Marthos

Poláčkův humoristický román je už neodmyslitelně spjat se jménem herce Františka Filipovského, který jej poprvé četl na pokračování před rozhlasovým mikrofonem. Nutno dodat, že jeho přednes nebyl dodnes překonán.

Truchlivé vyprávění proslulého anglického ironika o velké lásce, marných obětech a pomíjivosti štěstí získalo v osobě Miloše Nedbala ideálního interpreta, který se doslova mazlí s každým slůvkem, zachovávajíc niternou polohu Wildeova textu. Výjimečný okamžik.

Nikdy se předem neví, jak to dopadne. Nádherné prolnutí dvou různých divadelních světů – toho Čapkova a pak generace let šedesátých, v níž působili herci formátu Vlastimila Brodského, Miloše Kopeckého, Martina Růžka či Jiřiny Jiráskové.

Dramaturgický omyl a nezodpovědné mrhání filmovým materiálem. Víc k tomu netřeba dodávat.

Televizní hra o (ne)shodách v manželství. V případě Miloše Kopeckého a Ivy Janžurové jde o sehraný dialog, vycizelovaný a promyšlený do nejmenších detailů (Kopecký rozhodně nic nezmršil, jak je tradováno, na to byl příliš velký profesionál).

Čapkovy apokryfy jsou vtipné parafráze biblických příběhů a Vlasta Fabianová ve své osobité interpretaci zachovává humorný odstín, jež se do tohoto vyprávění o dvou rozdílných sestrách vloudil nikoli náhodou.

Felix le Breux byl majitelem obzvlášť fonogenického hlasu, jak stvrzuje nejen tato brilantní interpretace Vančurova Rozmarného léta, ale také početný zástup rozhlasových rolí.

Jak žít ve světě, který se řítí nezadržitelnou rychlostí do záhuby? Schraderův film upozorňuje v ostrém kontrastu na nezájem světových politiků a byznysmenů oddálit ekologickou katastrofu, zároveň s tím se ale pouští – prostřednictvím hlavního protagonisty – do polemiky s bohem, s vírou. Vynikající Ethan Hawke. Špičková kamera. A hudba, která zcela souzní s tím, co se odehrává na plátně. First Reformed přesto osloví spíše ty z diváků, kteří jsou zvyklí u filmu přemýšlet a rozvažovat. Protože je o čem.

Životní osud Bernarda Bolzana, slovutného učence a myslitele, který zanechav nesmazatelnou stopu také na pražské univerzitě, stal se nedílnou (trvalou) součástí české vědy a kultury, je v této televizní inscenaci představen ve velmi zkreslené, nevěrohodné podobě. Tento dojem umocňují nejen herecké výkony plné prázdného patosu a stylizované strojenosti, ale také nezajímavá režie a přemíra scénáristických klišé, včetně povinného melodramatického lkaní. Jedinou výjimkou je výtečný Bořivoj Navrátil: jeho postava i její nenucené pojetí vnáší do jinak strnulého příběhu napětí a jemnou ironii. Hodnověrnost inscenovaného tím ovšem není nijak zachráněna, tento typ dramatických pořadů zůstává silně poznamenán socialistickým mrzačením společensko-historického kontextu.

Voskův ušlechtilý basbaryton dokázal oživit i takovou archaickou záležitost, jakým Jiráskova pověst o strůjci staroměstského orloje bezpochyby je.