tomtomtoma

Film Americký voják je esteticky stylizovanou baladou nájemného zabijáka. Rainer Werner Fassbinder, stále věrný estetice narušených vnitřních světů, sestavil filmovou hříčku světa zločinu. Nezapomíná provokovat smyslností, opět dráždí citovou i tělesnou víceznačností a utrápeným vnitřním světům není dovoleno nalézt poklid a vyrovnanost. Chlapsky drsná stylizace nemá zcela přesně vyjasněnou sexuální orientaci, proto dává svá rozložitá ramena všem na odiv a nepřipouští sebemenší pochybnosti o vlastním mužství. Obrazy kameramana Dietricha Lohmanna vytváří stylizovanou krajinu, estetika Nové vlny si dokázala podmanit skladbu kompozice, pohyby, slovní kadenci i mimický výraz a vychutnává si pointu anekdoty. Hlavní postavou dychtivé estetiky je Ricky alias Richard Murphy alias Richard von Rezzori (velmi zajímavý Karl Scheydt), pečlivý nájemný vrah, poznamenaný osobní válečnou zkušeností. Komunikační trhliny z minulosti není možné zacelit jen pouhým mávnutím kouzelného proutku a jediným jeho smysluplným počínáním proto zůstává pouze plnění zadaného úkolu. Hlavní ženskou postavou je Rosa von Praunheim (zajímavá Elga Sorbas), policistka, návnada i obětina k procentuálnímu zvýšení objasněných kriminálních zločinů. Povinnost se dostává do příkrého rozporu s intimním pocitem, přesto je nejdůležitějším instinktem uzavřeného kriminálního kruhu žárlivá pomstychtivost jejího partnera. Důležitou postavou je Jan (příjemný Jan George), policejní inspektor a vedoucí svérázné policejní skupiny v boji s organizovaným zločinem a povrchní přítel Rosy. K výraznějším postavám patří také hotelová pokojská (pozoruhodná Margarethe von Trotta), psychicky labilní osůbka na vztahové lince mezi mužem a ženou. Potřeba lásky se nedokáže zbavit hysterické tragičnosti životního osudu. Z dalších rolí: druhý policista a Janův kolega Doc (Hark Bohm), třetí člen svérázné policejní grupy (Marius Aicher), nebezpečný cikán Tony le Gitano (Ulli Lommel), Rickyho náročná i ochraňující matka (Eva Ingeborg Scholz), Rickyho žárlivý i žádostivý bratr (Kurt Raab), z auta vyhozená prostitutka (Irm Hermann), na úspěšné výsledky práce netrpělivě čekající policejní prezident (Gustl Datz), s policií příkladně spolupracující hotelový recepční (sám autor filmové hudby Peer Raben), či Rickův kamarád z divokých mladických let zločinu Franz Walsch (režisér filmu Rainer Werner Fassbinder). Film Americký voják předkládá provokující estetickou stylizací narušených lidských vnitřních světů a zločinné dychtivosti. Z estetického hlediska jedinečný to filmový kousek.

Film Niklashausenské putování je politickou provokací v avantgardním provedení Rainerem Wernerem Fassbinderem, byť se do popředí prodrala anotace: jak a proč revoluce selže. Základem díla je Hans Böhm, pištec z Niklashausenu, pastevec a lidový kazatel. Jednoho z největších úspěchů snažení lidových snílků a kazatelů svobody dosáhl Antônio Conselheiro, v severovýchodní Brazílii vybudoval v Canudosu obec rovnosti koncem devatenáctého století, nakonec přečkala i několikeré vojenské obležení brazilskou armádou, než definitivně dobytá padla. Hans Böhm je dítětem křesťanské doby z patnáctého století, neschází zde symbol Niklashausenu, Panna Marie. K tomu je přimíchán Marx, ozbrojené vzpoury, levicové agitace, konzumní aspekty, manifesty, sociální napětí, normy dvacátého století, dekadence vrchnosti i aktuální souvislosti s danou tématikou. Jistě, podstata komunismu se shoduje s podstatou křesťanských ideálů o rovnosti, ale již se příliš neshoduje s podstatou církevních institucí. Fassbinder vsadil na zasazení revoluce a myšlenek mimo všeobecně známý výsek prostoru a času, divadlo položil přímo doprostřed jeviště, vypomáhá si humanitární angažovaností a slaví po dosažení kontroverzí biblických výjevů. Mezi hlavní postavy revoluce patří ve svou roli naprosto propadnuvší vyzyvatel k ozbrojené vzpouře proti vrchnosti Hans Böhm (Michael König), pro potřebu revoluce obživnutá Panna Marie a ze vzrůstajícího partnerova nezájmu znepokojená Johanna (Hanna Schygulla), vedoucí tvář farmářské revoluce Antonio (Michael Gordon), tiše pozorující černý mnich (Rainer Werner Fassbinder), a působením lidového kazatele pobouřený biskup z Würzburgu (Kurt Raab). Z dalších rolí: sexuálně vydrážděná manželka starého, bohatého muže a dychtivá stoupenkyně mladého hlasu, jímž krásně zpívá a promlouvá sama Bohorodička, Margarete (Margit Carstensen), pastor Niklashausenu (Walter Sedlmayr), příkladná hrubá síla revolučního vedení (Günther Kaufmann), Margaretin starý a nemocný manžel (Franz Maron), spolehlivý rádce biskupa (Guenther Rupp), či odhodlaný a vždy rovně stojící občan Niklashausenu (Karl Scheydt). Film Niklashausenské putování se vymezuje od běžných konvenčních způsobů a v touze po obsáhnutí všech možných souvislostí a paralel spřádá nejen své představy avantgardním tónem nepotřebnosti času. Jsou definovány revoluční principy a struktury. Lidové vzpoury tak i nadále budou přicházet ve vlnách, i když se nejdříve budou muset přizpůsobit více nenásilnému šíření vzletných myšlenek, spotřeba zatím vítězí nejen nad lží, ale i nad pravdou.

Film Bohové moru je esteticky stylizovanou baladou o pádu lehkomyslného volnomyšlenkáře. Fascinace světem zločinu je vyzněním mezního vzdoru proti establishmentu. Filmové estetice vyjádření narušených vnitřních světů je podřízeno vše, od kompozičního rozmístění výjevů a nálady, přes staccatové dávkování mluvy a pohybu, až po melancholii a skutek úspěšné odplaty zhrzené žárlivosti. Provokuje se otevřenou víceznačností znásilňované intimity vnitřních světů a tvarem její tělesné smyslnosti. Rainer Werner Fassbinder prokazuje své plné zaujetí pro estetické výrazy filmu, hledači filmových odkazů si tu přijdou na své. Rád si také hraje, mění tempo, zlehčuje náladu, skládá ucelené sloky filmové básně a osud dostává rozměr antické neodvratnosti životního běhu. Hrdinou esteticky stylizované filmové balady je Franz Walsch (velmi zajímavý Harry Baer), z věznice propuštěný mladík s narušeným vnitřním světem. Život změnil sice esence vůní, ale zachoval si naučené způsoby a vzdorovité umanutí. Hlavní ženskou postavou je Margarethe (zajímavá Margarethe von Trotta), Franzův nový oheň života. Láska se vyznává z masochistického přizpůsobení se osudu, přesto se nedokáže smířit s možností zvrtnutí se trestného činu. Důležitou postavou balady je Joanna Reiher (pozoruhodná Hanna Schygulla), Franzova bývalá přítelkyně a noční zpěvačka. Majetnictví lásky se nechce smířit se svou mužnou ztrátou. Významnou postavou je Günther alias Gorilla (příjemný Günther Kaufmann), Franzův dlouholetý kamarád a důvěrný kumpán. Znovu navázané přátelství se dychtivě těší a běží vstříc výzvě osudu. K výraznějším postavám patří také nositelka informací Carla Aulaulu (zajímavá Carla Egerer), a do věci osobně položený, snaživý policejní inspektor (Jan George). Z dalších rolí: přítelkyně Franzova bratra se vstřícnou intimní disciplínou Magdalena Fuller (Ingrid Caven), Franzův osud lehkomyslně pokoušející bratr Marian Walsch (Marian Seidowsky), Franzova životem mírně zmatená matka (režisérova mamá Lilo Pempeit), dávný Franzův kamarád Joe (Micha Cochina), na viditelné výsledky práce náročný policejní komisař (Yaak Karsunke), či vedoucí supermarketu Martin (Hannes Gromball). Film Bohové moru jsou Fassbinderovým zaujetím estetickým výrazem filmu. Všechny složky skládá s poetickým rytmem narušených vnitřních světů, a přitom je nechá toužit po velikosti života na odlišný způsob. Esteticky a poeticky to je jedinečné filmové dílo!

Film Láska je chladnější než smrt se stylově vyznává ze svého okouzlení estetickým výrazem Nové vlny. Rainer Werner Fassbinder svůj první celovečerní film vyzbrojil rytmickou strukturou a stylizovanou podobou estetického vlnění v nutkavé potřebě vymezit se vůči konvenčním způsobům, obvyklým výkonům a stavebním konstrukcím filmu. Tématem je odcizení, niterná osamělost a víceznačnost při stimulaci intimní podstaty lidstva. Prostředkem je fascinace zločinem ve smyslovém uchopení výsostného svobodného postavení a sadismus vztahů i pocitů při ochraně soukromých vnitřních světů. Formou výrazu je poezie komponovaných obrazů i přímého uchopení fází staccatového pohybu. Nejvýraznějším výtvorem stylizace je Bruno Straub (zajímavý Ulli Lommel), mladík, uvyklý metodám a způsobu vychování zločineckého světa. Uvolněnost pro dosažení vlastních cílů jde přes stylizované přijmutí potřebné role. Zdrojem pohybu je Franz Walsch (režisér Rainer Werner Fassbinder), mladík v egoistickém přesvědčení kuplíře o svobodné lidské vůli. Smyslové potřeby dokáží udržet kontrolu ve způsobech působení. Hlavní ženskou postavou je zde Joanna (pozoruhodná Hanna Schygulla), Franzova přítelkyně i jeho poslušná živitelka. City a potřeby umí pozměnit pravidla rozehrané hry dychtivého života. Z dalších rolí: svobodomyslnost tělesného uvolnění vyznávající žena z vlaku (Katrin Schaake), švec a pokoutní prodejce střelných zbraní (Peter Berling), v nevhodný okamžik službu vyžadující pravidelný Joannin zákazník (Hannes Gromball), potřebnou adresu prozrazující malá prostitutka (Ursula Strätz), nad míru znejistěná prodavačka slunečních brýlí (Irm Hermann), vedoucí náborového střediska Syndikátu (Peter Moland), po krevní odplatě toužící Turek (Anastassios Karalas), vraždy vyšetřující policejní komisař (Yaak Karsunke), či nebohá kavárenská servírka Erika Rohmer (Monika Nüchtern). Film Láska je chladnější než smrt je osobitým otevřením dveří do světa filmu, Rainer Werner Fassbinder prokázal svůj cit pro poezii, estetiku a provokativně nekonvenční přístupy k filmovému umění. Zajímavé to načrtnutí autorových možností a schopností!

Katzelmacher je avantgardním filmovým tancem osamělostí a odcizenosti lidských niter, forma je svázána stříbrnou stuhou veršovaných slok, rýmy podkládají estetickou konstrukci, rytmus udávají refrény a kontrasty. Rainer Werner Fassbinder tu dokázal zachytit ozvěnu frustrace vnitřních světů, byť je ve svém vývoji stále ovlivněn vlastními předsudky. Osamělost se ztrácí v prázdnotě citů a hodnot, v pudu sebezáchovy je ubližováno okolním vnitřním světům, intimní rozervanost se potácí mezi potřebou a pobouřenou nespokojeností. Odcizení zanechává po sobě hluboké brázdy emočního zmrzačení, duševní letargie nachází uspokojení v požitcích a potřeba vzdálené představy opětované lásky se v osamělosti musí spokojit pouze s její mizernou napodobeninou. Nespokojenost s během života a také vlastní neschopnost k provedení změn k niternému naplnění nebezpečně hromadí žluč záští a cizorodý element v nejbližším okolí je příhodně nalezeným viníkem neúspěchů. Sounáležitost se utužuje společným cílem k uvolnění frustrací. Nespokojenost má pomstychtivé tendence. Hlavní mužské postavy jsou neurvale cynický, znuděně přehlíživý a pokrytecky prodejný Paul (zajímavý Rudolf Waldemar Brem), a jeho sobecký kamarád s násilnickými sklony Erich (zajímavý Hans Hirschmüller). Společným znakem je bigotní maloměšťáctví, živořící v hodnotové prázdnotě, vlastní neschopnost se vnímá jako životní nespravedlnost a zmrzačená nitra se hystericky brání. Mezi hlavní ženské postavy patří Paulova submisivně čekající a přelétavě třepetající přítelkyně Helga (příjemná Lilith Ungerer), a Erichova submisivně rozervávaná a něžné city postrádající partnerka Marie (velmi zajímavá Hanna Schygulla). Osamělost se spokojuje s náhražkou a nemusí mít případné výčitky svědomí. Klepy jsou jedinou možností k identifikování bídných poklesků okolních životů. K výraznějším mužským postavám tu patří nezadaný a cynicky povrchní Franz (příjemný Harry Baer), a neschopně nesamostatný Peter (příjemný Peter Moland). K výraznějším ženským postavám patří říkankou o budoucí zářné kariéře chladnokrevně se vykupující Rosy (zajímavá Elga Sorbas), a Peterova dominantní a vypočítavá partnerka Elisabeth (příjemná Irm Hermann). Důležitou složkou celé mozaiky hyzděných vnitřních světů je z osamělosti si zoufající Gunda (sympatická Doris Mattes), a omezený řecký gastarbeiter Jorgos (sám režisér Rainer Werner Fassbinder). Herecké obsazení uzavírá Paulův bohatý zdroj pohodlného způsobu živobytí Klaus (Hannes Gromball), a mihotavý závan svobodomyslného vítězství (Katrin Schaake). Katzelmacher umně poodhalil poetickou stopu odcizením zdeformovaných vnitřních světů, prázdnota bez hodnot uspokojuje své potřeby pouze náhražkami a podstata masochisticky úpí a chřadne. Jde o osobité vyobrazení vnitřních nálad, byť je i toto vyobrazení zmrzačeno vlastními zkušenostmi a očekáváním. Potěší ten konfrontačně provokativní tón a poetizující skladba!

