tomtomtoma

Jenisej je filmovou pohlednicí, která se obdivuje nejmužnějšímu říčnímu veletoku Sibiře. Čtyři tisíce kilometrů dlouhé vody uprostřed lesů tajgy a dřevo je nejdosažitelnější praktický pomocník socialistického dělníka. Budovatelské uvědomění nesmí zapomenout na stavbu obří Krasnojarské přehrady a sovětské vodní elektrárny u Divnogorska. Velkoměsto Krasnojarsk dohlíží na jenisejský pořádek z vlastní monumentality říčního nádraží. Střední Jenisej kašle na omezenou splavnost dolního toku a dává přednost svým vlastním pravidlům. Voda, dřevo a sovětský dělník má pohodlné bydlení pro další dávky budovatelské úsilí v zemí věčného míru a spravedlnosti.

Půlnoční slunce je nejpoetičtější filmovou pohlednicí z chladné Sibiře. Krasnojarský kraj má pod svou ochranným křídlem nejchladnější hvězdu severu. Norilsk je bohatstvím sovětské budoucnosti a bývalou zemi ledních medvědů získal pod svou přísnou kontrolu hutní průmysl bratrského vzoru. Druhá světová válka má svou připomínku v obřím dřevěném vodovodu, budovatelská velkolepost se vznáší na chůdách nad věčně zamrzlou zemí a mlha světlé noci halí každodennost do ztracena. Morana se pohřbívá v červnu, dláždění se na mžik zalije nedokonalostí lidského soužití za severním polárním kruhem. Norilsk je budoucí výkřik velikosti v časech minulosti, kde dnes znamená zítra i včera zároveň, v oparu půlnočního slunce není zapotřebí pastelová barva..

Křest mrazem je další filmovou pohlednicí Hanzelky se Zikmundem z mrazivého sovětského Jakutska. Hlavní pozornost je upřena na řeku Kolymu. Nekonečné zákruty řeky vynalézavě uhýbají před existencí gulagů, vždyť jediným spolehlivým dopravním prostředkem je letadlo. Zakázané je na Sibiři vždy zakázané i v myšlenkách. Před nikdy nekončícími mrazy se odívají domy i zvířata do kožešinového pohodlí. I uprostřed sněžných planin má monopol moci sovětský kolchoz. Chov sobů je jakutskou zvyklostí a v souvislosti s kolchozem je o tradici povoleno hovořit. První kroky novorozených kolouchů vedou sněhem. Tundra je zkrocena sovětskou vynalézavostí i při lovu osamělých rybářů.

Máj klepe na dveře je dalším filmovým zastavením v mrazivé sovětské součásti, v Jakutsku. Tiksi ukazuje trochu jinou podobu námořního přístavu. Pevné sevření krustou Severního ledového oceánu nabízí jinou provozuschopnost, než bývá obvyklé. I zdánlivé nevýhody ve využít v socialistický prospěch. Téměř nepřetržitá vláda zimy předhazuje lyžařům nekonečnou bělobu sportovního využití. Další oslava nedostupné a nedobytné přírodní scenérie je příjemná filmová pohlednice "Váhavý velikán". Rozeklané kamčatské hory, údolí gejzírů, sněhobílé stráně, vulkanická vřídla, bublající sopouchy a v očích člověka stále nespoutaně nevyčerpatelná energetická zásobárna čaruje děsuplnou krásu všude, kam oko dohlédne. Impresionistická poklona přírodnímu bohatství.

Není všechno zlato světa je filmovou poezií pracujícího lidu. Nekonečné sibiřské rozměry sevřené mrazem, sněhem a ledem odhalují sovětské možnosti budovatelského nadšení světlých zítřků. Zlatonosná obec Tokuro v Amurské oblasti v zimní romantice zvoní při plivání. Jakutský Mirnyj je představitelem nových sovětských možností budoucnosti. Modrá barva je dobrá, navíc pokud je modř jílu prosycena hvězdným třpytem diamantů. Neustálému mrazu navzdory. Kontrolovaná uvědomělost pracujícího lidu se nezalekne žádné překážky, ani žádné přírodní nehostinnosti!

Směr západ je oslavnou filmovou ódou budovatelského rozvoje v poetických obrazech. Na dálném východě se i při dolování uhlí upřednostňují jiné dimenze, bohatství země je opojnou vidinou zářné budoucnosti. Hlavní slovo mají obří chodící jeřáby. Zajímavou dělnickou filmovou pohlednicí ze sovětského dálného východu je také "Z Braslavi na Zbraslav". Plovoucí rybí továrny v kamčatských vodách ochutnávají masy mořských okounů z tří set metrových hloubek. Sovětské výdobytky do každé spřátelené země za odměnu! Pozoruhodné ódy socialistické práce.

Zlato dálného východu jsou pohledy na přednosti Přímořského a Chabarovského kraje sovětského dálného východu. Přes med ve variabilních včelnicích a zelené zlato pralesů pohoří Sichote-Aliň vedou diváky k největšímu sovětskému městu dálného východu. Chabarovsk šturmuje ve stejném pochodovém kroku budovatelské modernizace sovětské unikátnosti. Svědkem vývoje je náměstí, výdobytkem doby je provozuschopný venkovní bazén i za třeskuté sibiřské zimy. Další příjemná sovětská filmová pohlednice nese název "Kamčatská okénka". Hlavní město divokého poloostrova, Petropavlovsk-Kamčatskij, vzrůstá do důležitosti socialistického hospodářství. Srdce přístavu je připraveno mrazit čerstvé úlovky. Hlavním dopravním zdrojem je řeka a zasněžené Milkovo si do erbu vybralo bramboru. Divoká romantika zasněžených vulkánů uchvacuje svou proporcí obnažovaného těla.

Město voják je již typicky poetickou filmovou pohlednicí dua Zikmund, Hanzelka. Vladivostok, konečná stanice Transsibiřské magistrály, se vzhlíží přes nekonečnou hladinu Pacifiku v San Franciscu. Moderní tvář velkoměsta je budovatelsky monumentální. Stejně jako nekonečné vzdálenosti asijské části sovětského rozkvětu. Město voják bylo vždy zdejší podstatou, ale z toho důvodu i zakázanou. Nezapomíná se na předehru vítězného října a pohled je zaměřen na člověka a město dělník. Budovatelské fráze rozkvétají v architektonických pomnících rudé velikosti. Celosvětový mír je ve vojenské bdělosti sovětské moudrosti takřka na dosah. Zajímavá syntéza poetiky a budovatelství.

Cesta po Sovětských zemích byla pro čtyřlístek Hanzelka, Zikmund, Dryák a Korynta v mnohem odlišná. Pojem svoboda je v bratrském slovanském sevření nejstřeženějším stavem událostí. Rozměr zde opouští svou obyčejnou pozemskou tíži a stává se mezistupněm k vesmírnému chápání velikosti. Fejeton "Do země dálné a nejbližší" využívá sovětský pohled na socialistickou soudržnost tónem i časováním. První filmová pohlednice ze země zítřka má formát filmového týdeníku a s bezelstným jásotem vítá dva československé hrdiny v pevné víře utvrzení oprávněnosti socialistického vývoje světa. Zikmund s Hanzelkou jsou oslavováni ve státním i stranickém zájmu. Proletářská propaganda dokázala velebit svoji pozornost zájmu při současném potvrzení vlastního výsostného postavení. Přístav Nachodka jásá, hrdina socialistické práce Majakov je vzorným příkladem v popředí k požehnání expedice míru a přátelství.

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění.