Marthos

Poslední bohém. Jak se z Emila Artura Pittermanna, nadějného českého malíře, stal komik a kabaretiér Longen. Film shrnuje život tohoto nespoutaného muže spíše v kusých útržcích, ale protože se jedná o práci absolventa písecké akademie, je na místě jistá shovívavost.

Nahlédnutí do české národní povahy. Havelkova sžíravá satira, uzavřena v mikrosvět obyčejného vlakového kupé, se vyjadřuje především k současnosti, k jevům, které poznamenaly životy nás všech. Barvitý vzorek lidské společnosti, ztvárněný před kamerou zástupem vynikajících herců nejen zvučných, ale i méně známých jmen, byl sezdán proto, aby náležitě zesmešňoval všechno to, co je nám tolik blízké a povědomé: velkohubé politiky, militantní xenofoby, bohorovné žvanily, idioty i chytrolíny, lháře, pokrytce, i ty, kteří myslí na sebe a své pohodlí. Že tak činí způsobem výhradně komediálním, není od věci: vždyť humor je nejúčinnější zbraní proti všem blbcům.

Tak důležitý témata a tak amatérský provedení... Tolik hysterických a afektovaných lidí v reálu vážně nepotkáte. Jako sorry.

Má to své mouchy, ale nelze neocenit, že Česká televize otevřela tohle důležité téma v hlavním vysílacím čase. Nejvíc postrádám stanoviska odborníků, několik nahodilých záběrů z ordinace prof. Weisse a dalších nepokládám za dostačující.

Cesta Ester Křížkové-Janečkové, která vedla ze zdravotnictví přes studia na DAMU až k profesi populární televizní moderátorky, se zdá být úspěšným naplněním životního údělu této sympatické a empatické osobnosti. I ona musela ale odvalit mnohé balvany nepřejícího osudu – opakovanou manželskou nevěru, nečekaný potrat a smrt patnáctiletého synovce, který se nedokázal vyrovnat se svou homosexualitou. Role Ester Janečkové není tedy jen společenská a mateřská, ale má svou výraznou odezvu právě ve veřejných organizacích bojujících proti šikaně a stojících na straně všech handicapovaných dětí a mladistvých. V tom jako by se obloukem vlastně vrátila ke svým středoškolským létům, k potřebě pomáhat a podávat pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují.

Žádný rozum nemůže přemoci osud, jak praví dávné latinské rčení. V tomto případě to platí dvojnásob. Že to celé dopadlo (opět) neslavně, je už cosi jako předpokládaná televizní tradice posledních desetiletí. Na vině je, nepřekvapivě, scénář Petra Hudského, který kombinuje jednotlivé časové dimenze v rychlých, nesoustředěných sledech, v důsledku čehož vzniká nepřehledný chaos, v němž se divák jednoduše ztratí. Moderní (rozuměj současné) významové stylizace v jazyku i chování jednotlivých postav působí spíše rušivě, přestože bylo v tomto ohledu na co a na koho navazovat (vzpomeň na Šíleně smutnou Helenu s Václavem), ale tím, že jak princ, tak princezna (ale i některé další klíčové figury) nejsou dostatečně prokresleny, o jejich charakterech toho víme, či spíše tušíme jen velmi málo, působí jimi pronášené dialogy ledabyle, podbarveny navíc křiklavě primitivním genderovým podtextem. V tom je, podle mého, zakopán pes. Janák, doufaje, že celý ten kostrbatý burleskní příběh zasazený do malebné krajiny, jíž vévodí nepochybně fotogenický frýdlantský zámek, vyvolá náležitý pozitivní ohlas u širokých mas, musel zákonitě narazit jako kosa na kámen. Žoviálních bonmotů je tu přespříliš, těch vtipných ovšem jen minimum. Nutno dodat, že herci se snaží, seč jim síly a zkušenosti stačí, žel s jalovým scénářem ani sudičky nic nezmohou. Na srozuměnou budiž řečeno, že pohádkové příběhy, jakkoli určené dětským konzumentům, by neměly produkovat pouze triviální zábavu, ale rozvíjet také slovní zásobu, představivost, logické myšlení, citové vztahy a vzájemnou komunikaci mezi lidmi. V tomto ohledu je poněkud štědřejší rozhlas, třebaže i tam pohádky povážlivě zhrubly.

Karolínin životní příběh je fascinujícím důkazem, že i dnes existují lidé, kterým se slnil jejich sen. Nezdolná energie, vytrvalost, překvapující vyrovnanost a nakažlivý optimismus pomohly této neobyčejně silné ženě dosáhnout svého vytčeného cíle – úspěšné rekonstrukce zanedbaného venkovského sídla, v němž postupně nacházela uspokojení i naplnění svého života po boku milujícího partnera a tří zdravých dětí. Chce se říct: šťastná to žena!

Třetí řada překonává veškerá očekávání. Všechny důležité postavy jsou znovu vystaveny tvrdým zkouškám, v nichž obstojí jen ti nejsilnější. Otis a Maeve, Eric a Adam, Jackson a Cal, Jean a její neplánované těhotenství, nová ředitelka Hope a její teror, školní výlet, který se zvrtne, rozchody a nová sblížení... Přestože seriál výrazně zvážněl a dávno překročil stín nezávazné zábavy, o situace ve stylu funny and crazy není nouze ani tentokrát. Jo, a na závěrečnou epizodu si připravte balík kapesníků.

Truchlivý příběh o tom, jak se věci (ne)mají. Mnozí zákonodárci se před kamerou bez nejmenších skrupulí předhánějí v tuposti, omezenosti, opatrnosti, oplzlostech a urážkách, domnívajíc se přitom, že hájí zuby nehty tisíciletou tradici. A zatímco na západ od nás je manželství pro všechny dávno vyřešená věc, v českých poslaneckých lavicích se neustále dumá, přemítá, uvažuje a naslouchá Jochovým, církvi a jim podobným zpátečníkům. Všem, kteří se podíleli a podílejí na tomto vyčerpávajícím boji náleží velké poděkování i obdiv. Za trpělivost a statečnost, s níž se, i za cenu nemalých fyzických a psychických ztrát, perou za práva nás, utlačovaných.

Neuvěřitelné století, které uplynulo od okamžiku, kdy královna detektivních románů Agatha Christie seznámila nejširší čtenářskou obec se jménem slavného belgického detektiva a o něco málo později i bystré stařenky s výborným postřehem, shrnuje tento televizní dokument v základním, srozumitelném přehledu, bez zbytečné senzacechtivosti. Ve výčtu účinkujících překvapivě schází ikonický představitel Hercula Poirota, herec David Suchet. Ale to je zřejmě jediná, drobná výtka, kterou lze vznést.