tomtomtoma

Anotací filmu je Giovanni Boccaccio, ovšem jeho způsoby, nikoli jeho povídky. Vittorio de Sica: LOTERIE Na čem jiném by se v Itálii dalo vydělat nejlépe? No už Fellini to ukazuje. Na sexu s vnadnou ženou, u Sicy je to zkrátka ohnivá Zoe (Sophia Loren). Celkem vtipná podívaná na chtíč a s tím spojeným smlouváním, záviděním, ale i radostí, že alespoň jeden z nich to prožil. I když nakonec jen představa toho, že jste skutečně byli z vás udělá hrdiny. Láska nakonec vítězí nad chamtivostí. Federico Fellini: POKUŠENÍ DR. ANTONÍNA (upraveno v srpnu 2019) je satirou bigotností zloby ozbrojeného puritánského moralizování a hystericky nepřirozeného potlačování základních tělesných potřeb člověka v groteskním tempu a karikaturní nadsázce. Hlavním prostředkem je rtuťovitý ochránce morální čistoty Dr. Antonio Mazzuolo (příjemný Peppino De Filippo) a atraktivní sexuálně stimulující symbol doby Anita (smyslně předoucí Anita Ekberg). Zaujmou ctihodný vysoký úředník (Antonio Acqua s hlasem Gigi Ortusa), či Antoniova příkladně ctnostná sestra Donatella (Donatella Della Nora). Luchino Visconti: PRÁCE Je určitou polemikou manželské nevěry (i když ve vyšší společnosti) a zda má smysl se jí v partnerských vztazích zabývat. Pupe (Romy Schneider) přijde na nevěru svého muže Ottavia (Tomas Milian). Ale nevím jestli řešením má být placení za sex vlastní ženě, protože to by mohlo být velkým spouštědlem nevěry. Mario Monicelli RENZO A LUCCIANA Nám vykresluje těžký život mladého páru v životě a honěním se za penězi a určitou životní úrovní. Určité vystřízlivění z romantických představ o společném životě Renza (Germano Gilioli) a Luciany /Marisa Solinas).

Přepsáno v červenci 2018. Boj na nůž (originální titul The Skin Game je přiléhavějším názvem filmu) nezapře svou divadelní předlohu. Autor předlohy John Galsworthy byl třídním renegátem a neváhal své psaní formovat do podoby kritické satiry. Boj na nůž je o morálním pokrytectví elitní vrstvy. Boj na nůž je nemilosrdná srážka zvykové povýšenosti s novým a dravým proudem povýšenosti. Boj na nůž je střet o majetek a mocenské postavení. Boj na nůž je řád světa v lokálním měřítku. Boj na nůž potvrzuje nemožnost třídní a společenské rovnosti. Pokrytectví morální bigotnosti zde dostává nejzuřivější rozměr a kultivované vystupování. Mužskou tváří aristokratické elity je Jack Hillcrist (dobrý C.V. France), ctihodný baron v rozhořčení z mizejících starých dobrých časů společenského uspořádání. Ženskou tváří aristokracie je Ivy Hillcrist (velmi zajímavá Helen Haye), Jackova manželka a nejúskočnější podoba uražené ješitnosti. A opovážlivost proti zavedeným pořádkům musí být exemplárně potrestána a zhanobena. Nejzatvrzelejším protivníkem je továrník Hornblower (dobrý Edmund Gwenn), nově formující se dravá elita, která touží po plnohodnotném společenském přijetí a uznání důležitosti. Povýšenost naráží na povýšenost a boj o postavení slibuje gradaci. Předmětem nechtěného zájmu je Chloe Hornblower (zajímavá Phyllis Konstam), Hornblowerova snacha s nejasnou minulostí. A morální pokrytectví je tísnivou štvanicí proti lidské důstojnosti, cesta na oltář je volná. Důležitou postavou je Dawker (velmi zajímavý Edward Chapman), pravá ruka Ivy Hillcrist. Zlomyslný a úlisný poskok rád rozsévá bolestivé rány lidským duším. Z dalších rolí: mladá a stále dětinská baronova dcera Jill Hillcrist (sympatická Jill Esmond), Chloein nepříčetně hledající manžel Charles Hornblower (John Longden), jeho mladší a smířlivější bratr Rolf (Frank Lawton), staří vděční manželé Jackmanovi (Herbert Ross a Dora Gregory), dražitel strhujícího nepřátelského aukčního soupeření (Ronald Frankau), či hrůzu nahánějící cizinec (R.E. Jeffrey). Boj na nůž je kousavou společenskou satirou, kde nejkritičtější tón směřuje k mravnímu pokrytectví elitních kruhů. Neúprosně jízlivé.

Pokračování historicky upraveného filmu. Intriky, mocenské hrátky a manipulace nabírají na obrátkách. Válčení se rozbíhá až do rozhodující bitvy. Zrada střídá zradu. A spravedlivý národ Ostrogótů, zřejmě za lítosti všech, musí opustit území Apeninského poloostrova. Jak dokáže být zkreslující pohled na historii germánské rasy očima Němců! Na určitou obranu lze úspěšně tvrdit, že nekřesťanské a nekatolické národy bývali tolerantnější než pokrytečtí katolíci, kteří rádi ve jménu boha vše ničili a rabovali. Ovšem největší touhou Ostrogótů byla snaha o romanizaci vlastního národa. Postavy příběhu umírají v bitvách, rukou vlastní i mstitelů. Bojuje se o moc, o ambice, o lásku. Největším a nejambicióznějším mužem zůstal římský prefekt Cethegus (zajímavý Laurence Harvey), mistr zákulisních hrátek, našeptávač a manipulátor s vlastní cestou. Neméně zdatnou intrikánkou zůstala byzantská císařovna Theodora (šarmantní Sylva Koscina), hravá manipulátorka s těžkým protivníkem. Byzantský císař Justinian (solidní Orson Welles) zůstal tou nejpragmatičtější osobou s realistickým pohledem na věc. Vítězná sestra Mathawsintha (zajímavá Harriet Andersson), z ostrogótského královského rodu, je sžírána především vlastní žárlivostí a odmítanou láskou. Mladý a nadšený Totila (Robert Hoffmann), druhý ostrogótský král, je hnán vpřed především opětovanou láskou Julie (půvabná Ingrid Boulting), dcery Cetheguse, která prohlédla. Zdatným zákulisním hráčem byl také byzantský vojevůdce Narses (zajímavý Michael Dunn) a dává přednost jistotě. Je zde také starý a moudrý ostrogótský šlechtic Hildebrand (Friedrich von Ledebur), první ostrogótský král a spravedlivý hrdina Witichis (Florin Piersic), třetí ostrogótský král a neúnavný válečník Teja (Emanoil Petrut), obětavý ostrogótský šlechtic Aligern (Mircea Anghelescu), všehoschopná a věrná služka Mathawsinthy Aspa (Adela Marculescu), Cethegusův spojenec a korsický šlechtic Furius (Ion Dichiseanu), či Witichisova oddaná a věrná manželka Rauthgundis (Ewa Strömberg). Když přivřeme oči nad pohledem filmařů na historii, tak nám zůstává napínavé a svižné drama, kde neschází akce, boje, hrdinství, hrdost, ctižádost, láska a romantika. Což je dostačující základ pro příjemnou zábavu.

Je to především německý film, a snad z tohoto důvodu vyznívá celá dvojdílná historická sága velice příznivě pro germánskou rasu, která je zde vyobrazena jako ta nejlepší a nejspravedlivější volba jako vládnoucí elity na Apeninském poloostrově. Z historického hlediska je zde mnoho nepřesností a události, fakta a lidé jsou přeměňovány k potřebám filmařů. Theodorich byl nejvýznamnějším ostrogótským panovníkem, který dokázal pozvednout svůj národ mezi tehdejší evropskou elitu. Po něm přišel už jen pád a zánik národa. A tak film je především ódou intrikánských praktik prohnaných a mocichtivých politických a vládnoucích elit. A je to také pocta lásce, byť naivně zobrazované. Postavou, která hýbe během událostí, je Říman a římský prefekt Cethegus (zajímavý Laurence Harvey). Je hnán především vlastními mocenskými ambicemi. Na straně Ostrogótů jsou zde svárlivé královské sestry Amalaswintha (Honor Blackman) a Mathaswintha (Harriet Andersson), soupeřící o nástupnickou moc. A jsou zde také ostrogótští šlechtici: mladý Totila (Robert Hoffmann), usmiřující Witichis (Florin Piersic), horlivý Teja (Emanoil Petrut), starý a moudrý Hildebrand (Friedrich von Ledebur) a nenápadný Aligern (Mircea Anghelescu). Na byzantské straně je zde vyčkávající císař Justinian (Orson Welles), manipulativní a poživačná císařovna Theodora (šarmantní Sylva Koscina), velký stratég a prohnaný trpaslík Narses (Michael Dunn) a obětovaný vojevůdce Belisarius (Lang Jeffries). Z dalších rolí: Cethegusova mladá a zamilovaná dcerka Julia (půvabná Ingrid Boulting), ostrogótský velitel posádky v Římě Thorismund (Dieter Eppler), či Witichisova oddaná žena Rauthgundis (Ewa Strömberg). Pokud nebudeme lpět na historických faktech a přehlédneme tendenční germánský pohled na věc, tak nám zůstává zdařilý historický příběh o mocenském boji nad Itálií. O intrikách a o velké mezirasové lásce.

