Marthos

Patrně nemá širší smysl polemizovat o Haškově literární nadproduktivitě, která se musela logicky odrazit i na kvalitě často improvizovaných a svým způsobem náhodně sesmolených textů, jimiž si zajišťoval existenční status. Na druhé straně je nutné přiznat Haškovým povídkám charakteristický rukopis, utvářený znechucujícím stanoviskem k rakousko-uherské monarchii, výborně karikující mentalitu měšťanské společnosti přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejíž banalitní a pletichářské tendence okupují v nemalém měřítku i současnost. Jak jinak si lze vysvětlit nadčasovou aktuálnost příhody nazvané Schůze obecního zastupitelstva v Mejdlovarech, kde o pomyslném výběrovém řízení na místo venkovského policajta rozhodují úplatky, pokoutní intriky a vzájemné vlichocování, podobně jako se v povídce Polévka pro chudé děti pokouší degenerovaný šlechtic velkodušně vyhovět dobročinnému účelu, aniž by si uvědomoval směšnost celé, fiaskem zakončené situace. Nepominutelným a v rámci hrané tvorby padesátých let poměrně zásadním faktorem zůstává celková absence tzv. povídkových filmů, jejichž trend se v Československu v protikladu se světovou kinematografií začal objevovat až v poválečném období (prvním filmem tohoto typu byly Fričovy Čapkovy povídky). Samozřejmě, realizaci byla věnována nemalá pozornost vládnoucích špiček, které usilovaly o plnohodnotné naplnění Haškova úmrtního jubilea, ovšem o celkové absurdnosti nejlépe svědčí původní (a vzápětí jednohlasně odmítnutý) pracovní název Býval svět jako květ (v německy mluvících zemích byl film promítán pod názvem Gute Alte Zeiten / Staré dobré časy). Naprostého maxima dosáhly výkony plejády vynikajících hereckých osobností, kteří se v rámci svých miniaturních drobnokreseb vyšplhaly až na pomyslný herecký Olymp. Výborně odstíněné tu jsou jednotlivé typy klasického herectví; Smolíkův portrét dětinského knížepána nebo Fialova vězeňská kreace uzavírají mohutnou pyramidu, podpíranou zčásti Peškem, Marvanem, Vojtou, Pivcem, Plachým, Záhorským, Filipovským, Baldovou, Šejbalovou a dalšími. Připočteme-li k již jmenovaným veličinám jistě nemalý umělecký vklad tehdy mladého Oldřicha Lipského, vzhlíží k nám důstojný a dnes stěží překonatelný pomník Haškova génia, směřovaný svým nesmlouvavým satirickým tónem nejen k odkazu minulosti, ale především k úsvitu budoucnosti.

Přímočaře jednoduché aneb jak se dají na minimálním prostoru vyjádřit veškeré city. Seversky něžné.

Existence tohoto evidentně nesoustředěného dokumentu, zamýšleného jako doplňující příspěvek k letošnímu svatováclavskému jubileu, je spíše ke škodě interpretovaného tématu. Spojení tří samostatných okruhů, z nichž každý by zasluhoval vlastní prostor, vytváří půdu pro rádobypoučné tlachání s nulovým úspěchem a je-li divák, očekávající informace o znovu zrekonstruované hudební partituře neustále vyrušován vedlejšími filozofickými úvahami, těžko očekávat jakýkoli zájem. Účelový smysl nebyl naplněn ani v nejmenším a tam, kde měl být dokument přínosný a objevný, je spíše blamující a velkohubý (tvrzení, že v případě Svatého Václava se jedná o poslední český němý film je absolutní nonsens). Méně je někdy více. V tomto případě zcela určitě.

K tomuto zmetkovému seriálu se dá těžko co říci. Žvanivý scénář, nezáživný děj, unylost, afektovanost, bulvární prostoduchost. V hromadění těchto nelichotivých epitet ornans by bylo možné donekonečna pokračovat. Hrát tam vlastně není co. Takový je už úděl několikrát vypůjčených výpůjček. Jediné, co překvapuje, je výrazně průměrné hodnocení tohoto designového trháku pokleslé úrovně. A to je asi také to, co na této ztrátě času udivuje nejvíc.

