Marthos

Namachrovaný Císler školí nechápavého začátečníka Dlouhého v neoficiálních metodách postranního úplatkářství a sám na to dojede. Humor na jedno použití.

Proslulý francouzský dramatik Eugène Labiche (1815 - 1888), jehož frašky si na českých jevištích získaly velkou popularitu především zásluhou fenomenálního Slaměného klobouku, psal všechna ta rozverná dílka údajně s jediným cílem – bavit a rozesmávat publikum. A dařilo se mu to skvěle, jak ostatně dokazuje i televizní adaptace jedné z jeho povídek s vynikajícím Zdeňkem Řehořem, Jaroslavem Kepkou a Květou Fialovou v hlavních rolích. Pozor na ten chlast, pánové!

Špičkový dokument, který je po formální i obsahové stránce naprosto bezchybný. Názvy jednotlivých divadelních inscenací jsou zde doplněny dochovanými ukázkami, namnoze zcela unikátními (Kočka na kolejích, Křišťálová noc, Tři sestry, Racek, Ivanov, Lorenzaccio a další), důležitá je také přítomnost dobových souvislostí. Profesionální práce.

Mizerné. Průměrný detektivní rámec nestojí ani za řeč, už proto, že mu schází dramatické vyústění, a zbytek zachraňuje Jiří Adamíra, který ovšem pod tíhou jalového scénáře také slevil ze svého obvyklého standardu. Nestojí za to vidět opakovaně.

Osobní zpověď Rudolfa Hrušínského je sofistikovaným plivancem do tváře socialismu s (ne)lidskou tváří. Kromě jiného v pořadu zazní úryvky z tvorby Karla Čapka, Jaroslava Seiferta a Ludvíka Aškenazyho.

Mlčet nebo mluvit. Andrzejewského nemilosrdná obžaloba totalitních systémů, pečlivě ukrytá pod oděvem dominikánských mnichů, je nejen velkým literárním dílem, ale v českém kontextu nepominutelnou reflexí událostí nedávno minulých i těch budoucích. Jak snadné je získat moc a (zne)užít ji ve svůj prospěch, jak zrádné je podlehnout falešným iluzím o lepším uspořádání světa... Splynutí příslušníků několika hereckých generací (vynikající Vladimír Šmeral, Boháč, Štěpánek, Brzobohatý a Haničinec) vytváří jeden z nemnoha silných a nezapomenutelných okamžiků v dějinách české dramatické televizní tvorby.

Satirická podobenství Friedricha Dürrenmatta (1921 - 1990) o pokrytectví a pokřivené maloměšťácké morálce jsou dnes stejně aktuální jako před šedesáti lety, kdy vznikala. Režisér František Filip, který se ujal adaptace novely známé pod titulem Malér, potvrdil v nejlepším slova smyslu pověst televizního rutinéra. Dal inscenaci adekvátní dramatický tvar, zcela oproštěný od zbytečných a zavádějících filmových ambicí, a spolehl se výhradně na herce. Vybral si představitele, kteří reprezentují vyzrálé tradiční herectví velkých divadelních scén. Do jisté míry rezignoval na typologii postav, předepsanou Dürrenmattem a nechal herce, aby v daných mantinelech naplnili svou představu o postavě. To se týká především čtveřice rozverných staříků (Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Radoslav Brzobohatý a Petr Haničinec), kteří si krátí čas pořádáním fiktivních soudních procesů. Zcela typickou dürrenmattovskou postavou je Traps v podání Václava Postráneckého. Na první pohled bezúhonný bodrý chlapík, ve skutečnosti bezohledný, zištný pokrytec, který proplouvá životem s typickou maloměšťáckou rafinovaností. Ovšem i tento "pilíř společnosti" má své limity, které nedokáže překročit. Ve zdánlivě nevinné hře je přinucen zúčtovat sám se sebou a zodpovídat se svému svědomí. Rytmus inscenace udává střídání jednotlivých chodů opulentní večeře, této jakési dramaturgie krásného obžerství, jak ji nazývá jedna z postav. S klesajícím letopočtem na vinětách servírovaných vín se povolují kravaty a odkládají saka. V neformálně bujaré atmosféře velmi zvolna a plíživě dozrává zárodek tragédie, která vrcholí v poněkud překotně inscenované finále. Nicméně Dürrenmattův portrét "zločince z lidu" lze vnímat ve zřetelných a čitelných obrysech. Se současnou podivně pokřivenou realitou koresponduje obsah Dürrenmattovy hry až netušeně aktuálně. Svým dvojím rozsudkem, trest smrti za vraždu a zároveň zproštění obžaloby s ohledem na společnost, v níž se její "produkt" Alfredo Traps dopustil zločinu, přesně vystihuje alarmující rozklad etiky v lidském konání. Zvítězila zvlčilost, honba za úspěchem a za penězi... Herecké výkony tohoto mistrovského kvinteta, doplněného Danou Syslovou v roličce oddané hospodyně, vrací diváckou paměť do období, kdy televize nebyla pro herce jen příležitostí namastit si kapsu. Dlouho nevídaný, ne-li stěží opakovatelný, herecký koncert má strukturu hudebního díla, přísnou rytmizací a dynamickými vlnami připomíná symfonii. Vedle tuctových televizních pohádek a nevkusných seriálů vzniklo tehdy dílo, které má blízko k vzácnému šperku.

Půvabná záležitost, která si s ironickým nadhledem pohrává s přítomností amerických vojáků (Adamíra, Brabec) a fatální záměnou váženého profesora fyziky (Voska) za vychytralého krejčíka (Hrušínský). Škoda, že režijní tvorba Jana Matějovského stále čeká na své znovuvzkřísení (shlédnuto v rámci cyklu Nové přírůstky 16mm filmu)

Portugalský prozaik José Maria Ferreira de Castro (1898 – 1974), jeden z nejvýraznějších představitelů soudobého neorealismu, nabízí ve své povídce A Missão (Misie) zajímavý konflikt strachu, odpovědnosti a lidského svědomí. Tím, že nositeli těchto kontroverzí jsou příslušníci francouzského církevního řádu se zároveň obnažují i základní principy víry a nedotknutelnost vlastního přesvědčení. Výběr hereckých představitelů, z nichž lze připomenout alespoň vynikajícího Borise Rösnera, Petra Kostku nebo Jaroslava Satoranského, nenápadně souzní s celkovým pojetím této skromné televizní inscenace.

Jiří Sovák a Miroslav Horníček, přátelé, kolegové a partneři, kteří si rozuměli v soukromí i před televizní kamerou. Styl jejich humoru nemá šanci zestárnout, jak ostatně potvrzuje i tato malá televizní komedie, ozdobená kromě jiného také nezaměnitelným sex-appelem Marie Drahokoupilové.