tomtomtoma

Topio stin omichli - Krajina v mlze: Theodoros Angelopoulos zfilmoval myšlenku ze zabláceného obláčku tklivého symbolismu, s nímž dětství vrhá do hnoje a rumiště dospělosti. Těžkomyslnost z destrukce idealizovaného řeckého světa se stala jeho neodvratnou noční můrou, z níž se zpocený budí výkřikem děsu a hrůzy. Představa řecké duše venkova má zpřelámané údy, zprůmyslnila v měsíční krajinu a nestvůry olbřímích strojů. Idealismus duševní potravy se rozpustil v povrchnosti a nicotnosti spotřebního pobavení, vlastně tím pohřbívá i sám sebe, zůstávají jen teskné slzy a mihotavé stíny vzdalujících se vzpomínek. Naději po záchraně uvadajících a světem moderním zašlapávaných ideálů nachází ve snové krajině, v představách, mytologii fantazie a svérázu navzdory všemu protivenství. Jak kruté je vystřízlivění v konzumu přítomnosti, jak surově se přibíjí na kříže deziluze, jak násilně se končívá nevinnost dětství! Byť Angelopoulosovu poezii v Krajině v mlze podezírám z občasných gest marnivě vypočítavého patosu, je jeho symbolismus nevybíravě drsný jako sám život a čas spotřební přízemnosti, Jorgos Arvanitis už tradičně modeluje působivé obrazy rozvalin duše i zániku hodnot. Hlavní postavou brzkého ukončení dětství jest Voula (velmi zajímavá Tania Palaiologou), děvče věřící s prosebnou naléhavostí v postavu skutečného otce. Její pouť je idealistická, avšak dopady tělesnosti a intimity světa jsou neúprosné. Druhým hrdinou příběhu je Alexandros (příjemnější Michalis Zeke), Voulin mladší bratříček, důvěřivé a lítostivé dítě, jež si stále zachovává dostatečnou porci mystické imaginace. Výraznou postavou příběhu je Orestés (zajímavý Stratos Tzortzoglou), mladík, herec zestárlého putovního divadla, průvodce a naděje, i když s kapkou zklamání. Z dalších rolí: hrubá forma maskulinity tělesnosti mužství a řidič kamionu (Vasilis Kolovos), ze zodpovědnosti vystrašený strýc sourozenců (Dimitris Kaberidis), přísnější majitel restaurace (Vasilis Bouyiouklakis), nesmlouvavý vlakový průvodčí (Tasos Paladzidis), tím návrhem zaskočený voják (Gerasimos Skiadaresis), mladík a kupec motorky (Socrates Alafouzos), nebo vzkříšená parta souboru herců z Putovního divadla téměř kompletního složení Élektra (Eva Kotamanidou), Pyladés (Kiriakos Katrivanos) Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), Agamemnón (Stratos Pachis), Aigisthos (Vangelis Kazan), stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou), lítý básník (Grigoris Evangelatos) a starý harmonikář (Jannis Fyrios). Krajinu v mlze nepovažuji za to nejlepší, co řecký filmový básník Theodoros Angelopoulos nabídl světu, byť je jeho poetický symbolismus krutě neúprosný.