Malý zmatek je fascinací světem filmu Rainerem Wernerem Fassbinderem. Mladý Němec toužil výrazně prorazit a štiplavě provokovat, dotýká se masochismu, hodnot a s nimi spojeného vnitřního neklidu. Hlavním prostředkem filmového výrazu je trojlístek v rozpuku mládí: Franz (začínající filmař Rainer Werner Fassbinder), Theo (Christoph Roser) a také Marite (Marite Greiselis). Citová stránka člověka je zdeformována frustrací a zmítá se mezi láskou a sadismem. Z dalších rolí zaujme oběť potřeby materiálního chtíče (Greta Rehfeld). Fassbinder byl na svém uměleckém počátku a se sebevědomou drzostí zvířil prach zažitých konvencí.

Vandrák je avantgardní poezií rozervanosti. Rainer Werner Fassbinder si na samotném počátku pohrával s pohybem a tváří obrazu a v lehce provokativní nadsázce vytváří vnější odraz lidského nitra. Hlavní pozornost zájmu krátkého filmového díla směřuje na mnichovského pobudu (Christoph Roser) v tanci zoufalství a osamělosti. Potěší obrazový formát v poetizujícím hemžení myšlenek.

Zuřivost bojů v Tichomoří se skládá ze dvou krátkých propagandistických filmů k podpoře národního uvědomění a duševní odolnosti občanů Spokojených států amerických během druhé světové války. Prvním je "Sedmý prosinec" (December 7th), režírovali ho John Ford a Gregg Toland v produkci amerického námořnictva. Bohužel je zde uvedena pouze kratší a přísně cenzurovaná verze. Vzhledem k okolnostem, musel být Pearl Harbor pro americké nadřazované sebevědomí nečekaným a bolestivým traumatem, proto konečná atomová pomsta přinesla uspokojení. Film má pozvednout bojového ducha, ukazuje americké hrdinství v patetických barvách, pláče nad nepochopitelnou japonskou zákeřností, plane ohněm a vylepšuje svou nelichotivou bilanci důrazným slovním a obrazovým manifestačním projevem. Druhým filmem je "Zuřivost v Pacifiku" (Fury in the Pacific), jedná se o další informativní propagandu armády a námořnictva Spokojených států amerických. S vítěznou písní na rtu se oslavuje americké vítězství na tichomořském souostroví Palau, Japonci ho dostali pod správu roku 1920 od samotné Společnosti národů. Bitva o maličký ostrůvek Angaur trvala něco přes měsíc, bitva o větší a velmi dobře obrněný ostrov Peleliu ještě o měsíc déle. Konec roku 1944 osvěžil Američany hrdostí a zadostiučiněním nad dokonale odvedenou válečnou prací. Z hlediska propagandy účinné, z hlediska dokumentu stojí za pozornost pouze druhý film.

