zpracováním. Machatý sledoval totiž pozorně hlavní proudy světové kinematografie a dovedl s velkým smyslem pro vnější efektnost obratně přizpůsobit zkušenosti druhých vlastní vizi. V podstatě banální příběh o svedené dívce a nezodpovědném světákovi se Machatému podařilo úspěšně proměnit v lyricky jemné melodrama plné důmyslných metafor a snových obrazů (jedna z vrcholných prací kameramana Václava Vícha). Hlavní role byly obsazeny atraktivními zahraničními hvězdami (Olaf Fjord, Charlotte Susa a Luigi Serventi). Jihoslovanská kráska Ita Rina zde zažila svůj první velký triumf, který za necelý rok zopakovala v dalším mimořádném filmu Karla Antona Tonka Šibenice. Premiéra němé verze se uskutečnila v únoru 1929 v Karlových Varech a pražská následovala až o rok později v lednu 1930. Tato časová propast pak stojí za dobovým komerčním neúspěchem. Rozmach zvukového filmu a nové nároky na výrobu celovečerní hrané tvorby znemožnily slávu řadě pozoruhodných děl z přelomu dvacátých a třicátých let. Machatého velkolepý film se však navždy zařadil mezi nejpozoruhodnější díla světové kinematografie a pro mnohé tvůrce budoucích věků se stal fascinující inspirací. A není nakonec život o tom, že se dvě kapky spojí v jednu velkou?

Třetí ze série prvních československých filmů z památného roku 1898. Tvář herce Švába-Malostranského je zachycena v několika proměnách v už tehdy průlomovém kamerovém stylu snímání.

Druhý "filmový" šot dvojice Kříženecký / Šváb-Malostranský vystavěný na vděčném tématu neštěstí jako zdroj komického potenciálu. Do pomyslného ringu se tak dostává prodejce párků a nemotorný lepič plakátů, jak napovídá samotný titul. Ostatně, ono tam toho víc už ani není.

Jan Kříženecký společně s kabaretiérem Josefem Švábem-Malostranským otevřeli touto krátkou veseloherní groteskou dějiny československé kinematografie. Stalo se tak již v dobách rakousko-uherské monarchie L. P. 1898.

Průměrná konverzační veselohra, která je dnes zajímavá pouze účastí české filmové hvězdy Adiny Mandlové. Ta pod pseudonymem Lil Adina vytvořila spíše pasivní roli podváděné a podvádějící manželky. Jak později Mandlová vzpomínala ve svých pamětech, k natáčení ji po dlouhém přemlouvání donutil osobně Rühmann, který se tehdy speciálně vypravil do Prahy. Atmosféra v ateliéru byla ovšem podle Mandlové velmi dusná: "Na všechno se šlo vědecky a ze všeho se dělal ohromný problém. Film byl veselohra, ale nikdo se nesmál, všichni se tvářili, jako by vyráběli bůhvíjakou vážnou tragédii nebo psychologické drama. Nikdo nepromluvil a nežertoval mezi záběry, disciplína jako na vojně a i Rühmann, který byl v soukromém životě kouzelný člověk, se k nepoznání změnil, sotva překročil práh ateliéru. Často jsem seděla sama v hotelovém pokoji, opuštěná a nešťastná." Co dodat? Snad jen, že po válce si Mandlová díky této řadové komedii vysloužila doživotní zákaz umělecké činnosti na území Československa. Život je plný paradoxů.

Brněnská výrobna Monopol, která za dobu své existence produkovala pouhé tři filmy (mezi nimi ovšem i mezinárodně oceněnou Maryšu), stihla ještě koncem roku 1932 za levnější sazbu prosadit ve vinohradských ateliérech vznik této situační veselohry. Režií byl pověřen V. Ch. Vladimírov (vlastním jméném Vladimír Chinkulov), který byl ovšem mnohem úspěšnější jako herec v období němého filmu a jeho příležitostné režijní práce skončily obyčejně fiaskem. Stejně jako Strýček z Ameriky. Dobová kritika byla nemilosrdná a film odsoudila coby nejhorší typ laciného kýče. Mnoho se toho nezměnilo ani dnes.

Aktualizovat typické nerudovské příběhy a jejich protagonisty do tehdejší současnosti nebyl dobrý nápad. Film je to nemotorný a poměrně nudný, v němž zaujme jen několik zdařilých vedlejších figurek v čele s nervózním domácím (Václav Trégl), záhadným bláznem (Jindřich Plachta) a zkrachovalým malířem (Ludvík Veverka). Lze vynechat.