tomtomtoma

Dode's-Ka Den je okouzlující poetický film slavného Japonce. Život chudých je podáván básnickým sněním a tichým zpěvem o hledání velkoleposti. Ubíjející každodennosti se všichni brání po svém, útěky před realitou jsou nedílnou součástí přehlíženého okraje společnosti. Pátrá se po pokladu na konci duhy, hýčkají se absurdity a nenormálnosti. Temnější strana lidské duše se zakrývá studem, výkřiky rozhořčení mají těkavý pohled plachosti a zahanbeně mlčí. Filmová poezie je dotvořena ušmudlanou kulisou, jedinečnou velikostí života a složenou skladbou obrazové kompozice. Hlas touhy po životě má přízvuk pochopení laskavého pozorovatele nehynoucí slávy v bídě lidského soužití. Naděje svítí bezelstnou nevinností. Radostnější podobu života zastupuje neškodný blázen a milovník tramvají Roku-čan (zajímavý Jošitaka Zuši), v opilosti spásu hledající kumpáni Hacutaro Kawaguči (Kunie Tanaka) a Masuo Masuda (Hisaši Igawa) a jejich zaměnitelné manželky Jošie Kawaguči (Džicuko Jošimura) a Tacu Masuda (Hideko Okijama). Smutek trápení se natrvalo zapsal do lidských pohledů. Je zde pracovitý kartáčník a ušlechtilá hlava početné rodiny Rjotaro Sawagami (Šinsuke Minami), do mlčení uzavřený osamělý a dobrovolný mučedník Hei (Hiroši Akutagawa), strýcem zneužívaná dospívající dívka Kacuko Watanaka (Tomoko Jamazaki), vzdušné zámky stavějící žebrák (zajímavý Noboru Mitani) a jídlo přinášející jeho malý synek (Hirojuki Kawase). Odvrácená strana lidské duše nevnímá bolest druhých. Nejvýše ční Rjotarova ze zásady záletná manželka Misao Sawagami (Júko Kusunoki) a líný pijan a příživník Kjota Watanaka (zajímavý Tacuo Macumura). Naděje se šlechtěným tvarem lidskosti má zde také zastoupení: svůj zvolený život zuřivě bránící dobrák Jukiči Šima (Džunzaburó Ban) a na všechny stále dobrosrdečný starý stříbrotepec Tanba (Acuši Watanabe). Z dalších rolí: Roku-čanova trápící se starostlivá matka Okuni (Kin Sugai), neurvalá Jukičiho manželka (Kijoko Tange), skromná Kjotaova manželka Otane (Imari Cudži), mladý rozvozce saké Okabe (Masahiko Kametani), Heiova vrátivší se žena Očô (Tomoko Naraoka), vyzývavá hospodyně (Akemi Negiši), či zaskočený zloděj (Sandži Kodžima). Dode's-Ka Den je rozšafnou filmovou básní. Stvořený obraz vyniká ve zvoleném tónu laskavě rytmické poetiky, Kurosawu lze uctívat z podstaty ikonodulie.

Uma no uta je filmovou poezií. Fascinace běžícím koněm je základem ódy. Na koně se dívá se zalíbením, dusot kopyt se rozléhá do všech stran rozlehlé krajiny. Koňská oslavná píseň se netají svojí otevřenou láskou. Kůň v obrazech dává vyniknout pohybové eleganci. Uma no uta je příjemným zpestřením z Kurosawovy filmografie. Uma no uta je poetickým tancem a odhalenou posvátnou úctou vznešenému zvířeti.

Nebe a peklo je na prvním místě především filmovou moralitou a společenskou kritikou, kriminální zápletka je druhořadá. Nad moralizováním lze chrochtat blahem, pokud nám stačí nepřirozená strojenost, naivně černobílý náhled na stav skutečností a nevybíravý emoční tlak k dosažení mocně rezonujícího efektu humanitární solidarity. Morální dilema je slibným tématem ke zpracování, ale chladnokrevný kalkul i všeobecné souznění uvnitř i vně zanechává nesmazatelnou stopu neupřímné pachuti. Skutečnou detektivku lze zaznamenat zhruba posledních čtyřicet minut, které moji náladu z Kurosawova filmu výrazně vylepšily. Obrazy negativních dopadů pokroku na společnost jsou úchvatné ve stavbě, symbolice i atmosféře. Morální zásady jsou chvályhodné, na jejich zpracování bohužel nenašli um, ale jen zjednodušující a údernost hutně zesilující touha po uznání a úspěchu. Takové téma se nadšeně plácá po ramenou, skutečná kvalita filmu se skrývá jinde a zůstává přehlížena a nedoceněna. Celebritou příběhu je Kingo Gondo (sympatický Toširó Mifune), schopný výkonný ředitel obuvnického gigantu. Slouží za vzor správného člověka, čestného na všech úrovních najednou. Vše navzdory znásilněnému morálnímu dilematu. Čistota karmy zde dostala silného zastánce. Nejpovedenější postavou je Gindžirô Takeuči (velmi dobrý Cutomu Jamazaki), mladý nemocniční internista. Pocit ublíženosti a třídní rozdíly jsou vnímány jako zlo a nespravedlnost. Zášť není dobrým pomocníkem k životu, trestná výprava má zjednat osobní narovnání. Důležitou postavou je Šiniči Aoki (Masahiko Šimazu), omylem unesený chlapec a syn Kingova osobního řidiče (Jutaka Sada). Hlavní ženskou postavou je Reiko Gondo (příjemná Kjóko Kagawa), Kingova laskavá manželka a účinný hlas morální cti. K výraznějším postavám patří Tokura (Tacuja Nakadai), policejní detektiv, pověřený vedením případu únosu. Jeho hlavní tváří je lidskost. Dále Kawaniši (zajímavý Tacuja Mihaši), prospěchářský tajemník Kinga, jehož zláká vidina nezanedbatelného kariérního růstu. A také 'Bos'n' Taguči (sympatický Kendžirô Išijama), zkušený policejní detektiv. Z dalších rolí: únos rozkrývající policejní detektivové Arai (Isao Kimura) a Nakao (Takeši Katô), policejní šéf oblasti styku s novináři (Takaši Šimura), přízemní a ke Kingovi opoziční ředitelé obuvnické firmy Kamija (Jun Tazaki), Išimaru (Nobuo Nakamura) a Baba (Jûnosuke Itô), malý Kingův synek Jun Gondo (Tošio Egi), či drogově závislá zkušební oběť (Keiko Tomita). Nebe a peklo je velkolepým humanitárním gestem humanizace společnosti. Příkré, násilné, účelové. Obrazová stránka je opět na vysoké úrovni, ale plesat nad filmem nemohu a nechci. Schovívavost s uměleckým provedením není nekonečná, a ani humanistické poklony ze všech stran nepomohou.

Žiji ve strachu je poutavou morálně etickou polemikou s filmově prokreslenou rozpolceností společenské nálady. Trauma z demonstrativně hrůzného ukončení světové války je znásobenou dobovou aktuálností mrazivého dechu přítomnosti studené války a početností zkoušek totální destrukce lidské existence. Pocit bezmoci z odsouzení do role pouhého přihlížení na manifesty moci, síly a zmaru se zkázonosně šíří lymfatickým systémem lidského organismu a strach se nebezpečně naklání k psychickému podlehnutí úplné panické hysterii. Tradičně silnou stránkou Kurosawova filmového dramatu je obraz a japonská řeč těla. Kamera efektně podporuje prohloubení stavu nejvnitřnějšího strachu, nepřekračuje únosnou mez patosu a s jistou jízlivostí hýčká třecí plochy nekonvenčních postojů a výchozích bodů. Nakonec je vždy nejdůležitějším předmětem sporu finanční otázka a uspokojení vnitřního pocitu rovnováhy spravedlnosti. Hlavní postavou rozervaného duševního stavu společnosti je Kiiči Nakadžima (zajímavý Toširó Mifune), úspěšný a velmi plodný starý majitel slévárny. Osobní prosperita má vedlejší produkty v podobě nemanželského příbuzenstva. Vlastní životní zkušenost a alarmující a vnitřnosti svírající chvění apokalyptické vize budoucnosti se promítají do strachu, pomalu a jistě stupňuje své bičování