Poslední, sedmý (o šestý kus se distributor zřejmě nezajímal), díl z informativních filmů propagandistické dokumentaristiky amerického ministerstva války Proč bojujeme nese název "Válka přichází do Ameriky", a právě v něm Capra dosáhl svého tvůrčího vrcholu v oblasti propagačního filmu. Pečlivě uhlazené a uvědoměle vlastenecké předložení postoje demokraticky svobodného lidu zdůrazňuje význam a výraz listiny práv Spokojených států amerických, taktně zamlčuje občanskou válku a pyšní se zde pouze záslužnými hrdinskými kousky. Vyzdvihuje mírumilovnost, vynalézavost, zásadovou houževnatost a přizpůsobivou odhodlanost různorodé směsice amerického národa, který si může užívat všech těch zasloužených norem výdobytků kapitalistického ráje na zemi. Nepovšimnuta nemůže zůstat záškodnická a špionážní činnost germánské páté kolony, byť hlavní příčinou národní úzkosti je mohutné nabobtnání konkurenční světové mocnosti. Stěžejním rysem filmu je pokrytectví, sice se moudře maskuje bonmoty a rázným tónem mluvy, ale i tak prosakuje z každého proneseného slova. A byť jsou Američané bystrým národem, je vždy na místě opakování a rekapitulace: rok 1931 Mandžusko, rok 1935 Etiopie, rok 1937 Čína, rok 1938 Rakousko a Sudety, rok 1939 Československo, právem opomíjená Albánie a Polsko, rok 1940 má Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii, Francii, Británii a Řecko, rok 1941 Jugoslávie, Sovětský svaz, Indočína a zbabělost japonského zákeřného útoku sedmého prosince na havajskou základnu Pearl Harbor. Film měl svůj význam ve své době, ale slintat nad ním v současné době, navíc v oblasti dokumentární tvorby, je dosti podivná vlastnost. Film Válka přichází do Ameriky je triumfem vůle propagandy, nic více to není.

Pokud se tvrdí, že Bitva o Rusko je dokumentem, rozhodně si lepší hodnocení nezaslouží. Pátý, dvoudílný, filmový kousek z propagandistického cyklu amerického ministerstva války s dokumentárním puncem pod vedením náčelníka štábu George Marshalla, velícího generála, je ojedinělým paradoxem své doby. Režisérem informačního filmu Bitva o Rusko byl Anatole Litvak, sovětský rodák. Capra to celé dozoroval. Komunismus je přísně zakázaným slovním termínem, účelově vynechává pro celkový obrázek podstatné skutečnosti, Polsko a Pobaltí asi nikoho nezajímaly, Rumunsko stálo na nesprávné straně a ruské válečné tažení proti Finsku, zahájeného posledního listopadového dne, bylo tabu. Chvíli se zdá, že jsou Spokojené státy americké náhle u vytržení z přírodních a lidských krás i rozmanitostí a do nejrozlehlejší země světa zvou své svobodu a demokracii milující občany k turistickým zážitkům, každý by přeci v Sovětském svazu chtěl žít. Je zde proto nutné zmínit všechna neúspěšná tažení, pokoušející se uchvátit ruskou zemi a pochopitelně se začíná německými řádovými rytíři ve 13. století. Obsazení Balkánu je pouhou připomínkou, mnohem více prostoru ve filmu logicky dostává udatný boj rudé armády u Moskvy, Leningradu a Stalingradu, zdůrazňují se zvěrstva a destrukce nacistické agrese, partyzán je mocným symbolem a sibiřské nerostné bohatství dnes nenechává chladným ani samotné Američany. Ruský lid je tu dobrosrdečný, pokrokový a radikálně vlastenecký, Stalin pojal hrdinské obětování vlasti v monumentální podobě. Nakonec nezbývá, než pochvalně kvitovat hloubku ruského umění, noty Čajkovského hudby v sobě skrývají širokou duši odhodlání a nadšeně se plesá nad rozhodujícím zlomem světového válečného konfliktu. Propaganda je seskládána velice chytře, útočí všemi dostupnými a známými prostředky na city a k slzám dojímá sebeobětováním. Inu, paradox tehdejší doby není dokumentem, byť se tak tváří a většina nastavené vymezení bez námitek přijímá. Pozoruhodně úchvatná to manipulace!