Marthos

Schormův filozofický traktát je svým způsobem (ne)jasnou zprávou o existenciální krizi člověka. Je to film, silně pesimistický, provokující k zamyšlení, volající po morální resuscitaci, po návratu k pravým citům a prožitkům. Je to film, který nikoho neobviňuje ani neodsuzuje. Je to film, který klade spoustu závažných otázek, ale na žádnou z nich nemá odpověď. A je to film, ve kterém skvělá Dana Medřická snad poprvé hraje něžnou, obětavou a nevěrnou krávu.

Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou, div prkna nezboří a pak už – kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz. Je to průšvih, když člověk najednou zjistí, že všechno, co dělá, dělá špatně a nic není tak, jak by mělo. Plzeň nebo Benátky, hraj jak chceš, nic se nezmění. Člověk nemá chtít, nač nestačí. Rudolf Hrušínský i Blanka Bohdanová vytvářejí portréty dvou životních ztroskotanců, kteří marně touží po svobodě a uznání, přirozeným, takřka nenuceným způsobem, že je nelze nevnímat současně a naléhavě zároveň. V předvečer přišedší normalizace jeden z posledních filmů, jehož explikovaná deziluze výborně koresponduje pravděpodobně také s tehdejší atmosférou ve společnosti. Přece jenom je to mizernej jízdní řád.

Tragikomický příběh o tom, že šanci změnit svůj život k lepšímu má opravdu každý. Jenom to někdy není tak jednoduché, jak se zdá. Monica Bleibtreu v roli staré, udřené ženské, která se nedokáže smířit s tím, že by ztratila zájem svého jediného syna, tady rozehrává fenomenální herecký koncert. Škoda, že žádný další film s ní už nikdy neuvidíme.

Slávka Budínová je sice coby rozrušená manželka, která tajně střádá korunku ke korunce, fajn a šik, ale zase ne tolik, abych byl z týhle bakalářský povídky kdovíjak odvázanej.

Tengo família! Joe DiPietro (1961) je relativně úspěšný americký dramatik, píšící převážně komorní muzikály a komedie. V případě Famílie jde o sentimentální příběh z rodinného prostředí vhodný spíše pro méně náročné publikum. Problém této hry spočívá bohužel v jejím přístupu k stále aktuálnímu tématu rozpadu tradičních rodinných pout a hodnot. Dialogy a situace, vyvstávající z pravidelných společných nedělních obědů, nepostrádají sice vtip, ale zároveň až příliš podléhají kašírované (americké) představě o rodinné soudržnosti. Použití mikroportů, podbarvující (nevhodná) hudba a především autorův poněkud fádní závěr pak toto směřování k banalitě, sentimentu a vnějškovosti ještě dotvrzují. Postavy starých prarodičů nicméně nabízejí vděčné role čtveřici zralých herců. Z nich si svou roli bezezbytku vychutnává Ilja Racek, jehož Frank má zemitost i plachost někdejšího tesaře a nynějšího postrachu silnic a nahluchlého glosátora, jehož pointy přicházejí s přesně načasovaným zpožděním i peprností. Výborná je také Jiřina Jirásková coby kvočnovsky starostlivá Aida, která s nonšalantní zapomnětlivostí pečuje o žaludky svých bližních v upřímném přesvědčení, že dobrým jídlem se dá vyřešit většina problémů. Jana Hlaváčová a Petr Kostka v rolích druhé manželské dvojice statečně zápasí s jednoduchostí textu prostřednictvím laskavé humorné nadsázky. Bohužel, mohutný a trochu neobratný Michal Novotný není pro tyto živoucí legendy českého divadla rovnocenným partnerem. Jeho Nick není ani ironický, ani nešťastný, je jenom zoufale uřvaný a bezradný. I proto se občas veškeré dění topí v psychologizujících pasážích. Vrcholem jsou komentující vstupy, se kterými si Novotný ani režisér Martin Stropnický nevěděli rady už vůbec. Jako by snad oba věřili, že hrají vážně míněné rodinné psychodrama, jako by nepoznali, že divák si chce poplakat a současně se potřebuje té sentimentalitě vysmát. Ve chvíli, kdy tato špetka výsměchu chybí, padá inscenace do hlubin vydíraných emocí a falešné věrohodnosti. Zkrátka kýče. A je to trochu škoda, protože v původní DiPietrově hře se za tím vším halasným sentimentem ukrývá i vážně položená otázka o prioritách našich životů.

Stylový a vskutku originální krimifilm, kterému by možná slušel mnohem víc elegantní Exner, než odměřený Lukavský, ale budiž. Televize jako fascinující médium, kde vražda znamená senzaci. Filmaři jako spolek ambiciózních dravců, kde nikdo nezná bratra. Doba, kdy se odvážně a směle rylo do socialismu s (ne)lidskou tváří. Škoda, že příběh sám je překombinovaný tak, že divák v tom plave jak špunt na rozbouřeném moři. Eva Sadková naštěstí vsadila na tváře populárních herců, kteří nad tím vším rychle získávají převahu a válí to na nás mistrovsky. Vynikající Hrušínský, uhrančivý Macháček, Munzar, Olmer, Kačírková a především neodolatelný Tříska jako zbrklý začínající kriminalista. A ten bigbeat!

Vyústění této povídky je překvapivé... Ani bych neřekl. Je prostě standardně přihlouplé jako většina bakalářských epizod, tím spíš, když ani Bláha nezabral.

Zvláštní je nejen trojice vyšetřovatelů, ale vůbec celý seriál, který kouzlem (ne)chtěného zakonzervoval těsně předlistopadové období plné veksláků, pašeráků a jiné normalizační havěti. Scénář je dílem zlotřilého estébáka Ivana Gariše, jedné z nejodpudivějších postav komunistické totality.

Nejhorší podvod mého života. Poslední Fričův film je unikátní prototyp defraudantské burlesky, šmrncnuté svěžím cynickým humorem, kterému vévodí Sovákův vnitřní hlas. A pak jsou tu pomněnkové oči Mileny Dvorské, výstavní poprsí Ivanky Deváté, neodolatelný Čestmír Řanda coby šejdířské rochně ze samoobsluhy a cosi jako ucho vlasti v podobě profesionálního udavače... Výborná zábava i po padesáti letech.

On chlastá. Ona je kurva. Filmová balada o malých vítězstvích a velkých prohrách, o tom, jak snadné je spadnout až na dno a jak těžké je zase vstát, je bezesporu jedním z nejlepších filmových odkazů Karla Kachyni a Jana Procházky. Nádherný Hrušínský, nádherná Hegerová a všude kolem jen tma, bahno, štěrk a naděje, nejkřehčí zoufalství člověka.