duše a pud sebezáchovy volí extrémnější způsoby řešení v dobré víře zachování prosté lidské existence. Lidské skutky v záchvatu paniky mají ničivější rozměry. Nástrojem polemiky je Dr. Harada (dobrý Takaši Šimura), zubař a soudní přísedící. Svou osobní zodpovědnost ke společnosti bere vážně a nepřestává se ptát stále a znova na podstatu a pohnutky. Atmosféra strachu je krutou daní doby. K výrazným postavám opoziční strany k radikálně preferovaným způsobům vymanění se ze sevření strachu patří Ičiro Nakadžima (zajímavý Jutaka Sada), nejstarší Kiičiho syn a nejzuřivější odpůrce extravagantních kroků a úbytku budoucího rodinného dědictví. Dále je zde Džiro Nakadžima (zajímavý Minoru Čiaki), druhý nejstarší Kiičiho syn se stále viditelnější otcovskou revoltou. A také Joši Nakadžima (Haruko Tôgô), provdaná Kiičiho dcera a ochránkyně budoucího dědictví. Důležitější ženskou postavou je Asako Kuribajaši (Akemi Negiši), Kiičiho mladá milenka a matka jeho nejmladšího potomka. Z dalších rolí: zmatená a věrná Kiičiho manželka Tojo Nakadžima (sympatická Eiko Mijoši), nejmladší a nejohleduplnější Kiičiho dcera Sue Nakadžima (příjemná Kjóko Aojama), další Kiičiho dcera Kimie Nakadžima (Noriko Sengoku), Kiičiho nemanželský syn Rjoiči Sajama (Hiroši Tačikawa), otec Asako a líný povaleč (Kičidžirô Ueda), nezvyklé transakci vstřícný japonský farmář v Brazílii (Eidžiró Tóno), trpělivý a citlivý soudce Araki (Ken Micuda), Jošiin manžel Jamazaki (Masao Šimizu), Kiičiho nemanželská dcera Taeko (Saoko Jonemura), či z nového případu melancholický psychiatr sanatoria (Nobuo Nakamura). Žiji ve strachu je zručně zachycenou destruktivní rozpolceností společenské nálady. Všeobecný strach se v osobní rovině stává krutým mučícím nástrojem. Konfliktní místa jsou efektním zdůrazněním filozofického náboje etické polemiky.

Skandál je topornou společenskou moralitou s nepřesvědčivým a nešikovným hereckým vyzněním. V nemotorných tazích polemického proudu se skrývá dětinská ukřivděnost a křeč vzteku. Hrdina se svým přístupem vyrovná úrovní ušlechtilosti Ježíše, všemožně se dokládá humanistický základ představovaného požadavku. Vlastní postoj se citově zneužívá vydíráním životním smutkem smrti a vlastní pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. Hlavní postavou nahněvaného moralizování je Ičirō Aoje (Toširó Mifune), oceňovaný současný výtvarník a ideální vzor galantního opravdového muže moderního střihu. Nemravnost novinářského cechu musí být ztrestána dle principů civilizované společnosti. Zákeřnost strany zla je morálním bahnem společnosti a dobro po zásluze přijímá svou slavností satisfakci a do svého kruhu přijímá zpět napravené kajícné hříšníky. Důležitým symbolem morální nápravy je Otokiči Hiruta (Takaši Šimura), právní zástupce spravedlivě rozhořčené pravdy a životní slaboch. Strázně ho neposilují, spíše zdokonalují přizpůsobivé plynutí vlastního zaprodávání se. Vnitřní boj je sebelítostivý. Hlavní ženskou postavou je Mijako Saidžo (zajímavá Shirley Jamaguči), společenská celebrita z hudebního světa a druhá polovina novinářského lhaní. Prostá a skromná cudnost se přidává k boji za své veřejné očištění. K výraznějším postavám patří Sumie (zajímavá Noriko Sengoku), Ičirova modelka a stoupenec jeho pravdy a čistoty. A také Masako Hiruta (Jóko Kacuragi), křehká Otokičiho dcera se smířlivým přijetím neodvratnosti souchotin. Nejúčinnější hlas morálního kárání. Karikaturní tváří bezcharakterního zla je Hori (Eitaró Ozawa), vydavatel pochybného bulvárního plátku Amour. Jeho charakterové neduhy jsou pestrobarevně rozvíjeny. Z dalších rolí: vystrašený novinářský editor Asai (Šin'iči Himori), nedůvěřivá matka Mijako (Fumiko Okamura), rozumný soudce nápravy sporu (Masao Šimizu), tichá Otokičiho manželka Jasu Hiruta (Tanie Kitabajaši), či velmi respektovaný právní zástupce strany zla Dr. Kataoka (Sugisaku Aojama). Skandál patří k nepovedeným filmovým pracím slavného japonského režiséra Kurosawy. Vítězství pravdy a lásky nejsou zárukou uměleckého či filmového prožitku. Účelová sebestřednost.

Mlčenlivý souboj je do značné míry sterilní alegorií válečného traumatu. Lues v současnosti již není jako kdysi strašákem v celé své hrůznosti tělesného rozpadu, ale to není ani modernější virus lidské imunitní nedostatečnosti, a globalizace se přitom přičinlivě snaží. Zástupci politicko-společenské korektnosti musí být nadšeni filmovým baladickým hymnem, emoce jsou zkroceny zodpovědností jedince ke společnosti a smutný hrdina je opravdovým vzorem, hodný následování. Působivé jsou obrazy ticha a bezmoci vnitřního pnutí. Urozenost mučednictví je oslavovanou morální hodnotou, úvaha se věnuje formě ručení mezi jednotlivcem a společenstvím. Ukázkovým hrdinou příběhu je Kjodži Fudžisaki (sympatický Toširó Mifune), příkladně ušlechtilý lékař s nechtěnou osobní tragédií dědictví války. Niterná bolest se uchovává v neústupnosti mlčení. Rozpolcenost z vidiny nenaplněné budoucnosti je projevem slabosti lidského ducha. Není nad osobní příklad! Hlavní ženskou postavou je Rui Minegiši (snaživá Noriko Sengoku), mladá nastávající svobodná matka a zkušební zdravotní sestra. Zodpovědnost se dostává do jejího podvědomí pod vlivem objeveného Kjodžiho tajemství. Platonická láska nemá zvláštní požadavky. Důležitou postavou je Susumu Nakada (Kendžiró Uemura), Kjodžiho pacient v době války a frivolní syfilitik. Apelování na osobní zodpovědnost je bráno za zákeřnou podpásovou ránu a rozhodující zásah přichází šokem. Výraznější postavou je Misao Macumoto (křehká Miki Sandžó), bývalá Kjodžiho snoubenka. Nedokáže se smířit s novou situací odvolaného slibu, na své otázky dostává dávky řezavého mlčení, přesto se doufá v obrat do poslední možné chvíle. Z dalších rolí: Kjodžiho úspěšný otec a přednosta kliniky Dr. Konosuke Fudžisaki (Takaši Šimura), či Susumuva tragicky těhotná manželka Takiko Nakada (Čieko Nakakita). Kurosawa opěvoval čisté lidské duše a obzvláště ty z lékařského prostředí. Gramnegativní bakterie Treponema pallidum znehybňuje mužská těla. Mlčenlivý souboj je velmi dobrým filmem z korektního stanoviska, já dávám přednost jiným variantám oslovení.

Krásná neděle je existenční melancholie v dlouhých a citlivých záběrech rozervanosti. Poválečná doba změnila žebříček hodnot, předurčená budoucnost se nekoná, pokles životní úrovně roztahuje své temné pařáty a lidské bytí se v zemité příchuti všeobecné deziluze snaží zachytit natrvalo do své moci nepatrný plamínek naděje. Krásná neděle je komorní drama obyčejného páru na okraji společenského zájmu, realita souživé přítomnosti svírá hrdla v úzkosti, niterná přání nelze plnit v jsoucnu, pouze v představách a duše se svíjí v bolestech nenaplněnosti. Neděle je jediným dnem v týdnu, kdy tíže každodennosti ustupuje stranou a společně strávené chvíle váhají mezi studem a soudržnou životodárnou fantazií, nabírají sílu do dalších dnů mizérie života. Hlavní postavou melancholické poetiky je Juzo (zajímavý Isao Numasaki), krutou přítomností deprimovaný mladík. Válečná povinnost přenesla poraženeckou náladu do zmaru bídného bytí. Rozpolcenost je znásobena neschopností zahrnout objekt lidské touhy dostatečnou pozorností. Milostný akt je tabuizován kodexem morální cudností i existenční nejistotou. Beznaděj pohlcuje celé nitro, jak důležitá je podpora toho druhého! Zapaluje se nový a slabý plamínek naděje a velikost života se prožívá ve znovuprobuzených představách a nové touze po životě. Hlavní ženskou postavou je Masako (zajímavá Čieko Nakakita), mladá a poctivá dívka, chudých poměrů. Bezprostřednost je její jedinou zbraní proti trudnomyslnosti, s lehkým úsměvem vrací barvu do tváří svého milého. Překonává i archetypální stopu strachu neodbytného chtíče a vyhřívá se v okamžicích vzájemného štěstí. Jednotlivé epizody odhalují smutnější i bezstarostnější tvář poválečné doby. Z dalších rolí: obezřetný manažer kabaretní tančírny (Masau Smikizu), rozčilený a uspokojený provozovatel obchodu s dezerty (Zekó Nakamura), či svérázný správce pronajímaných pokojů (Tokudži Kobajaši). Krásná neděle je baladickou filmovou písní. Nejvnitřnější beznaděj jednotlivce je vytvarována v úchvatných obrazových kompozicích, lze slyšet nehlasnou bolest i rozervanost mysli. V obrazech je tlukoucí srdce vnímavého pohledu. Existenční trauma s kapkou naděje a lidskosti.

Nelitujeme svého mládí je především japonské sypání popelu na hlavu po prohrané světové válce. Nic na tom nezmění ani silné téma, ze kterého musí politicko-společenská korektnost chrochtávat blahem. Nelitujeme svého mládí je dramatem jednotlivce, který stojí proti vichru státem preferované politice. Mučednictví je oslavovaným lidským stavem, patos je všeobjímající filmařskou zbraní a nelítostně vydírá. Za davové lynčování se schovávají osobní frustrace a nahromaděné pocity nelibosti za tichého společenského souhlasu krutě trestají všemožné renegáty. Hlavní postavou japonského nacionalistického vyrovnávání se sebou samým je Jukie Jagihara (zajímavá Secuko Hara), dcera uznávaného kjótského univerzitního profesora. Politické vášně se jí nedotýkají, nevměšování zaručuje bezpečnost, přesto je přitahována rozhodným odporem a před chvěním podbřišku se nelze účinně bránit. Zklamání je důsledkem mimikry, krátké vzepětí osudu je příslibem a životním údělem se stává dobrovolné mučednictví, nejvyšší forma lidského bytí v politicky rozjitřených časech. Hlavní mužskou postavou je Rjukiči Noge (sympatický Susumu Fudžita), talentovaný student kjótské univerzity, nespokojený s politickým vývojem země. Boj za akademickou svobodu je na počátku, existenční strázně a následná podzemní činnost jsou plodem intimní zuřivosti. Oslavná píseň se skládá pomníkům lidskosti. K výraznějším postavám patří profesor Jagihara (příjemný Dendžiró Ókóči), otec Jukie a nejrespektovanější hlas univerzitní bouře a společenského života. Obezřetnost je na prvním místě. A také Itokawa (Akitake Kôno), Rjukičiho spolužák a druhý nápadník mladé Jukie. Cesty kamarádů jsou odlišné, Itokawa se z pragmatických důvodů nepouští na tenký led, občas pomůže a sám sebe zlehčuje, aby ho nedohnal rozkladný strach a zostuzení. Z dalších rolí: starostlivá matka Jukie (Eiko Mijoši), prostá a otevřenější Rjukičiho matka (Haruko Sugimura), Rjukičiho zatvrzelý otec (Kokuten Kôdô), či nesmlouvavý policejní komisař Dokuičigo (Takaši Šimura). Nelitujeme svého mládí je vynucenou japonskou odezvou na druhou světovou válku, patos převrací zavedené životní hodnoty a buduje monumentální pomník monstru humanismu. O upřímnosti mě nepřesvědčí, o účelu ano.

Film "Lidé, kteří šlapou tygru na ocas" zaujme svou formou tradičního japonského divadla a herecká exprese tak dominuje výrazu vyjádření. Japonsko konce dvanáctého století je našemu prostředí cizí, zachycuje pouze malý okamžik dávného času, vše směřuje k zlehčujícímu fraškovitému vyznění a zaměřuje se na střety slov a touhy jedinců i celku. Hlavní postavou filmového cvičení je Benkei (pozoruhodný Dendžiró Ókóči), bojový mnich a vedoucí muž prchající elitní skupiny. Boj byl každodenní součástí života, rodinné a přátelské vazby jsou bez varování přerušována, rivalita tasí zbraně a lidský život je nevalnou prchavou hodnotou. Záchrana je již na dosah ruky. Komickou úlohu má nosič a průvodce (příjemný Ken'iči Enomoto). Strachy se třese, utíká a prosí. Poskakuje a vehementně vysvětluje. Osvobození vínem přijde v pravý čas. Důležitou postavou je Togaši (sympatický Susumu Fudžita), vrchní strážce hranic, který si zakládá na šlechetném vystupování a všechny pochybnosti postupně odmítá. Nejskrývanější postavou je Jošicune (Hanširô Iwai), ze strachu znelíbený spoluvládce. Lidé, kteří šlapou tygru na ocas potěší svým zpracováním, uchvátí herecké vypětí. Nic více, nic méně.

Velká legenda Judo 2 vykoukla na svět za časů druhé světové války, proto zní tím nacionalistickým tónem. Alespoň zde si to Japonsko mohlo vyřídit s nenáviděnými Američany po svém, navíc tato zápletka byla v béčkovém žánru bojové akce znovu využita i v budoucnosti. Judo je představeno označením duchovního povznesení člověka a odpor je marný. Cílem se stává nalezení vnitřní harmonie a poražený protivník si zaslouží schovívavost a soucit. Povzbuzuje se procítěným naléháním národní uvědomění, rozhodující jsou pocity a legenda dospívá ke svému spásnému osvícení. Hlavní postavou japonského přesvědčení je Sanširo Sugata (sympatický Susumu Fudžita), živoucí ikona juda. Je pokoušen, je hecován, je provokován, svádí morální souboj, tápe v rozervanosti, tuží čest a nachází vyrovnání a očištění. Skutečný vítěz lidskosti bez poskvrny. Důležitou postavou je Tešin Higaki (zajímavý Rjúnosuke Cukigata, též v roli jeho staršího a pokornějšího bratra Gennosukeho), vzteklý mstitel bratrovy potupy. Soustředěné násilí je po zásluze potrestáno. K výraznějším postavám patří Šogoro Jano (příjemný Dendžiró Ókóči), Sanširův moudrý mistr, vedoucí neohroženého žáka k duševnímu vyrovnání. Respekt především. Z dalších rolí: nejmladší a duševně chorý Gennosukeho bratr Genzaburo Higaki (Akitake Kôno), lehká obřadnost romantické cudnosti Sajo (Jukiko Todoroki), či starý buddhistický mnich Saiduči (Kokuten Kôdô). Velká legenda Judo 2 staví dramatické střety vnitřní i vnější, působivost je zformována v obrazových kompozicích. Vlastenecká uvědomělost je váženým charakterem.