Marthos

Při pohledu na trojici vypráskaných podvodníčků, jejichž pokoutní alotria končí, jak jinak, nezdarem a potupnou kapitulací, jako by ožil svět Schulhoffových komedií. Bohužel, Hynek Bočan potenciál tohoto (ne)dobrovolného dědictví příliš nevyužil a vsadil všechno na jednu kartu – na osvědčené herce, kteří sice nezklamou, ale jejich komické etudy mají někdy až podobu nevázaných klauniád, jejichž kvalita kolísá.

Příběh o lásce a přátelství. Nechat naplno zaznít krásu Shakespearových veršů, jež ústy špičkových interpretů promlouvají k lidem svou jemností, něžností i romantickými gesty, je dar, nad nímž nelze opovržlivě mávnout rukou, ohlížeje se na nedokonalost tehdejšího televizního záznamu. Opravdová krása vychází zevnitř.

Nahlédnutí do české národní povahy. Havelkova sžíravá satira, uzavřena v mikrosvět obyčejného vlakového kupé, se vyjadřuje především k současnosti, k jevům, které poznamenaly životy nás všech. Barvitý vzorek lidské společnosti, ztvárněný před kamerou zástupem vynikajících herců nejen zvučných, ale i méně známých jmen, byl sezdán proto, aby náležitě zesmešňoval všechno to, co je nám tolik blízké a povědomé: velkohubé politiky, militantní xenofoby, bohorovné žvanily, idioty i chytrolíny, lháře, pokrytce, i ty, kteří myslí na sebe a své pohodlí. Že tak činí způsobem výhradně komediálním, není od věci: vždyť humor je nejúčinnější zbraní proti všem blbcům.

A Bůh mlčel... Stejnojmenný román významného portugalského literáta demaskuje klišé o době, církvi i víře. Titulní postava, sehraná s bravurní psychologickou hloubkou vynikajícím Cupákem, nastavuje svým vystupováním, bezcharakterním chováním a morálními vlastnostmi zrcadlo pokřivené lidské morálce. Buď pozdraveno pokrytectví převlékané za skromnost, faleš za ctnost.

V případě této prostoduché taškařice máme co do činění s pokleslou, lidovou zábavou, jejíž křečovitý humor pouze zastírá bezradnost všech zúčastněných – od scénáristy až po herce, kteří se tu předhánějí v blátivých trapnostech svých exhibicionistických výlevů.

Krkolomně absurdní. Počínaje stupidním scénářem s blekotavými dialogy a bezvýchodně do sebe zhrouceným příběhem, v němž herci formátu Marty Vančurové a Oldřicha Kaisera nemají co hrát.

Zvetšelý televizní záznam, který je právě tak suchopárný a nezáživný jako jeho protagonisté. K dokonání zkázy byli do rolí obstarožních strejců obsazeni z nepochopitelných důvodů herci mladšího data narození, jejichž triviální pitvoření působí poněkud trapně a rozpačitě.

Otřesné svědectví o úpadku televizní tvorby během normalizace i o tom, kam až klesne kdysi dobrý autor, když ohýbá svůj hřbet. Ani se nechce věřit, že pod tímto paskvilem je podepsána také vynikající režisérka Eva Sadková. Mizerná doba.

Tam, kde jeden nemá čas pro druhého bývá neveselo. Je vlastně škoda, že tvůrci tento citlivý, závažný problém, tedy vztah mezi dospívající dívkou a zaneprázdněnými rodiči, nechali vyznít do ztracena, s palčivým pocitem frustrace a nejistoty. Není divu, že i zkušení herci odbyli své postavy křikem či starou manýrou, s výjimkou Nataši Gollové v roli laskavé a chápající babičky, která mezi tím vodopádem výčitek proplouvá s grácií a nadhledem.

Vzhled a obsah tohoto prachmizerného braku odpovídá době svého vzniku. Míra nevkusu, zdá se, nezná hranic. V menších rolích nalézáme také Natašu Gollovou a Václava Trégla. Pohled na ně je ovšem pln smutku i vzpomínek na časy jim zaslíbené.