Recenze (2 259)
Konec agenta č. 312 (1974) (TV film)
Žertovný kousek z dílny pražského humoristy a známého výtržníka Jaroslava Haška není žádné veledílo, ale vynikající Kemr v roli ustrašeného c. a k. špicla povyšuje tuto kratochvilnou taškařici nad průměr.
Otcové a děti (1971) (TV film)
Turgeněvův román, jeden z vrcholů jeho literární tvorby, rozkresluje generační nesoulad mezi příslušníky staré šlechty a jejich dětmi, mladými lidmi, kteří teprve hledají své místo v životě. Televizní adaptace v režii zkušené Evy Sadkové odpovídá přísným nárokům kladeným na interpretaci textu: v tomto směru se jeví jako zcela ideální obsazení uhrančivého Kačera do role nihilisty Bazarova, člověka prudce racionálního, neuznávajícího nic z toho, co bylo. Tyto konflikty, jejichž jádro je soustředěno v rodině bratrů Kirsanovových, podávají plastický obraz o životě tehdejší společnosti.
Zvláštní případ (1971) (TV film)
Zločin z nutnosti. I tak by se dal charakterizovat tento neočekávaný zimní případ nadporučíka Vašátka, slavného protagonisty detektivních novel Hany Proškové. Televizní adaptace v režii Hynka Bočana si dodnes udržela přiměřenou dávku napětí, také zásluhou vynikajících herců – Radovana Lukavského, Josefa Kemra, Josefa Somra, Jany Hlaváčové a Jaroslava Moučky.
Zločinec (1967) (TV film)
Rychlý soud má vratký krok. Vděčná příležitost pro dva vynikající herce – Jaroslava Marvana a Vlastimila Brodského.
2. album Supraphonu (1963) (pořad)
Druhé supraphonské album, pořízené již v televizním studiu, je dnes cenné především jako dokument o vývoji české popmusic. Zatímco o pár let později bude vznikat jeden nestárnoucí hit za druhým, tady je jich ještě jako šafránu. Ze semaforských šlágrů tu zazní nejen Motýl (Jelínek a Malknechtová), ale také Klementajn (Suchý), z těch ostatních stojí za připomenutí Můj ideál (Čeřovská), Zdvořilý Woody (Gott), Život je pes (Sedláček) a především nádherný Marešův pomalý rock Padá hvězda v interpretaci Waldemara Matušky. A zaplaťbůh, že v dalších vydáních už tvůrci vyškrtli Vladimíra Dvořáka coby konferenciéra, jehož humor nebaví, ale obtěžuje.
Fenomén Gott (2009) (TV film)
Olga Špátová nechala diváky nahlédnout do soukromí Karla Gotta spíše kradmo a jen na několik okamžiků. Není tu nic, co by neodpovídalo ustálené představě o životě Zlatého slavíka. Snad nejcennější jsou autentické záběry z několika zahraničních turné (Berlín, Kanada), které jej ukazují jako nadmíru velkorysého a přátelského muže, jako profesionála, který svou popularitu nestavěl na odiv a bez váhání se s úsměvem podepisoval i té poslední cigošce kdesi na peróně. Jak v dokumentu říká Ladislav Štaidl, lidé Gotta prostě zbožňovali.
3. album Supraphonu (1964) (pořad)
Příliš archaické. Opravdových hitů, tedy písní, které mají šanci oslovit i současného posluchače, je tu minimum, některé interprety odvál čas a proto není divu, že třetí supraphonskou přehlídku suverénně ovládají Karel Gott a Josef Zíma. Gott si tu střihne svůj první úspěšný song, Oči má sněhem zaváté, Bernsteinovu Mariu z muzikálu West Side Story či From Me to You (pod názvem Adresát neznámý) z dílny legendárních Beatles. A Zíma? Ten v roce 1964 obsadil v anketě Zlatý slavík třetí místo, kam jej bezesporu katapultovala populární Gina, Bílá vrána, Zelené pláně i několik společných duetů s Pavlínou Filipovskou. Zlaté časy mají ale teprve přijít.
Čas slunce a růží (1968) (TV film)
Filmařsky je to naprosto o ničem, Němec zřejmě podlehl celoživotní frustraci Karla Gotta být hercem a nechal ho před kamerou všelijak pitvořit a kroutit. Bohužel, ani výběr písní nijak zvlášť neoslní: pomineme-li dobový šlágr Čas růží, stojí za poslech snad už jen Nech mě spát a Amor.
Gramohit 68 (1968) (koncert)
Přehlídka toho nejlepšího, co se urodilo na deskách v roce velkých nadějí a ještě větších zklamání. Přestože tu zazní takové fláky jako Slavíci z Madridu anebo slavná Lady Carneval, všechny nakonec válcuje závěrečná Modlitba pro Martu, píseň, která rezonovala s tehdejší napjatou atmosférou s neobvyklou silou a naléhavostí.
Gramohit 67 (1967) (pořad)
Pokračování dřívějších televizních supraphonských alb pod novým názvem zachovává to nejpodstatnější: výtvarné řešení jednotlivých klipů, které, jak se dnes ukazuje, zůstává překvapivě nadčasové a funkční, i dynamické tempo, jež v rychlých prostřizích sází jeden hit za druhým. Sklípek (Přenosilová), Svatovítský chrám (Neckář), Krásné je žít (Chladil), Don, Diri Don (Matuška), Já do hry dávám víc (Pilarová), S nebývalou ochotou (Kubišová), Chytila jsem motýlka (Vondráčková) a další slavné písně zůstávají v povědomí posluchačů dodnes.