Taxidi sta Kithira - Cesta na Kytheru: to je teskná touha a zádumčivost i rozervanost řeckého ducha. Pokud tu chceme hledat symbolismus, nabízí se Télemachos a jeho zkoumání návratu otce Odyssa v souvislosti s reakcí věrně čekající ženy Pénelopy. Ale podstatnější je zde řecká realita, nezacelená propast národní tragédie, trauma z vykořenění (během bratrovražedných bojů docházelo k direktivnímu přesidlování z vesnic do měst), ztráta tradicí vlivem moderního pokroku (materialismus, odcizení, komercialismus, hodnotová vyprahlost). Je to násilné přerušení návaznosti, ale také neschopnost vyrovnat se se současností a zároveň i nepřipravenost samotné země Řeků smířit se s vlastní, tragickou a rozdělující minulostí. Trudnomyslnost se chvěje strachem ze ztráty všech vzpomínek mládí i všech důvěrně známých atributů života a místa. Stesk přináší nepředpokládané chování, navíc umocněné neobčanstvím (to byl skutečný problém, dovedený krásným sarkasmem až do té absurdní polohy). Já vítám i to propojení příběhu s filmovým procesem, neboť jednotlivá odcizení jsou hlubší, než se na první pohled zdá. Hlavním průvodcem zkoumání rozervané řecké duše je Alexandros (zajímavý Giulio Brogi), filmový režisér na jedné straně, a na té druhé syn dlouhodobě nepřítomného otce. Fascinace problémem vykořenění, to je, oč tu běží. Hlavním středem zájmu je Spyros (pozoruhodný Manos Katrakis), bývalý komunistický partyzán v návratu z dlouhodobé emigrace na jedné straně, na druhé vetchý pouliční prodejce. Ztráta všeho důvěrně známého a milovaného přináší však trudnomyslnost. Hlavní ženskou postavou je zde Katerina (zajímavá Dora Volanaki), věrně čekající Spyrova manželka, která i přes intimní pokoření je schopna dojít až k porozumění a opětovnému sblížení. Výraznější postavou je také Voula (dobrá Mairi Chronopoulou), Alexandrova sestra, která nemá pochopení, přesto i ona sama tone v odcizení niterné prázdnoty. Z dalších rolí: poslední Spyrův druh a věrný kamarád Panajotis (Jorgos Nezos), séf policistů, hledajících vystrašeného Spyra (Athinodoros Prousalis), bezradný velitel pobřežní stráže (Michalis Jannatos), rozčilený vesničan z druhé strany barikády občanské války Adonis (Dionysis Papajannopoulos), nebo šéf přístavních dělníků (Vasilis Tsaglos). Film sice končí symbolikou, přesto ho považuji za přímý a jasně definující propast v duších, v nepřekonaných traumatech a stavech vykořenění. Pro mě osobně svým tématem niterný, intimní.

Athina, epistrofi stin Akropoli - Athény, návrat na Akropoli: je jedním z dílečků italského televizního seriálu Hlavní evropská města kultury, kde každé město měl na starosti domácí filmový režisér. Slavný athénský rodák Theodoros Angelopoulos vytvořil intimní portrét města s dlouhou, čtyřtisícovou historií. Využil ve struktuře poetického dokumentu básně jednoho z nejvýznamnějších řeckých poetů Jorga Seferise, obrazy moderního řeckého malíře (a taktéž athénského rodáka) Jannise Tsarouchise (přispěl i prologem o neoklasicismu v Athénách, té zásadní přestavby města po získání nezávislosti), a několik slov z románu Třetí svatební věnec Kosty Tachtsise, dále levicového básníka Athén Tasose Livaditise a k epilogu knihu Kolos z Maroussi od Henry Millera. Theodoros Angelopoulos za pomocí doprovázejících hlasů Petra Fyssouna a Kosty Arzogloua stvořil něžný pohled na město se slavnou minulostí a tehdy ještě s nedávnou nepříjemně krvavou diktaturou. Měl jsem rád tu vůni a chutě Athén v osmdesátých letech, ten klokotající ruch svobody, tu blízkost antického mramoru, tu opotřebovanost času, ten živoucí tep, a přitom město bylo řečtější a bezpečnější než je v době současné, globalizované. Je to příjemně něžný a poeticky intimní portrét hlavního města Řecka.

Megaleksandros - Alexandr Veliký: chudák Angelopoulos, když bývává bezbranným rukojmím kvaziintelektuálních prdů. Film není ani tak alegorií jako hříčkou, jízlivější a prostoupenou symboly a metaforami. Zápletka je založena na únosu a zavraždění jednoho italského a tří anglických aristokratů u Dilesi (pobřežní obec ve Viotii) roku 1870, ale podstatou jsou tady řečtí bandité (kleftes) z dob osmanské nadvlády nad řeckou zemí. Jejich vůdci byli zváni kapitániové (kapitáni), část kořisti rozdávali mezi chudý lid z praktických důvodů (možnost útočiště), přepadali i unášeli kupce, ale až romantismus jim dodal národně helénskou vůni. V 18. století představovali však již zajímavou ozbrojenou hrozbu pro Osmany (sami je také najímali k obraně), a poté, v národně