Osobnost velkého básníka a romantika ovlivnila celé generace umělců, ovšem důvodů, proč se čeští filmaři rozhodli v druhé polovině třicátých let oživit Máchův odkaz bylo nepochybně víc. Divadelní hra novináře a dramatika Emila Synka ležela na Barrandově již nějaký ten pátek a vyčkávala, jak se říká, na vhodnou příležitost. Velkoryse financovaný projekt se za výrazného přispění architekta Štěpána Kopeckého a mimořádně kvalitní práce barrandovských kostymérů nakonec neminul účinkem. Pro titulní roli byl vybrán Ladislav Boháč, který měl pro postavu introvertního básníka všechny předpoklady. O samotném natáčení ovšem kolovaly zkazky, že tehdy režíroval každý, kdo náhodou přišel do ateliérů a přinášel sebou zajímavé podněty a nápady. Ať to bylo jakkoliv, film francouzsky elegantní Zet Molas si dodnes uchoval atmosféru a ve své době patřil k dobrému uměleckému průměru.

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli.

Idylický svět malostranských uliček a zákoutí očima tehdy sotva jinošského Jana Nerudy nám dnes může připadat více muzeálním než nadčasovým, což ovšem podstatně snižuje autorův břitký smysl pro humor. Líbezný kolorit panoptikálních figurek v sobě postihuje řadu neměnných lidských vlastností a postavy, s nimiž nás autor postupně seznamuje, vždy oplývají výjimečným specifikem, pro něž se stávají nezapomenutelnými a charakteristickými. Předmětem povídky o uzavřeném podivínském lékaři, který ponořen do citátů z antické filozofie odmítá jakýkoli zájem o svou osobu, je myšlenka materiálního oproštění a všímání si duchovních a přírodních krás jako plnohodnotného naplnění existenciálního bytí, přičemž téma i přes hmatatelný tragický podtón neopouští styl ironické nadsázky. Mistrovsky vyvedená titulní role vynikajícím Viktorem Preissem je následována neméně skvělou kreací Jany Hlaváčové a dalších hereckých velikánů. Kdeže loňské sněhy jsou. Zaplaťbůh za tyto poklady archivu, neboť bez nich bychom jen stěží věděli, čemu se v Čechách kdysi říkalo klasické herectví.

Nuda, nuda, nuda. Žvanivý scénář, podprůměrné herecké výkony, toporný a nudný děj, kopírování kopírovaného. Nemá smysl se jakkoli dál zabývat touto odpadní stokou současných televizních seriálů, jejichž úroveň rok od roku klesá na formu rychlokvaškové továrny na peníze. Kvantita na úkor kvality.

Nevyčerpatelné téma "manželství po letech" bezpochyby patří mezi nejexponovanější problémy současného světa, koneckonců inspiraci v něm nalezla řada spisovatelů, kteří se jej pokusili zobrazit tu vážně, tu nevážně. Ani stejnojmenná divadelní hra finského autora Bengta Ahlforse se na první pohled nijak zvlášť neodlišuje od zástupu svých starších předchůdců, ale tato důmyslně zkonstruovaná slupka odpadává během následujících okamžiků. Komorní rodinné drama uzavřené do klasického manželského trojúhelníku postupně odhaluje složitost životních osudů svých protagonistů, z nichž každý touží po vlastním štěstí a zároveň tím ubližuje tomu druhému. Tak jako se hra přesouvá z úvodních smíchem burácejících tónů do hořkotragických poloh, mění se i divákova recepce pocitů hlavních hrdinů. Zprvu směšní a dětinští, v závěru nešťastní a nepochopení. Záznam z pražského Divadla na Fidlovačce pak zcela stojí a padá s výkony Töpfera a Balzerové, ale nepodceňoval bych ani výtečného Zdeňka Maryšku. I já se připojuji k poděkování dramaturgům druhého programu veřejnoprávní stanice za tento skutečný lahůdkový kousek, nezbývá než přát si, aby jich v budoucnu bylo více.

Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo.