tomtomtoma

Film Hotel 'U mrtvého horolezce' je sci-fi anekdotou. Předkládá severskou ponurost a mystiku na estonský způsob, blízká setkání třetího druhu úzkostlivě plní své služební povinnosti a policejní inspektor prožívá nejbizarnější vysokohorský trip ve svém životě. Knižní předlohu neznám a nezajímá mě. Natáčení probíhalo v kazašských horách Zailijský Alatau u ledovce Tuyuk-Su. Sice lze ve spojení s filmem mluvit o alegorických prvcích ke komunistickému režimu, dokonce se lze zaštiťovat slovním hybridem heteronormativita, ale jde jen o opožděné hledání ušlechtilých a niterných hodnot. Základní funkcí filmu je zábava, určená milovníkům kriminálek a vyzyvatelům mimozemského života. Atmosféra slibuje napětí, bizarnosti mají svá drobná osobitá specifika, ale výsledek budí rozpaky a mrzutost. Hlavní postavou ufonské kriminálky je Peter Glebsky (Uldis Pūcītis s hlasem Aarneho Üksküly), svědomitý policejní inspektor. Nejzajímavější skutečností je škodolibá ironie, ve které se kriminalista na svém tripu nevědomky stává původcem veškerého pohybu času. Lavina je dost nebezpečný prevít. Z dalších rolí: pokojně vystupující majitel horského hotelu Alex Snewahr (Jüri Järvet), nudící se lezec po skalách a fyzik v sexuálním pokušení Simon Simonet (Lembit Peterson), k smrti vystrašený kriminálník Hinckus (Mikk Mikiver), výstředně opatrný pan Moses (Kārlis Sebris), jeho smyslně provokativní manželský doprovod (Irena Kriauzaitė), naprosto vyčerpaný Luarvik (Sulev Luik), téměř dokonalý muž Olaf Andvarafors (Tiit Härm), či atraktivně nestoudná dívka Brun (Nijolė Oželytė-Vaitiekūnienė). Hotel 'U mrtvého horolezce' není podhodnoceným filmem, své příznivce sci-fi žánru si bezstarostně najde a ostatním pouze chytře vybudované prostředí napětí určitě nepostačí.

Houkání sovy je stylizovaným kriminálním thrillerem na Chabrolův způsob černého humoru. Claude Chabrol se filmem dle předlohy americké spisovatelky thrillerů Patricie Highsmith nejvíce přiblížil k náladovému rozjitření vnitřních světů Alfreda Hitchcocka. Nakonec se nadvlády nad filmovým tvořením ujmul černý humor a Chabrolův neřízený útok na morálku vyšší střední třídy je po jedné straně lemován žánrovým karikováním a po té druhé zas hororovou marností obzvláště cynického osudu. Nebývale krutý kanadský žertík, řízený ženskou rozmařilostí v mužské pomstychtivosti, je záměrně vyhrocen až na úplnou mez snesitelnosti, a tam se vymkne již z jakékoliv kontroly. Absolutismus černého humoru nemá vítěze, ale pouze samé poražené. Hlavní rituální obětí lstí a hororových hrátek černého humoru je Robert (sympatický Christophe Malavoy), technický kreslič a knižní ilustrátor ptáků, hledající tu vnitřní rovnováhu po bouřlivém rozvodu v poklidu Vichy. Bohužel, to nalezení vnitřního klidu je několikrát chybně interpretováno a všechny rejdy lidské zahořklosti už nikdo nedokázal udržet v jejich zběsilosti křepčení. Druhou obětí je Juliette (zajímavá Mathilda May), nezkušená žena. Na jedné straně si uvědomí nedostatek uspokojení svým manželstvím, ale na té druhé příliš podléhá svému dětskému traumatu magického Thanata. Významnou postavou je Patrick (zajímavý Jacques Penot), Juliettin manžel. Nedokáže se smířit s partnerskou ztrátou, a je pro její opětovné získání schopen udělat cokoliv. Důležitou postavou je Véronique (příjemná Virginie Thévenet), bývalá Robertova manželka v nutkavé posedlosti po jeho neustálém ponižování, jako důsledek zášti i marnivosti. Hrátky nabývají na intenzitě. Z dalších rolí: k těm Robertovým nehodám nepříliš důvěřivý policejní komisař (Jean-Pierre Kalfon), zásadně poddajnější partner bývalé Robertovy ženy Marcello (Patrice Kerbrat), pohříchu jediná Robertova opora a kolega z práce Jacques (Jean-Claude Lecas), k Robertově osamělosti soucitný lékař (Victor Garrivier), či decentní ředitel firmy Robertova zaměstnavatele (Charles Millot). Film Houkání sovy, to jsou hrátky Chabrolova černého humoru s filmovým žánrem v jeho struktuře i náladě. Uspokojující, byť poněkud samoúčelné, to filmové pobavení.

Upraveno v březnu 2021. Hovory o lásce, tak se bourá tabu a morální licoměrnost společnosti. Pier Paolo Pasolini v ten čas putoval po Itálii, obhlížel exteriéry pro film Evangelia sv. Matouše a povzbuzen odtajováním sexuality západní civilizace dával lidem provokativní otázky. Itálie, tato katolická bašta, položila na veřejný piedestal cudnost a k ní se upínala modlitba i řád společenské morálky. Pasolini se potměšile vyptává, nehledí na věk, pohlaví, sociální postavení, a opatrnost nahlodává salvami poznámek. Katolíci tabuizovali lidskou tělesnost a zanechali své ovečky zmítat se v úzkosti, strachu, traumatu a v neupřímnosti hříchu. Doba byla od té dnešní přísně rozdělena na soukromou a veřejnou, a morální etiketa na italském jihu dosahovala abnormální formy, rozvod nebyl povolen a o rovnosti žen nešlo hovořit. Bigotnost při obhajování tabu je základem pokrytectví a nenávisti. Pasolini dokázal zapojit do projektu i osobnosti z intelektuálního světa: k tématu se tak vyjadřuje existenciální spisovatel Alberto Moravia, psychoanalytik a filozof Cesare Musatti, spisovatelka a novinářka Adele Cambria, investigativní novinářka Camilla Cederna, spisovatelka a aktivistka Oriana Fallaci, kapitán fotbalistů Boloně Giacomo Bulgarelli i velký básník Giuseppe Ungaretti, Film Hovory o lásce jsou příkladem, jak se můžeme vypořádat s předsudky a morálním pokrytectvím společnosti, s nerovností i s nespravedlností. Nakonec, když se zákonem uzavřou nevěstince, může se nejeden mladík dostat do svízele tělesné i morální. Pozoruhodný to počin, pro skoncování s předsudky stále inspirativní.

S každým dalším filmem od Mijazakiho, pociťuji k tomuto tvůrci stále větší úctu a obdiv. Za jeho hravost. Za jeho fantazii. Probouzí ve mě svět, který se povětšinou zdá již ztracený. Ale jenž občas ožívá a vrhává mě zpět do dobrodružství. Do neznámé krajiny, kde snad i květiny ožívají a ukazují mi své barevné okvětní lístky v tanečním reji plavovlasých lesních divoženek. Zámek v oblacích, chodící palác, různé druhy světů, několik životů a úkolů. Nic není černobílé, hranice mezi dobrem a zlem je křehká, ale stále patrná. Boj o život, o budoucnost, o lásku. Kdo by netoužil kouzlit? Kdo by nechtěl létat? Kdo by nechtěl zachraňovat svět a životy lidí? Kdo by nechtěl bojovat se zlem? Kdo by nechtěl ve své náruči držet krásnou dívku, nebo pohledného mládence? Je tolik možností, je tolik východisek, je tolik otázek. Jen jedna cesta je správná. Vrací se to, co se ztratilo a na co se zapomnělo. Ale nikdy neumřelo a povstalo, aby hladilo a konejšilo. Hravé a s posláním.

Jak se dělají filmy sice vzniklo pod vedením Charlieho Chaplina, ale nikdy ho nikde neuvedl. Částečky ze záběrů použil pro svou kompilaci z roku 1959 Chaplinova Revue, ale samotný film až později sestavili britští filmoví historici Kevin Brownlow a David Ian Gill. Záběry vznikly roku 1918, Chaplin se tehdy již rozloučil s filmovým studiem Mutual a nechal si zbudovat svůj vlastní ateliér, ve kterém natáčel pro distribuční společnost First National a následně i pro United Artists, kterou založil sám s několika dlouholetými přáteli z filmového světa. Ocenit se musí hravost, se kterou jsou obrazy nasnímány a poskládány, lze nahlédnout do technické výroby filmů, přípravy i natáčení filmu Zahaleči, který přišel na plátna kin až v roce 1921. I z tohoto dokumentárního dílka sálá radost ze života a nadšení z filmové práce. Jak se dělají filmy je spíše pouhou zajímavostí, ale díky rozverné vitalitě a nahlédnutí do zákulisí si zaslouží pozornost nejen Chaplinových obdivovatelů.

Jednoznačnou předností tohoto mysteriózního thrilleru je atmosféra napětí, která diváka pohltí ve své nejistotě a zoufalém a odhodlaném boji po přežití a pochopení. Zdánlivě sladěná dokonalost jednotlivých střípků rozsáhlé mozaiky děje zanechává díry logické souvislosti. Pokud se divák dokáže přenést přes tuto vykonstruovanou sofistikovanost průběhu a idealistický konec, nelze se podivovat nad skutečností, že je tento film velmi oblíbený. Je udělán chytře, chytlavě a působivě a o to jde v zábavním filmovém průmyslu především. Někdy nás musí cynická hříčka osudu srazit z piedestalu výlučnosti na zem, aby jedinec opětovně nalezl skutečné lidské hodnoty. Hlavní postavou je bohatý a osamělý bankéř Nicholas Van Orton (dobrý Michael Douglas). Do jeho zaběhnutého stylu života vskočí vichr zlomyslnosti nebezpečných hrátek. Rozvrací každou zdánlivou jistotu, slova v jízlivosti klíčů rozhází do všech světových stran, zpřehází myšlenky a vyvolává základní pud sebezáchrany. Hra své figurce začíná pomalu otevírat oči dokořán. Svůdné mystické tajemství je v postavě Christine (šarmantní Deborah Kara Unger), záhadné ženě mnoha tváří. Je u každé důležité události, je přesvědčivá, je na dosah ruky a přesto neuchopitelná ve své podmanivé přitažlivosti neznáma a nebezpečí. Z dalších rolí: Nicholasův provokativní a svérázný bratr Conrad (Sean Penn), přesvědčivý článek záměrné manipulace Jim Feingold (zajímavý James Rebhorn), Nicholasův ustaraný právní zástupce Samuel Sutherland (Peter Donat), Nicholasova svědomitá hospodyně Ilsa (Carroll Baker), Nicholasova starostlivá bývalá manželka Elizabeth (Anna Katarina), či Nicholasem odepsaný Anson Baer (Armin Mueller-Stahl). Ve výsledku je podívaná silná ve své působivosti, pokud se divák nechá unášet v osvěžujícím tempu napínavým příběhem bez hloubavého přemýšlení.

Hraběnka z Hongkongu je lehkým romantickým osvěžením. Starý cirkusový klaun měl i v pokročilém věku stále nutkavou potřebu rozdávat radost ze života a opětovaná láska dokáže přinášet šťastné stavy vnitřním světům. Zběsilost cirkusového klauna zkrotla věkem, ale žádostivost neztratila energickou kuráž a s šibalským úsměvem se kochá změtí lidských tužeb a střetem vášní. Komunikace je schopná udržet si nadhled kultivovaného šarmu a s pobaveným úsměvem ve tváři pokouší společenskou ctihodnost. Cirkusové estrádní výstupy jsou omezeny jen na drobné hrátky schovávání, satirická invektiva se smrskla do drobných poznámek, vždyť hlavním tématem je láska. Hlavním předmětem zájmu posledního natočeného filmu Charlieho Chaplina je Nataša (šarmantní Sophia Loren), atraktivní žena aristokratického původu na útěku od přítomnosti exilového místa pobytu. Ženskost patří k nejnebezpečnějším zbraním, bohaté životní zkušenosti přidávají odvahu i půvab a opěrným bodem je zdání svitu americké svobody. Hlavní mužskou postavou je Ogden Mears (sympatický Marlon Brando), synek bohatého amerického ropného magnáta s ambicí politického prosazení. Ženský půvab je překážkou pro jeho vlastní ctižádost a ctihodnost. Důležitou postavou je Harvey Crothers (velmi příjemný Charlieho synek Sydney Chaplin), Ogdenův nejbližší spolupracovník, zasvěcený do delikátní situace na lodi. Laskavost a podaná pomocná ruka jsou jeho znamením. Výraznou postavou je také Hudson (příjemný Patrick Cargill), spolehlivý Ogdenův sluha. Je pečlivý ve svých pracovních úkonech, přesto je intimně rozrušen náhlým manželstvím. Z dalších rolí: Ogdenova nevyzpytatelná manželka z lepší třídy Martha Mears (Tippi Hedren), bezstarostný hongkongský obchodník a starý známý Ogdenova otce Clark (Oliver Johnston), Natašiným půvabem zneklidněný spolucestující na lodi John Felix (Michael Medwin), ochotný kapitán luxusní lodě (John Paul), rozmarně nemocná stará panna Gaulswallow (Margaret Rutherford), na Ogdena stále číhající mladá dívka (Angela Scoular), další a mdlý Ogdenův spolupracovník Crawford (Bill Nagy), Natašininy hongkongské společnice aristokratického původu, baronka (Angela Pringle) a hraběnka (Jenny Bridges), či starý lodní steward (sám režisér Charlie Chaplin). Film Hraběnka z Hongkongu nepatří mezi zásadní filmová díla proslulého cirkusového klauna, je určena k zábavě a k lehkému osvěžení. Chvění vášně má příjemné způsoby vychování a nezávazně potěší.

Hra bublinek je další animovanou reklamou osvědčené trojice Hermína Týrlová, Karel Dodal a Irena Dodalová. Zajisté, to terpentýnové mýdlo Saponia je zušlechtěné, když je zdrojem kresleného kouzlení v dokonalé harmonii rytmu vitálních not hudebního gejzíru Bedřicha Kertena. Ale reklama zůstane jen reklamou.

Hrací skříňka se zaťatou pěstí obrací pozornost k válečným hrůzám druhé světové války. Řecký partyzán Costa-Gavras se již přizpůsobil podmínkám amerického filmového trhu a svůj výstražný útok tentokrát vedl na globálního nepřítele, inspirací byl John Demjanjuk, jeho případ se táhl již od sedmdesátých let, v době uvedení filmu zrovna čekal na rozsudek smrti, aby se celá záležitost nakonec uzavřela až za dalších dvacet let v novém procesu a přirozenou cestou smrti. Osobní zkušenost scénáristy Joea Eszterhase přišla až po filmu. Samozřejmě, odsouzení sadistických krutostí a absolutní neúcty k lidskému životu je společensky záslužný čin a sklidí pokaždé hlasitý aplaus. Spořádaně uhlazený partyzánský šturm se rozhodl pro využití ctihodného prostředí soudního dvora, plamenně káže a spoléhá na osobní spoluúčast a přímé zasažení vnitřního světa. Hlavním prostředkem k niterné rozervanosti je Ann Talbot (zajímavá Jessica Lange), úspěšná americká právnička. Pandořina skříňka se samovolně otevře v náhlém poryvu přicházející bouře, pochybnost zaplaví duši, srdce se odhodlaně vzpírá a věří, pravda nemá slitování. Hlavní mužskou postavou je Mike Laszlo (velmi zajímavý Armin Mueller-Stahl), Annin otec a poválečný imigrant a maďarský antikomunista Temná vzpomínka vyvolává zapomenuté démony dávných válečných hrůz a sebereflexe nepřipouští vlastní pochybení. Významnou postavou je Jack Burke (sympatický Frederic Forrest), státní žalobce, neúnavný ve spravedlivém boji proti závažným hříchům zla. Apokalyptická odezva fašistického násilí je účinnou zbraní k získání potřebné náklonnosti. K výrazným postavám patří také Irwin Silver (příjemný James Block Zagel, v reálu skutečný soudce), poctivý a zákona dbalý soudce kontroverze vyvolávajícího případu. A k výraznějším zde patří též Mikey Talbot (Lukas Haas), malý Annin synek, milující nade vše svého maďarského dědečka. Z dalších rolí: bývalý Annin tchán, druhý Mikeyho dědeček a protřelý právník s pomocí Harry Talbot (Donald Moffat), Annina spolehlivě výkonná asistentka k případu Georgine Wheeler (Cheryl Lynn Bruce), Annin prostomyslně bodrý bratr Karchy Laszlo (Michael Rooker), naivně nevědoucí sestra dávného Mikeova kamaráda Magda Zoldan (Mari Törőcsik), maďarský svědek židovského původu Istvan Boday (Sol Frieder), v hysterii z připomínky minulosti znechuceně plivající svědkyně obžaloby Melinda Kalman (Elżbieta Czyżewska), první maďarská svědkyně obžaloby Judit Hollo (Magda Szekely Marburg), zpochybněním své důvěryhodnosti rozčilený maďarský svědek Geza Vamos (Michael Shillo), přeběhlý ruský špion Vladimir Kostav (George Pusep), či bývalý Annin manžel Dean Talbot (Ned Schmidtke). Hrací skříňka zvolila chvályhodné poslání míru a připomíná nejhlubší bolest lidskosti, film se bohužel nevymyká z běžné americké filmové produkce a silné téma dostalo pouze unifikované zpracování bez skutečného prožitku. Působivé, nablýskané a sterilní.

Viděno na festivalu Finále 2013. Hráč bez limitů od otce a syna Moulisových je zajímavým portrétem člověka, který našel svou cestu v jedinečném překonávání svých vlastních lidských limitů. Jan Kopka našel své místo v nevšední formě na extrémních místech a za extrémních podmínek. To vše se promítá do jeho osobního života, jeho nekonvenčního způsobu a důležitosti při hledání osobního pocitu svobody, uvolnění a respektování lidských životů Musím ocenit působivé ilustrační záběry ze severského Laponska, které zvyšují autentičnost výpovědi. Život se dá žít i jinak, než si stále myslíme.