osvobozeneckém boji Řeků, sehráli nakonec rozhodující roli. Romantické lidové písně na tyto tlupy banditů jsou oblíbeny na Peloponésu a v Epiru. Alexandr Veliký je odrazem nejvýznamnějšího kapitána Theodora Kolokotronise, uctívaného hrdiny osvobozeneckých bojů, později generála armády a státníka (vyznával ovšem autoritářský způsob vlády na způsob carského Ruska), byl milován i vězněn a dožil se požehnaného věku. I ta helmice je jeho charakteristickým odznakem. Theodoros Angelopoulos utkal film z ingrediencí, jež utvářejí řecký svéráz - antika (k samému Alexandrovi je sarkastický), ortodoxní křesťanství, zbojnictví, anarchistické kvašení, komunistický idealismus, mocenské zájmy světových velmocí, represivní metody k podmanění, diktátorské metody vládnutí, klasicismus, rozervanost řeckého venkova a ducha. Jorgos Arvanitis předkládá působivé obrazy (antické vlysy, ortodoxní ikony a malby, plátna romantismu), samotný film lze buď přijmout s nadšením, nebo také odmítnout s dovětkem o naduté marnivosti. Hlavní postavou jízlivé hříčky o ideálu moci, jež se vymkne zpod kontroly je Alexandros (Omero Antonutti), vůdce banditů z vězeňské pevnosti Burdzi prchajících. Z dalších rolí: Alexandrova přehlížená dcera (Eva Kotamanidou), průvodce a posel požadavků (Michalis Jannatos), ten vesnický učitel a idealistický snílek o rovnosti lidí (Grigoris Evangelatos), skupinka italských anarchistů (Laura De Marchi, Francesco Carnelutti, Norman Mozzato, Claude Betan a Brizio Montinaro), přední reprezentanti vesnice (Miranda Kounelaki, Christoforos Nezer, Toula Stathopoulou a Thanos Grammenos), nebo maličký školák Alexandros (Ilias Zafeiropoulos). Alexandr Veliký dle Theodora Angelopoulose jest melodickým zpěvem nepřístupných řeckých hor a jízlivou hříčkou z esencí řeckého svérázu.

Oi kynigoi - Lovci: jde o jízlivý, svým způsobem částečně sarkastický, alegorický film o svědomí a pocitu viny za hříchy minulosti. Děj se odehrává na jezeře Pamvotida, jde o starší jméno jezera Ioánnina (nad jeho břehem leží město Ioánnina, na jiném je umístěna krápníková jeskyně Perama, a nedaleko Ioánniny je v modrých vodách ostrůvek s půvabnými kláštery s bohatou freskovou výzdobou a na březích výletní restaurace). Recenzent bart_, jak je jeho obyčejem, podává opět scestné informace. nejde zde o žádné pohraničníky, ale, jak napovídá název filmu, jde o skupinu lovců. Což je samo o sobě symbolem, neboť je to pestrá sebranka prominentních či jinak z bývalého diktátorského režimu úspěšně těžících osob. Vyšetřování údálosti je též symbolem, přenášející diváky do niter (je možné to označit i za halucinační výjevy) jednotlivých účastníků lovecké výpravy a jejich doprovodu. Nahota jejich životů, se zpovědí osudu, ozývají se hlasy svědomí, jež v jejich zahanbení, pocitech provinění vedou ke společné halucinaci a odměnění v podobě popravy. Hromadný, psychicky vyčerpávající prožitek potom vede k poslednímu ze symbolů - zahrabání nalezené mrtvoly, čímž se obrazně zbavují toho vtíravého pocitu prohřešků a studu. Film je náročný pouze tehdy, pokud divák nepochopí, že vše je alegorií a každý úkon (až na jejich vlastní osudy a úlohy minulosti) je víceméně symbolikou. Účastníci lovecké výpravy a jejich doprovod: schopný kšeftař a poválečný majitel hotelu s restaurací Savas (Vangelis Kazan), jeho manželka s minulostí animírky (Betty Valassi), bohatý průmyslník Jannis Diamantis (Jorgos Danis), jeho žena, za války i z bývalého režimu prosperující herečka a zpěvačka (Mairi Chronopoulou), bývalý komunista a práskač z donucení Jorgos Fantakis (Stratos Pachis), bývalý "liberální" politik, spíše loutka ve funkci premiéra (Christoforos Nezer), bývalý policejní prefekt a současný nakladatel Adonis Papadopoulos (Ilias Stamatious), jeho choť Aliki (Aliki Georgouli), plukovník armády, aktivní v represivním násilí (Nikos Kouros), a jeho manželka se šlechtickým původem (Eva Kotamanidou). Z dalších rolí zaujme též bývalý Jorgův komunistický kamarád Jannis (Dimitris Kaberidis) nebo vyšetřující důstojník armádní policie (Takis Doukakos). Theodoros Angelopoulos svou alegorii vyzbrojil velkou dávkou kousavé jízlivosti, s ní se zabodává snad do každé prominentní částky diktátorské minulosti, Jorgos Arvanitis přináší symfonickou skladbu obrazů s propracovanou choreografií pohybů, gest a symbolů, herci jsou úchvatní, také ani nemají v té záplavě emocí na výběr. Umění, reflektující život a skutečnost, co více si divák může přát? Dokonale vymodelované atributy nesvobodné společnosti!

O thiasos - Putovní divadlo: nejdříve si dovolím sarkastickou poznámku - převážná většina československých diváků (a nejen oni) by měli k Angelopoulosovým filmům dostávat brožuru, aby věděli, na co se dívají, ušetří to spoustu žvástů (byť většinou obdivných). To, že někdo poznal Dimitriho, ještě neznamená, že má také vědomí o řeckých mýtech a novodobé řecké historii, o čemž tento film je. Osobně považuji za příhodné a nejpřínosnější pro celou strukturu filmu Angelopoulosovo spojení členů divadelní společnosti s osobami rodiny a okolí Agamemnóna, jejich osudy jsou dle starořeckých mýtů uvozeny a také dokonány. Druhou rovinou, a ve svém zkoumání podstaty diktátorských režimů důležitější, je řecká historie. Obzvláště to tu schytává Spokojené království Britů za jejich velmocenské budování demokracie a svobody (proto Brit tančí s kolaborantem a jejich řečtí spojenci z extrémní pravice pějí Brit v ruku v ruce s fašistou svorně pochoduje na Moskvu). Pro bližší pochopení filmu se ji pokusím posloupně přiblížit. Je zmíněn rok 1922: maloasijská porážka a na jeden a půl milionu utečenců. Fašistický diktátor Metaxas: i s Národní organizací mládeže (EON), právě z jeho skalních stoupenců se později rekrutovalo to největší množství příkladných kolaborantů. Dále porážka italské anexe, německý útok, zájem italských okupačních vojáků o řecké ženy a německá agresivita. Pozornost si zaslouží řecká komunistická strana: před válkou byla na okraji zájmu veřejnosti, popularitu získala díky úspěšnému partyzánskému boji proti okupantům (Briti z propagandistických důvodů začali rozšiřovat zvěsti o rudém teroru v horách a z jejich podnětu vzniklo několik méně významných odbojových skupin stoupenců extrémní pravice, aby též bojovali proti komunistickým partyzánům) - paradoxem je, že se komunisté během války transformovali z extrémistické strany do vlastenecky demokratické, základem programu se stal společný boj všech antifašistických složek společnosti, osvobození země od okupantů a kolaborantů, poté budování poválečného státu na principech svobodného rozhodování občanů, demokracie a sociální spravedlnosti - stali se tak romantickými idealisty (což neplatilo o jejich předsedovi Zachariadasovi, ale ten byl předtím předán vládou Němcům a válku strávil v Dachau). Osvobození na podzim 1944: Brit měl své mocenské zájmy, odmítl komunisty (jako jediní museli odzbrojit, což ne všichni udělali) a legální vládu, šíril propagandu a za jeho vojenské podpory se rozpoutal bílý teror (ozbrojené bandy royalistů, antikomunistů i represivní složky někdejšího kolaborantského aparátu). Občanská válka: nezapomíná se ani na triumf bílého teroru a v Trikale vystavené hlavy válečného hrdiny Arise Veluchiotise a jeho druha Tzavelase (zrazeni pitomcem Zachariadasem) - a bilance porážky komunistů byla 50 tisíc mrtvých, 100 tisíc utečenců, desítky tisíc v internačních táborech, tisíce poprav, vítězem bylo Spokojené království, Spokojené státy a vojenské, represivní a civilní složky krajní pravice (byť oficiálně ponechali u vlády koalici liberálů a lidovců) - pod vnějším povrchem demokratického státního zřízení působil paralelní státní systém krajní pravice a represivní kurs se rozšířil z komunistů už na všechny občany "nenárodního" politického smýšlení - nositelem autoritářského kursu byl královský dvůr a řidící složky armády a bezpečnostních složek. Končí se rokem 1952 zvolením maršála Papagose: Ústřední informační služba KYP shromažďovala informace již o všech osobách a rozdělila je do několika skupin: nacionálně smýšlející 1. stupně (E1) a 2. stupně (E2), levičáky (A), kryptokomunisty (B), nebezpečné komunisty (G) a dosud nezařazené (X). Nezbývá než zvolat: ať žije demokracie a svoboda dle Britů a Američanů! Z herců divadelní společnosti: trápená, ale přesto neumdlévající Élektra (Eva Kotamanidou), partyzán do posledního svého dechu Orestés (Petros Zarkadis), nesvobodě přizpůsobivá Chrýsothemis (Maria Vassiliou), zrádce Aigisthos (Vangelis Kazan), nevěrná Klytaimnéstra (Aliki Georgouli), zrazovaný principál Agamemnón (Stratos Pachis), bojovník a podpis z donucení Pyladés (Kiriakos Katrivanos), udaný básník (Grigoris Evangelatos), Chrýsothemin nespokojený synek (Jorgos Koutiris), starý harmonikář (Jannis Fyrios), nebo stařičká herečka (Nina Papazaphiropoulou). Theodoros Angelopoulos stvořil úchvatný filmový prožitek, v němž dokázal zachytit celé prokletí, slzy a rozervanost řecké duše, Jorgos Arvanitis předkládá výjevy, kde svět je jevištěm a jeviště je životem, tlukoucím a umírajícím pro politickou doktrínu západního světa. Ve filmu je dost symbolů a stopy hořkosti, hořkosti prostého lidu, jenž je zajatcem politiky, aniž by měl politické ambice. Hlavní postavou je Élektra, žena, jež i přes nesvobodu, perzekuce a násilí nepodléhá a udržuje si životní elán.

Dny roku 36 jsou v první řadě alegorickým filmem, v němž řecký režisér Theodoros Angelopoulos dává do paralely Metaxasovu diktaturu (započala právě roku 1936) s aktuální dobou vzniku filmu a vojenskou juntou (převzala vládu roku 1967 a u moci se držela až do roku 1974). Dny roku 36 zobrazují dobu před uchopením moci (ale byla už pod jeho kontrolou) Metaxasem. Generál Joannis Metaxas zarytě nenáviděl demokracii, sám vedl stranu extrémní pravice Svobodomyslných, nebyla ve volbách úspěšná (v 60. letech revoluční výbor důstojníků - spiklenců v čele s plukovníkem Papadopulosem měl panický strach z podlomení pozic svých parastátních struktur). Obé bylo umožněno nerespektováním demokratických principů a ústavy země ze strany králů (poprvé král vděčil generálům za jeho znovunastolení na trůn, v tom druhém sám chystal převrat, ale byl předběhnut jinou vojenskou skupinou), obé bylo provedeno pod záminkou akutní hrozby bolševického převratu, což byl holý výmysl (jediný boj řeckých komunistů se odehrával po druhé světové válce a byl odsouzen k neúspěchu díky pitomosti jejich ústředního výboru). Hlásili vznešené myšlenky a hrálo se na nacionální stránku obyvatel, obé zničilo parlament, utužilo cenzuru, vyhlásilo výjimečný stav a násilí bylo dominujícím stabilizačním faktorem. Obé zatýkalo bez udání důvodů a popravovalo. Metaxas se nechával titulovat jako první rolník (protos agrotis), první dělník (protos ergatis), vůdce (archigos). Metaxas spoléhal na Spokojené království, Papadopulos byl zas loajální Spokojeným státům (obě velmoci měli se zemí své vlastní mocenské zájmy). Theodoros Angelopoulos svým filmem srovnává a hovoří o infiltračních metodách diktátorské vlády, dále o vraždách jako východisku ze situací s nimiž si neumí poradit, taktéž o represivních a násilných metodách, s nimiž upevňují a udržují moc, o zavřených dveřích, za nimiž se dělávají rozhodnutí. (Musím napsat, že ve třicátých letech docházelo v mnoha evropských zemích k diktátorskému převzetí moci, hlavní příčina byla hospodářská krize a stupňování politické agresivity, navíc v Řecku vše umocněno neschopností politických stran k dohodě v ten správný čas). Z hereckých úloh: uvězněný policejní informátor Jorgos Sofianos (Kostas Pavlous), jeho bratr, též poslancův řidič (Thanos Grammenos), bezradný ředitel věznice (Christoforos Nezer), Sofianův blízký přítel, poslanec a "rukojmí" Kriezis (Jannis Kandilas), bezradní řešitelé - prokurátor (Petros Choidas), policejní šéf (Takis Doukakos), nebo ministr (Christoforos Chimaras). Dny roku 36 jsou alegorickým filmem, díky době vzniku a stále aktuální vládě vojenské junty nemohl být Angelopoulos přímější. Jorgos Arvanitis opět předkládá působivé obrazy. S vězeňskou aristokracií to nemá co dělat a Angelopoulos se předvedl jak jen v dané situaci mohl.

