tomtomtoma

Film Číslo 5 žije v sobě dokázal zachytit atmosféru 80. let v odlehčenější podobě. V teplých paprscích letního slunce se v záchvěvu odpočinku zrodil život. Filosofická hodnota pojmu života je pouze průvodní položkou, podstatná je zjednodušená akce střetu lehce rozpoznatelného dobra se zlem. Horší strana má více možností i početnější ansámbl, idealisty zdobí soudržnost a důvtip. Ústředním bodem přívětivého rodinného filmu je Johnny 5 (hlas Tim Blaney), důmyslný vojenský útočný robot. Zásah vyšší moci způsobí bolení hlavy i nové možnosti. Nejsilnějším instinktem je pud sebezáchovy a počítačový software se nuancím života a smrti přizpůsobuje rychleji i naléhavěji. Hlavní lidskou postavou je Stephanie Speck (sympatická Ally Sheedy), první průvodce oživlého stvoření reálným životem a idealistická ochránkyně každého živého tvora pozemského i mimozemského. Hvězdou filmu je Newton Crosby (příjemný Steve Guttenberg), konstruktér robotů s nezkušenou ostýchavostí při navozování nových mezilidských vztahů. Výraznou postavou je Ben Jabituya (Fisher Stevens), Newtonův bezelstný asistent jeho jediný opravdový přítel. Z dalších rolí: z vývoje událostí nervózní prezident Nova Robotics Dr. Howard Marner (Austin Pendleton), nenávistně pečlivý šéf bezpečnosti Novy kapitán Skroeder (G. W. Bailey), či Stephanin bývalý vypočítavý a hrubiánský přítel Frank (Brian McNamara). Číslo 5 žije bylo svého času hitem se zaměřením na dětskou část publika. Dnes je již nostalgická vzpomínka okoralá časem, přesto stále dokáže nezávazně rozveselit. A specifická atmosféra stylu 80. let, nejpodstatnější laskomina filmu, se nedá přehlédnout.

Bosé nohy v parku jsou neposedně příjemnou romantickou komedií. V komornějším rytmu se soustředí na ostropalbu trylkujících slov, která se v dychtivosti rozehřívají vášní a žádostivostí, aby se následně v kruzích polehounku slévala v harmonickou serenádu a veselé nadšení. Nadhled zlehčení i důvtipná elasticita slovních soubojů nepostrádají vzletnou eleganci a vtipný spád. Nesklouzává k vulgaritám, ani trapnosti a s otevřeně uvolněnou lehkostí udává radostnému tónu takt. V osobním přijímání mi lehce překáží jistý stupeň strojenosti a banálně nevyzrálý podklad zápletky, ale to neubírá filmu nic z její bezstarostně ubíhající zábavy. Nejsužovanější postavou je Paul Bratter (sympatický Robert Redford), trpělivější a zodpovědnější část novomanželského páru. Ústředním bodem veškerého dění je Corie Bratter (příjemná Jane Fonda), lehkomyslnější a dychtivější část novomanželského páru. Výsledkem je celá historie partnerského soužití v několika dnech s vrcholy a pády, se sbližováním i rozladěním. Tématem je nevyzrálost a nepřipravenost, prostředkem je kultivovaná konfrontace extrémem a cudná bezelstnost. Důležitou postavou je Victor Velasco (velmi zajímavý Charles Boyer), šarmantně nekonvenční soused s gentlemanskou podmanivostí a bohémskou zkušeností. Život jako velkolepá hra prožitků a nových dojmů. Čtyřlístek uzavírá Ethel Banks (dobrá Mildred Natwick), matka Corie a lehce sarkastická komentátorka novomanželského páru při jeho bolestivějším zrodu s nově nabývanými zkušenostmi. Z dalších rolí: vyčerpávaný a překvapovaný technik telefonního připojení Harry Pepper (příjemný Herb Edelman), Ethelina kamarádka Harriet (Mabel Albertson), přátelský albánský provozovatel energické restaurace (Fritz Feld), vysokohorskou nemocí zachvácený poštovní doručovatel (James Stone), Paulův pobavený kolega z právnické firmy Frank (Ted Hartley), či potěšený bezdomovec (Paul E. Burns). Bosé nohy v parku pobaví svojí svižnou rozverností, klokotající v hladu po jedinečnosti i hledáním smířlivého uspokojení. Konverzaci nechybí říz, uličnictví, ani staromilské kavalírství. Ideální kousek k uvolněnému pobavení klasického rázu staré školy.

Rainer Werner Fassbinder byl jednou z nejvýraznějších osobností německé a pochopitelně i světové kinematografie. Je to nezpochybnitelná skutečnost. Mé předchozí seznámení s jeho tvorbou ve mě zanechalo pichlavé pocity z uceleného kontextu otevřeného nazírání na jednotlivé složky situací. Dokázal pátrat pod povrchem i pojmenovávat příčiny, zajímal se o možnosti. Dokument Hanse Günthera Pflauma je obdivnou poklonou svéráznému umělci. Nostalgické vzpomínky jsou prodchnuty úctou. Zazní zajímavosti, freudovská psychoanalýza předkládá názorný příklad základů. Díky tomu bylo vidění bez předsudků konfrontačně zneklidňující. Rainer Werner Fassbinder byl osobností a jeho pochopení vede především přes jeho tvorbu. Tento dokument je pouze uctivým zamáváním bílým kapesníčkem.

Krásný Antonio má v sobě vznešenou sarkastickou noblesu italské kinematografie tehdejší doby, která na všech možných úrovních tepala do zavedené spořádané společnosti a nastavila jí jízlivé zrcadlo. Krásný Antonio se s humorným nadhledem pouští do tradičních symbolů maloměšťáckého uspořádání. Mauro Bolognini vzývá vášně, vyvolal boha Nota a s jeho pomoci rozfoukává choulostivou pýchu. Hlavní postavou příběhu oběti tradicionalistického pragmatismu je Antonio Magnano (vynikající Marcello Mastroianni), obletovaný mladík s předpokladem zářné budoucnosti. Ze všech svých možností hraje svou společenskou roli. A jeho duše pátrá po spáse a hlubokomyslné prapodstatě krásy a štěstí. Hlavní ženskou postavou je Barbara Puglisi (zajímavá Claudia Cardinale s hlasem Rity Savagnone), příkladně nevinná a cudná novomanželka žádaného mládence. A prostoduchá nevinnost je poslušna všeobecnému očekávání i v konečné fázi rozhořčení. Výraznou postavou je Alfio Magnano (velmi zajímavý Pierre Brasseur s hlasem Ivo Garraniho), hrdý Antoniův otec, který se v žádném případě nechce smířit se společensky ostouzejícím zjištěním. K výraznějším postavám patří také notář Puglisi (zajímavý Ugo Torrente), Barbařin otec, neoblomně vyžadující společenskou satisfakci a zjednání nového uspořádání. A Rosaria Magnano (dobrá Rina Morelli), starostlivá Antoniova matka, snažící se uchovat možnost synova štěstí. Z dalších rolí: upovídaný Antoniův nejbližší kamarád Edoardo (příjemný Tomas Milian s hlasem Sergia Fantoniho), do Antonia zamilovaná sousedka Elena Ardizzone (sympatická Fulvia Mammi), nevinná a oddaná služtička Santuzza (Patrizia Bini), Barbařina matka (Anna Arena), upřímně prostořeká hospodyně Francesa (Maria Luisa Crescenzi), či katolický kněz Rosario v rozpacích (Salvatore Fazio). Impotence ve výsměchu společenské zlomyslnosti zneuctí celou rodinu. Nečekaně nalezená důstojnost se oslavuje v tělesných tónech rozkoše, a roztažené nohy anděla přináší nejsladší vůni vítězství. Italský temperament je blízký mým náladám.

Rozmar je profesně dobře zvládnutý thriller s kritikou zneužívání moci politickou špičkou. Herecké výkony strhávají potřebnou pozornost ke stanoveným cílům. V přiléhavě povzneseném rytmu nadřazenosti a odhodlaní. Nakonec i zdánlivě banální pouliční krádež může změnit život několika jednotlivců v boj o holé přežití a zabezpečení budoucnosti. Středobodem příběhu je Claire Després (dobrá Catherine Deneuve), šarmantní designérka a bývalá prominentní společnice. Nešťastná náhoda probudí temné stíny minulosti a spokojený poklid je nabourán obavou o bezpečnost životního uspořádání. Jen částečné přistoupení k nově nastoleným pravidlům hry dává možnost naděje. Protipólem je francouzský prezident (velmi dobrý Jean-Louis Trintignant), ctižádostivý muž, přesvědčený o své vyvolenosti. Touha udržet moc je nejsilnějším pudem, kterému se všechno musí podřídit. Odpor a překážky je nutné odstranit za každou cenu. Důležitou postavou je Pierre (velmi zajímavý Hippolyte Girardot), bezstarostný mladík, který život bere jako komplexní hru nebývalých možností vzestupů a pádů. Na počátku je nerozvážnost, dostaví se odhodlání a škádlivé popouzení chladnokrevné manipulace. Ani ostražitost a strach nezabrání nešťastnému zakončení nebezpečné hry. Výraznou postavou je ministr vnitra (zajímavý Michel Serrault), dávný kamarád prezidenta i Claire. Nabízí kompromis, hledá uspokojivé řešení a plní zadané úkoly. Mezi výraznější patří také Herbert (dobrý Michel Auclair), Pierrova ochranná ruka a muž s tajuplně nejednoznačným pozadím vlastní činnosti, na kterou není dobré se vyptávat. Z dalších rolí: pečlivá chůva Claiřina dítka Julie Hoffman (Alexandra Stewart), nespokojená, znechucená a konečně vysvobozená první dáma (Claude Winter), či rozbuška všech vášní malý Mike (Matthew Pillsbury). Rozmaru neschází napětí a podnětné herecké výkony. Leč samotný příběh mě nezaujal natolik, abych byl uchvácen a uspokojen po všech stránkách mého vnímání.

Filip Renč je sebevědomý, ctižádostivý a po rameni uznale poplácávaný filmař. Filip Renč chtěl natočit působivé drama, a rozhodl se dát Hlídači č. 47 rozměry antické tragédie. V čem mnozí vidí psychologickou hloubku, spíše jde jen o horlivé přitakávání již recenzovaného a povrchnost efektního uspořádání, tam já vidím je vypočítavost pompézních gest nestřídmého patosu. Jde o nepřetržitě zasněžený svět, kde se tvrdě útočí v pokleslosti oceňovaných atributů moderní filmařiny efektní prázdné skořápky. Roden zaujme, Dlouhý potěší, ostatní ani to ne. Odchylka od scénáře je pochopitelná, ale zdůrazňované důvody ani ve výsledku nepřesvědčí o upřímnosti. Douša je zasažen schizofrenií a zdravotní problém je psychosomatickým výsledkem latinskoamerické telenovely. Zuzka nepobral ani ždibec charismatu, stal se zoufalým šmírákem a z nedostatku sexuálního vybytí škemrajícím zoufalcem. Nejde o důsledek herectví, ale vše vychází z rozmáchlých postojů prázdného a vydírajícího patosu. Hlavní postavou renčovského patosdramatu je Josef Douša (zajímavý Karel Roden), drážní zaměstnanec podhorské železniční tratě. Je sužován zkušeností válečného traumatu a nemizejícím pocitem vlastního provinění. Uzavírá se do ochranné bubliny prokřehlé a zaslepené naděje, aby z ní vyšel pouze po extrémistickém napadením realitou. Hlavní ženskou postavou je Anna Doušová (Lucia Siposová, též v roli sestry-dvojčete Františky), Josefova manželka. Sexuální nespokojenost a nezastavitelná touha po ublížení jsou na počátku dramatu. Důležitou postavou je Ferda Zuzka (Václav Jiráček), vesnický hrobník s pocitem ublíženosti. Jeho motivům, vycházejících z celkové osobní i společenské frustrace, rozumím. Provedení jeho cesty panem Renčem mi přináší bolestné rozčarování duše. Dochází i ke znechucení. Nejpřesvědčivější postavou je kostelník Bártík (dobrý Vladimír Dlouhý). Je mlet protichůdností mysli a těla až k zoufalému odhodlání. Jeho cesta je jediným světlým bodem Renčova dramatu. Z dalších rolí: škodolibý řezník Kuběna (Norbert Lichý), Ferdův kamarád rakvář Fahoun (Luboš Veselý), sterilní porodní bába (Zuzana Šavrdová), nevšímavý farář (Jindřich Bonaventura), či neochotný kočí (Jakub Kohák). Renč je technicky velmi zdatný filmař. Jeho neochvějné přesvědčení o správnosti tvůrčích postupů stojí za úpadkem české moderní kinematografie. Rozmáchlé tahy kamerového štětce se vydávají za psychologickou hlubinu a umělecký cit. Pryč s prázdnotou! Pryč s oceňováním namyšlených filmů spotřební doby! Toto není vývoj, je to úpadek! Na druhou stranu dostáváme to, co chceme, tím se úpadku dostává křiklavějších barev.

Freonový duch je ekologická pohádka. Ke cti Zdeňka Zelenky slouží důvtip, se kterým rozehrál téma politicko-společenské otázky ve zdravé formě vlastního přesvědčení. Životně moudrá dobrosrdečnost Brodského působení je mocnou zbraní potencionálního oslovení. Všechny součástky filmu nejsou ukovány z nejtrvanlivějších materiálů a neutěšenost jde mimoděk kolem. Díky Brodského noblese se ovšem pohádce podařilo zachytit správný směr potřebného okouzlení. Hlavní postavou ekologické pohádky je Marek Severin (příjemný Radek Hoppe), školák na ozdravném jeskynním pobytu. Parťák genderové vyváženosti je Žaneta Vojířová (snaživá Kateřina Pokorná), spolupacientka dětské zdravotní rekreace. Oni jsou hlasem budoucnosti, vyvoleným k ukázání cesty humanismu a ekologické způsobilosti. Hvězdou pohádky je výpravčí Leopold Lorenc (vynikající Vlastimil Brodský), duch z omylu a šlechetný mentor správného poctivého chování. Jeho přirozená elegance je nejúčinnějším kouzlem. Z dalších rolí: šokovaný, všetečný a vděčný ředitel ozdravovny Jelínek (příjemný František Řehák), přísná dohlížející učitelka Trapková (Gabriela Wilhelmová), upjatá psycholožka Dindělová (toporná Jitka Asterová), či trojlístek vypočítavě chladnokrevných freonových duchů (Stanislav Tříska s hlasem Bohuslava Kalvy, Jan Toušek s hlasem Jiřího Havla a Hynek Kubasta s hlasem Igora Smržíka). Filmová pohádka chtěla být morálním příkladem a stala se jím. Důvtip ji sluší, byť na ikonickou nezapomenutelnost nedosáhne.

Otakar Fuka nebyl vynikajícím filmovým režisérem. Nepatří ani do kategorie dobrých. Jeho kriminální film "Pumpaři od Zlaté podkovy" je toho dalším důkazem. Kvalitní herecké obsazení zanechává zdání zajímavého, ale samotné zpracování bere i zbytek divácké naděje, která se mohla po přečtení všech jmen zúčastněných zachovat. Rozkrádání socialistického majetku a nezákonné obohacování bylo rozbujelým nešvarem doby. I když přesnější je označení "národní zlozvyk", socialistický ráj ho svým prostředím pouze dovedl do extrémní polohy. Napětí aby člověk pohledal, z dějové linky se stává nezúčastněné a nevšímavé pozorování. Několik interesantnějších pasáží se najde, ale to nestačí ani k příjemnějšímu odreagování. A hledat rádoby oduševnělé bonmoty není účelem. Hlavní postavou je mladý a začínající pumpař Zdeněk Černý (Jiří Bartoška). Nerozeznávám v něm kriminalistu s tajným úkolem, spíše drzého floutka, který se krutě mstí za nerovnoprávné přijetí do pracovního kolektivu. S funkcí podporučíka to pro mne ztrácí i poslední zbytky elegance, přijatelnosti a svéprávnosti. Hlavním padouchem je vedoucí pumpy Vávra (Josef Vinklář), bohém díky možnostem nadstandardního výdělku. Milovník krásy se oddává rozkoší přístupného mládí, na ostatní myslet netřeba. Dalším členem obsluhy vytížené pumpy je ing. Jiří Stejskal (Miroslav Moravec), decentní intelektuál. A Mojmír Karafa (Jiří Krampol), důvěřivě submisivní karatista a milovník božského Káji. Nejvýznamnější ženskou postavou je svačinářka Bobina (Karolina Slunéčková), kultivovaná vznešenost minulosti, nachytaná na švestkách třídní nepravosti. Výraznější postavou je Lojza Dvořák (Václav Lohniský), černé svědomí vypečené kumpanie. A Josef Beneš (Jan Schánilec), Vávrův všehoschopný bratranec na černou práci. Z dalších rolí: mladá lízátka hochštaplera Vávry Ivana (Jaroslava Pohlová) a Květa (Alena Pohlová), Karafova finančně náročná a nevěrná manželka Dana (Brigita Hausnerová), vychytralý advokát Malý (Jan Přeučil), bezelstná úřednice OPBH Eva Semerádová (Gabriela Osvaldová), neopatrný řezník Franta (Jan Kuželka), Zdeňkův otec a neodbytný prodavač fotoaparátů (Jiří Pleskot), či žoviální náměstek ředitele Benziny (Adolf Filip). Stále věřím, že označení kriminalista u postavy Černého se ocitlo omylem. Děj je nezajímavý, charaktery povrchní, pohnutky nedostatečné, zážitek plytký. Fuka nebyl zručný filmař, nebyl ani průměrným vypravěčem. Pumpaře si příště již odpustím.

Juráčkův film Každý mladý muž je určen především pro milovníky estetiky. Obrazy si vychutnávají svoji novovlnnou čistotu, v ní každý pohyb i slovo zapadají ve stylovém rytmu vyjadřovaných pocitů a dojmů. Dotýká se Freuda a dva základní pudy Éros a Thanatos laškují s nepřipraveností jádra zobrazovaného a nechávají vyniknout protikladům i toužení. Společným tématem dvou formálně rozdělených povídek je erotičnost. Mladí muži, jejich nezkušenost i odvaha, světáctví i bezradnost. Vychutnává si odhodlání v konfrontaci se skutečností. Ze všech svých sil se pokouší přiblížit k vysněnému cíli, aby jim sarkastický výsměch opět zazněl v uších stejnou píseň o cizím světě. Film je dělaný s nadhledem a uličnicky se kochá zvoleným závěrem. Za nejvýraznější postavu považuji vojína Soukupa (pozoruhodný Ivan Vyskočil), nesmělý bažant se zdravotním neduhem, bosou nohou a bezelstným podřízením. Druhou spojovací figurou obou povídek je svobodník (dobrý Pavel Landovský), zdravotní doprovod v rozpacích mlsného kocoura, který marně nahání nějaký křehký protějšek. Z dalších členů roztouženého armádního sboru zaujme prostoduchý vojín Petrus (Jaromír Hanzlík), snaživý poručík (Jiří Krampol), přízemnější vojín Beran (Vladimír Hrabánek), bezprostřední a zvídavý vojín Krištůfek (Petr Štěpánek), ostražitý kapitán Pleskot (Karel Charvát), bezelstný radista (Tomáš Sedláček), ležérní svobodník (František Němec), aktivní vojíni Bárta (Ladislav Jakim) a Balónek (Jan Kotva), či trpělivý plukovník (Zdeněk Procházka). Z přítomných dam je nutné zmínit šarmantní Hanu Růžičkovou v několika rolích, včetně té vrcholící se vším. Vojenským povinným drilem si kdysi prošel téměř každý mladý muž, vzpomínek je záplava. S odstupem času se bere nechtěná povinnost s humorem. Odosobněné cizorodé prostředí je vylíčeno přesvědčivě díky svému stylu filmařských postupů, pro které měl Juráček nadání od boha. Citová osamělost, nepokoj toužení, vrozená nedůvěra. K tomu je přihozen prvek absurdity všedního dne. Po dějové stránce film mnohé zklame, po obsahové stránce je neprávem podceňovaný a úderný, po estetické stránce jde o skutečný skvost.

Škola otců je výjimečná pro svůj kritický tón, na tehdejší dobu nezvykle silný. Hlasitá a neuhýbající politicko-společenská kritika musela překvapit, někoho zasáhla povzbuzením, jiného otevřeností, dalšího polil strach. Vedle systémového zpochybňování se na pranýř dostává i maloměšťácká morálka a roviny osobní se proplétají s rovinou společenskou. Herecká stránka je přesvědčivá, Höger dominuje v rozehraných citech s morálně naléhavou způsobilostí. Ani jiní, především ti na kritizované straně, nezaostávají pozadu. Vytknout lze idealismus a občas probleskující naivitu, která je výsledkem důvěřivé nezkušenosti. Zážitek tím chválabohu poznamenán není. Otěže donquijotského boje vznešenosti pevně třímá v ruce učitel Jindřich Pelikán (vynikající Karel Höger), nově příchozí, zkušený, svědomitý a poctivý vychovatel dětí. Zodpovědnost k vlastní profesi lze pojmout z různých stran. Pelikánův smysl pro spravedlnost a lidství je klíčem k určení hranice mezi potřebným a nebezpečným. Jeho kroky jsou podbarveny empatií k docílení vyššího účinku kritiky. Hlavní ženskou postavou je učitelka Andulka Novotná (sympatická Blažena Holišová), mladá Pelikánova kolegyně. Je příkladem naděje pro budoucnost. Romantické nenaplnění podtrhuje čistotu hrdiny. Důležitou postavou je ředitel školy Karel Pohanka (velmi zajímavý Josef Mixa), ukázkový prototyp neschopného muže na vysokém postu. On je tím středobodem, ke kterému míří všechny nitky kritizování jednotlivců i společnosti. I omezenost může být systémovou chybou, ohrožující každého náhodného a nepodlézajícího kolemjdoucího. Výraznou postavou je učitel Bajtek (dojímající Ladislav Pešek), Pelikánův předchůdce na penzi. Nešvary dokáže pojmenovat, ale k činu nemá odvahu. K výraznějším postavám patří také Janouch (sympatický Vladimír Hlavatý), předseda okresního národního výboru, uctívaná autorita a příklad schopného vůdce bez dostatečných a pravdivých informací o dění. Také Janouchova manželka (šarmantní Marie Vášová), v úplném zajetí maloměšťácké morálky elity. A opilec Mlčoch (velmi dobrý Rudolf Hrušínský), prospěchářský povaleč a hrubiánský pěstoun. Z dalších rolí: laskavý školník (Stanislav Neumann), Mlčochova zoufalá a trpící družka Kotačková (Helena Kružíková), nejvstřícnější z učitelů Burian (příjemný Josef Beyvl), v nesmiřitelné maloměšťácké bigotnosti neprávem ostrakizovaný školák Lojzík Kotačka (zajímavý Petr Adámek), prominentně nepředvídatelný školák Vašík Janouch (zajímavý Aleš Košnar), hodné spolužákyně Věruška (Jana Chlumská) a Blaženka (Hana Kazdová), či Pelikánova manželka v odloučení Zdenka (Vlasta Chramostová). Škola otců je obstojné filmové drama. Ale na prvním místě je jeho historický význam politicko-společenské kritiky, byť opět zadusané strachem a násilnickou destrukci. V kritice se vidí světlejší body a možné východisko, jen poučení si k srdci nikdo vzít nechtěl.