tomtomtoma

Špatně namalovaná slepice je ironizující nadsázkou pedagogické výchovy. Jiří Brdečka se spojil s výtvarníkem Jaroslavem Malákem a autorem trochu jiné slepice Zdenkem Seydlem pro střet staropanensky upjaté učitelky s obsedantně kompulzivní poruchou a nenapravitelného snílka s vlastní představou tvarů a hmoty. Nesmí se zapomenout na hlasy Jaroslava Mareše a Antonína Jedličky, dokreslují groteskní rámec ironického pochechtávání. Krátký animovaný film Špatně namalovaná slepice s noblesou baví.

Drahoušek Klementina je antiromantickou baladickou písní (zpívá Rudolf Pellar). Jiří Brdečka a výtvarník Vratislav Hlavatý s ironickou rozverností odlehčují westernovou vážnost. Parodická píseň romantického snílka, neplavce a zpívajícího kytaristy lituje své náhlé ztráty vyvolené a bohatství v nechtěném uragánu současného manželství. Krátký animovaný film Drahoušek Klementina je stylově zábavnou rošťárnou.

Filmeček Jak se člověk naučil létat je rozkošnou koláží kreseb, animace, dokumentu a vtipného nadhledu. Další spolupráce Jiřího Brdečky s výtvarníkem Kamilem Lhotákem je snad ještě lepší, než bych čekal. A nesmí se zapomenout na druhého ilustrátora, byl jím ruský imigrant Michael Borisovič Romberg, uznávaný kostýmní výtvarník. Historie veškerého letectví je zdařile podávána s rozverně veselou náladou i se vzletně humorným odlehčením. Nezapomíná ani na blízkou budoucnost a touhy zmapovat všechny nedozírné vesmírné prostory. Krátký film "Jak se člověk naučil létat" pobaví, vždyť vědomosti jsou zde podávány příkladně hravou formou.

Vzducholoď a láska je potvrzením ovlivnění Jiřího Brdečky a výtvarníka Kamila Lhotáka meziválečnou avantgardou. Je to ironické, plynulé a pohybově přizpůsobivé měnícím se podmínkám, a to nejen těm povětrnostním. Vlastnoruční a historicky převratný vynález je nápaditě využit k vítězství romantického ideálu. Vtipný a rozmilý je tento krátký kreslený film!

Animovaný filmeček Svatba v korálovém moři je sladkou podobou fantazie v ladném souladu pohybu. Hlavním režisérem byl Horst von Möllendorff a pokud by se měli všichni animátoři vtěsnat do kolonky režie, byl by seznam jmen o dobrých dvacet položek delší. Zneuznaný varietní umělec je situován do úlohy padoucha, vynucuje si pozornost v nevhodnou dobu na dosti nevhodném místě a proti mnohonásobné přesile nemá nejmenší šanci. Precizní cirkusová halasnost je prostředkem, gejzír radosti je cílem. Animace je kvalitní, je to stará dobrá ruční práce a víření veselí.

Láska a lidé je expresionistický poetismus. Nepovažuji literární díla Vladislava Vančury za obtížné čtivo, ale naopak, jeho způsob vyjadřování mi přináší rozkoš a vytržení krásnem. Film nebývá literaturou, byť z ní vychází. Vančura s Václavem Kubáskem nestvořili mrzké melodrama, více jde o niterně morální dilema jedince. Láska je pocitem, přesvědčením, vírou, častokrát se nedokáže vymanit z majetnických nároků a vztahovačné ublíženosti. Poetismus se vyznává jásotem hemžení hlasitě řvoucí tehdejší moderní doby, romance se stává nejzuřivější tíží a zpytuje samu sebe z širší odpovědnosti. Přese všechno dokáže být Vančura i nadále laskavým lidumilem. Hlavní obětí oné rozpolcenosti vnitřního světa je Viktor Kovařík (sympatický Karel Beníško), konstruktér závodních automobilů. Život nabízí dary a hřejivou náruč, ale právě v tu chvíli se osud rozhodne pro radikální změnu. Nepříjemný pocit zbytečnosti a vědomí vlastního nedostatku životní plnohodnotnosti rozervává nitro, a superego se dostává do nebezpečného křížku s idem. Přítelem i sokem je mu Jan Horn (příjemný Mirko Eliáš), uznávaný automobilový závodník. Přátelství s Viktorem přináší potěšení, ale také nevraživost pro okouzlení stejnou ženskou krásou. A srdce si nechce nechat poroučet. Hlavní ženskou postavičkou je Anna Hošková (velmi zajímavá Marie Glázrová), obletovaná Viktorem i Janem. Manželství je pragmatickou eliminací strachu z motoristického nebezpečenství, ale rozervané nitro manžela ji vyhání pryč. Výraznější postavou je také Jan Lněnička (velmi příjemný Stanislav Neumann), bezelstně nevinný muž chudých poměrů. Laskavost nebe mu ukázala úsměv, zlepšení poměrů budoucích i lehkonohou lásku. Z dalších rolí: bezprostřednější Annina mladší sestra Jiřina Hošková (Božena Šustrová), přívětivý generální ředitel automobilky James Brown (Jindřich Plachta), ředitel automobilové továrny a přímý nadřízený obou pánů (Karel Jičínský), či tovární montér Vejvoda (Jaroslav Průcha). Film Láska a lidé, to je vášeň, adrenalin a omamná závrať života. Já jsem s Vladislavem Vančurou spokojen, konzumně komerční vnímání filmu ochotně přenechám jiným.

Na sluneční straně je důkazem, že film byl, je a vždy bude brán na prvním místě jako konzumní produkt s předpokladem finančního úspěchu. Vladislav Vančura byl součástí avantgardních směrů, byl ovlivněn expresionismem a neváhal užívat experimenty. Spojovacím znakem proudů avantgardy je odmítání sociální nespravedlnosti, Vančura sám byl renesančním lidumilem a k člověku je laskavý a pozorný. Otázkou, je kolik lidí zná umělce Vančuru a kolik jich ho zná pouze z filmových adaptací jeho knižních prací. Film Na sluneční straně pro mě není ani nudným, ani statickým, ani nesrozumitelným. Je pln metafor, kultivované zdvořilosti, sociální rozervanosti, zpupné arogance nadřazenosti a ctnostné důstojnosti představitelů veřejných institucí, existenčních úzkostí a též neprofesionálních herců, Jazykovědec Roman Osipovič Jakobson, pedagog Miloslav Disman, básník Vítězslav Nezval a píšící lékař Vladislav Vančura společně stvořili filmové dílo, dokáže nahlížet na příčiny, prostředí a rozpolcenost institucí mezi puritánskou důstojností a schopností účinné pomoci. Režijní nezralost je pro mě nahrazena odlišnými záběry kamery a ušlechtilou září laskavého mentorování. Vypravěčem tragédie lidských duší je vychovatel náhradního dětského domova (příjemný Jindřich Plachta), laskavý vedoucí. Vědomí důležitosti při formování osobnosti člověka v jeho dětském věku zaujímá zcela srozumitelné stanovisko. Hlavním odstrašujícím příkladem je Josef Rezek (pozoruhodný Václav Vydra st.), povrchní licoměrník. Jeho zájmem je pouze osobní prosperita a opojení krásou života, rodina slouží jen k vytvoření seriózní domněnky. Peníze jsou na prvním místě. Hlavní obětí lehkovážnosti bytí je Rezkova žena (zajímavá Zdeňka Gräfová), submisivní žena, usilující především o přízeň lásky vlastního manžela. Přesto je hranice, kterou není schopna překročit. Chlapeckým hrdinou příběhu je Honza (příjemný Petr Schulhoff), malý klučina z chudobných poměrů a nepřímá oběť Rezkova finančního hazardu. Pochopení je zásadnější a přínosnější, než disciplína v trestu. Holčičí hrdinkou příběhu je Alžběta (zajímavá Babula Treybalová), malá dcerka manželů Rezkových a Honzíkova nejlepší kamarádka. Život občas nenabízí lákavé vyhlídky, ale radost ze života není automatická. Z dalších rolí: chudá a pracovitá Honzova maminka a Rezkových posluhovačka Anežka Kolbenová (Magda Kopřivová), Rezkova avantýra Willi (Hana Maria Pravda, za svobodna Becková, nikoli Beckmannová), důstojná i důstojnická předsedkyně Dětského domova (Růžena Šlemrová), k Rezkovi nepříliš důvěřivý rada (Čeněk Šlégl), či opatrný budoucí Rezkův obchodní partner Seidl (Ludvík Veverka). Film Na sluneční straně je dramatem na Vančurův způsob. Kritika poměrů nedokáže zapřít tvůrcovo dobročinnění. Já jsem s Vančurou spokojen!

Film Před maturitou je ušlechtile smýšlejícím, morálně znepokojeným a umělecky pokoušejícím výtvorem. Můžeme vůkol doufat, že Vladislav Vančura byl tím hlavním, ale zkušenějším z režisérské dvojice byl Svatopluk Innemann. Vedle dobou již protřelých kameramanů Otto Hellera a Václava Vícha, zaujme jméno autora hudby, byl jím Emil František Burian a texty k písním vedle Buriana složili také Josef Gruss a Vítězslav Nezval. Něco sice může občas někde nemotorně a nešikovně zaskřípat, potěšující aspekty jsou zde přesto ve většině. Nadhled využívá nápaditou přestavbu obrazu v hravost pohybové choreografie, ironie si pohrává se zpěvem. Kamera kouzlí tu bezstarostnost uvolnění, tu se ve slunečním jasu rozhlíží po krásách světa a života ve stavu poetického zasnění, někde jitří nervozitu konfliktních třenic, též esteticky oslavuje přírodu a vlastenecké uvědomění, tam chvěje dramatem tragédie a tamhle laskavě kyne na pozdrav. Kritika směřuje na zbytečně přehnané lpění na řád poslušnost vyžadující předepsanou disciplínu bez lidského přístupu k člověku, který je školským systémem formován do dalšího života a společenské prospěšnosti. Film Před maturitou rozdává poezii, melancholickou katarzi a laskavou náruč možnosti porozumění. Varovným příkladem je Kleč (pozoruhodný Jindřich Plachta), gymnaziální profesor matematiky a třídní učitel maturitního ročníku. Tuhá kázeň jako výchovný školní základ se tou dobou již jevil jako překonaný. Oprávněně. Ideálním vzorem k předložení je Donát (příjemný František Smolík), profesor českého jazyka s osobně laskavým přístupem ke školním žákům, u kterých se pokouší vzbudit lásku k učení plným zaujetím a důvěrnou zdvořilostí. Důležitou postavou je Jan Šimon (příjemný Antonín Novotný), student maturitního ročníku v nedočkavé touze po svobodném roztáhnutí křídel o objevování světa. Tolik krás čeká, láká a vzdychá. Významnou postavou je Karel Kafka (Miroslav Svoboda), Šimonův spolubydlící a stejnou školní lavici spolu s ním sdílející student gymnázia. Výhružný bubák biče strachu disciplíny je svazujícím psychickým omezením, strach se chce ze zoufalství bránit. Z dalších rolí: ze svého syna zneklidněný Kafkův otec (Gustav Hilmar), mladá třídní učitelka z Minervy na školním výletě v okolí Máchova jezera, profesorka Jansová (Eliška Pleyová), tokajícími oktavány obletovaná sextánka Marta (Věra Gabrielová), její spolužačka Eva (Zora Myslivečková), ke smířlivosti běsu vyzývající ředitel gymnázia (Bohdan Lachman), bezelstný katecheta (Viktor Nejedlý st.), pacient se zlomenou nohou (Josef Steigl), či v nemocniční hantýrce zběhlý tulák Kopřiva (František Kovářík). Film Před maturitou potěší vřelostí, rozverností, poezií, dramatem i ušlechtilou snahou v novém konceptu způsobu školní výuky. Porozumění je bohulibá vlastnost lidskosti. Film je výrazný v obrazové rovině, skotačí a skládá verše. Vzácná to ohleduplnost!

Podle skutečné události je rozvernost se sadistickou příchutí. Zdání mystéria je vyvoláno záměrnou fabulací a trhlinami v soudržnosti příběhu, není nutné z toho vinit režiséra filmu. Roman Polanski vychází z populárního bestselleru Delphine de Vigan a rozhodující je atmosféra, nikoli nějaká logika sledu událostí. Příchuť parodie je to, co Polanskiho nalákalo. Určitou chvíli se dokonce zdá, že Misery, respektive Delphine, nechce zemřít, ale i přes aktivní přítomnost lidskému zdraví velmi škodlivých jedovatých látek jde především o škodolibou rošťárnu. Zdání zuřivosti fandí životu a poskytuje nové a doposud nepoznané prožitky. Film Podle skutečné události není dramatem, byť využívá dramatické struktury, je burleskou, klame tělem a ceněním zubů, přitom se nevázaně baví, opojen rozvernou vůni parodie. Hlavní hrdinkou rozpustilého pobavení je Delphine Dayrieux (příjemná Emmanuelle Seigner), úspěšná spisovatelka. Necítí se příliš pohodlně v samotném centru pozornosti a ráda utíká do osamělosti tvorby. O vlastní tvůrčí krizi nemá prozatím tušení, ale co jí to napadlo? Vyhýbat se vlastnímu životu a vzpomínkám? Výsledkem katarze je nový knižní hit, byť sama autorka si na něj nedokáže vzpomenout. Důležitou postavou rozpustilého blufování je Elle (pozoruhodná Eva Green), spisovatelka na zapřenou s tísnivou osobní bolestí. Zdá se být vytržena ze života, ale její plán nemá slitování ani s tou bezbranností. Z dalších rolí: Delphinin životní partner a pracovně vytížený módní návrhář François (Vincent Perez), rázně odbývaná redaktorka Karina (Josée Dayan), tisková atašé Oriane (Camille Chamoux), či soused venkovského útočiště Raymond (Dominique Pinon). Claude Lelouch vydal Kde se cesty kříží, Roman Polanski zase Podle skutečné události, oba filmy jsou rozverností, oba se zaměřují na bezejmenné literární nádeníky, oba se tváří zuřivě a touží po smíchu a zábavě. Podle skutečné události dokáže pobavit, pokud divák pochopí, že je to jeho určení. Inu Polanski a jeho neměnné sklony k parodování!

Venuše v kožichu je ironickou anekdotou. Venuše v kožichu je filmovou adaptací divadelní hry Davida Ivese, a ta je sama reakcí na slavnou knihu Leopolda von Sacher-Masocha na pozadí moderní doby. Roman Polanski se tu mohl ztotožnit se sadomasochistickou podstatou vztahů mezi mužem a ženou i s dráždivě provokujícím podtónem. Ani zde se sarkasmus nechce za žádnou cenu vyhnout politicky korektní zuřivosti, s ní podniká útoky na fyzickou podobu lásky. Romantismus se zbavil svých zábran, podlehl svému chtíči a dravě sbírá cenné životní zkušenosti, připraven ve jménu svého ideálu věrně sloužit své vyvolené, pro vlastní naplnění a uspokojení. Sadismus, masochismus a fetišismus jsou vykřičníky, vnějšími a nejvíce viditelnými znaky lásky, přičemž podstata je skryta v nitru. Jsou zde zjizvené vnitřní světy, nespokojenosti, touhy, a tvůrčí záměry, pokušení, stimulace, provokace, a zneužívání, i ta niterná rozervanost, která potřebuje vládnout, a přitom je ochotna přijmout také ponížení. Dominance a podřízení, věčný svár vztahů a politické korektnosti. Mužským elementem je Thomas Novacheck (velmi zajímavý Mathieu Amalric), autor nové divadelní hry. Hledání představitelky hlavní ženské role si zoufá v nepochopení. Pozdní zkouška se tvůrci vymyká zpod kontroly, představy ožívají a neomezeně vládnou. Aneb politická korektnost se sadistickým zalíbením krutě trestá utajený a nekorektní podtext autorových myšlenek, vyplouvající z díla na povrch. Ženským elementem je Vanda Jourdain (šarmantní Emmanuelle Seigner), zájemkyně o hlavní ženskou roli nově připravované divadelní hry. Má svůj jasný cíl a v jeho jméně využívá všechny své povolené ženské zbraně, jitřící pocitové vjemy. Smyslnosti se jde naproti s vášní a nekompromisní manipulací. Venuše v kožichu je rozkošně dychtivou hříčkou, která hýbe nevyváženou podstatou lidské touhy tělesnosti. Když bůh vydá muže do rukou ženy, vztekat se může jen politická korektnost. Nestydatá lechtivost je výrazem nadhledu. Nebojácně zábavné! Mimochodem, ve francouzštině je zážitek věrohodnější.