Anaparastasi - Rekonstrukce: Theodoros Angelopoulos vytvořil příběh v poetickém výrazu antické tragédie, stvořil Klytaimnéstru ze Zagorochorie (variace na emoce a vášeň z lásky, nenávisti a mocichtivých intrik - dcera spartského krále Klytaimnéstra, její manžel, slavný mykénský vládce Agamemnón a jeho neblaze proslulý bratranec Aigisthos). Zároveň Angelopoulos vyjádřil svůj nejhlubší smutek z vykořeněné duše řeckého venkova jako destruktivní následek druhé světové války i bratrovražedných bojů po ní, vyvolaných západními mocnostmi, film se stává sociálním dokumentem o trendu vylidnění a ekonomické emigraci (Německo bývalo cílovou zemí) chudého a rozvráceného řeckého venkova. To nejpodstatnější je vlastně řečeno na počátku, ještě před zahájením tragédie a niterné bolesti. Poté se stává vypravěčem příběhu obraz, Jorgos Arvanitis v nich vymodeloval intimitu hor, venkova a lidí, uspořádání s choreografií pohybu a gest jsou výmluvnější a hlubší než slova. Hlavní postavou moderní antické tragédie je Eleni Gousi (velmi dobrá Toula Stathopoulou), servírka vesnické taverny v touze po životě, zvoleného svou vlastní svobodnou vůlí. Hlavní mužskou postavou je Christos Gikas (velmi zajímavý Jannis Totsikas), lesník s vlastní intimní touhou, jíž se nechce vzdát, tone v pochybnostech. Z dalších rolí: zaskočený Elenin starší bratr (Thanos Grammenos), vyšetřující státní zástupce (Petros Hoidas), z dalekého Německa se vrátivší Elenin manžel Kostas Gousis (Michalis Fotopoulos), velitel četníků (Jannis Balaskas), policii upozorňující Kostasova švagrová (Mersoula Kapsali), či hejno zvědavě dotěrných novinářů (mezi nimi taktéž režisér Theodoros Angelopoulos nebo filmový kameraman Jorgos Arvanitis). Působivý film z počátku Theodorovy režisérské kariéry, kde vražda člověka je především symbolickou smrtí místa a života. Dokonale přiblížené poměry na řeckém venkově, byť vražda je tam extrémním skutkem. Navíc mám velmi intimní vztah k Ioánnině a odlehlým horám epirejským, odkud před druhou světovou válkou trvala cesta do nejbližšího města tři dny pěšmo či na mule. Půvabná horalská poezie!

Ruka je nejsmělejším Trnkovým počinem (klima doby se na chvíli uvolnilo) a pokud jsem Sen noci svatojánské označil jako jeho opus magnum, potom musím sdělit, že Ruka je jeho opus dei. Jiří Trnka vložil do svého posledního loutkového filmu nejen nápad a výtvarný výraz, ale také svou duši a mysl, životní a umělecký postoj, celou svou bytost a podstatu. Václav Trojan ke zdaru díla přispěl hudebním doprovodem, dvojice Miloš Alster a Emil Poledník dodaným zvukem a mim Ladislav Fialka rukou. Ruka je alegorií, mrazivě obnažující politické a společenské příznaky doby místa, je jedinečnou abstrakcí jeho prožitků. Ruka necílí pouze na totalitní státní zřízení, lze ji parafrázovat proti jakémukoliv politickému útisku a zneužití moci (i to posmrtné), proti nesvobodě umělecké i životní, je možné ji směrovat také na komercialismus a jeho následky na umění. Ruka je o touze po svobodě, té umělecké i té životní. Ach, Trnka, plzeňský rodák Jiří Trnka, jeho loutky, poezie, jeho umění!

Archanděl Gabriel a paní Husa je loutkovým anekdotickým uličnictvím dle jedné ze sta peprně satirických povídek Dekameronu Giovanni Boccaccia. Jiří Trnka naložil energii do mumraje loutek, jež místy proložil kresbou, do svého osobitého výtvarného výrazu postav i prostředí, do sarkastické poťouchlosti, do kradmé sexuality lidské podstaty a do prostopášnosti a vytrestání. Naivní pýcha je zneužita základním lidským pudem a autorita moci podléhá svodům vlastních slabostí. Trnka je v anekdotě rozverně hravý a nápaditě kousavý do nejmenších podrobností. Toť zářivě zábavný sarkasmus!