Bolek a Lolek ve westernových kulisách. Stále laskavé a hravé. Více naivnější. Bolek s Lolkem udržují pořádek. Jimmy Pif Paf stále zlobí a starý Sheriff dokola usíná a chrápe. Nostalgie po krásných časech však nostalgií navždy zůstane.

Bolek a Lolek. To je sladká nostalgie bezstarostného dětství. Maďaři budou navždy mé spojení s nádherně popletenou rodinou Smolíkových. Rusové s vychytralým zajícem a utrápeným vlkem. A Poláci s Bolkem a Lolkem. I když lovec Pampalini jim důrazně šlape na paty. Bolek a Lolek na prázdninách je laskavé, vtipné, výchovné, nenáročné. Jeden je malý a citlivý, druhý je větší a škodolibější. Ale ta dobrodružství a fantazie se do mého dětství promítla nesmazatelnou stopou.

Bolest a sláva je především o usmíření se s vlastním životem. Pedro Almodóvar ve stáří, tak jako mnoho jiných filmových a nefilmových tvůrců, bilancuje zkušenosti a porovnává pocity. Zůstává pravověrný vlastní vyzkoušené stylizaci, unaveně se rozhlíží po poezii, s omezenějším tělesným pohybem načrtává kontury identifikace formujících okamžiků života. Hledá se odpuštění, nabízí se usmíření, pokouší se uchopit mihotavé pocity niterného štěstí. Mluví se o tvůrčí a životní krizi, ale právě tato úzkost je katalyzátorem soustředění při hledání zásadních otázek, porovnávání stavů očekávání a zklamání s běžnou skutečností. Nevyhýbá se ani tělesné bolesti stáří, uvědomuje si závislosti a zhoubný nádor pocitu osamělosti a zbytečnosti. Hlavním prostředníkem k životnímu balancování je Salvador Mallo (zajímavý Antonio Banderas, ve filmovém odraze dětství příjemný Asier Flores), filmový režisér v bolestech pokročilého věku. Prázdnota vnější i vnitřní je výchozím bodem do hluboké cesty sebezpytování, blížící se vůně Thanata, záchvat lehkého panického strachu, a nalezení smíření i tolik spásné inspirace. Důležitou postavou k cestě usmíření je Alberto Crespo (zajímavý Asier Etxeandia), filmový herec s pocitem ublížení. Smíření přichází přes komplexní katarzi osobní identifikace v základech vášně a vlastního určení. Hlavní ženskou postavou je zde Jacinta Mallo (příjemná Julieta Serrano, ve filmovém odrazu dětství pozoruhodná Penélope Cruz), Salvadorova maminka. Láska, očekávání, potřeba uznání, nejchoulostivější záležitost vlastního usmíření. K výraznějším postavám patří také Mercedes (příjemná Nora Navas), Salvadorova asistentka. Praktická pomocnice k uvyknutí tělesných neduhů stáří. Z dalších rolí: bývalá láska s bolestí a tvůrčí seberealizací Federico Delgado (Leonardo Sbaraglia), mladý a statný zedník a talentovaný naivní malíř, překonávající negramotnost, Eduardo (César Vicente), filmový odraz režisérova otce v dětství Venancio Mallo (Raúl Arévalo), či závažné choroby stáří ošetřující lékař Dr. A. Galindo (Pedro Casablanc). Bolest a sláva je v mnohém důležitější pro svého autora, neboť potřebuje tvorbu jako životodárný pohon ke smysluplnému prožívání života. Poezie je to, co ve větším množství schází k příjemnějšímu prožitku životních krás. Můžeme obdivovat, přesto je Pedro i pro svůj styl unavený věkem.

Bolwieser je zlomyslností sarkastické hříčky. Rainer Werner Fassbinder natočil snímek podle románu Oskara Marie Grafa z roku 1931. Zajímavostí je, že Graf před nacistickým rozmachem emigroval nejdříve do Československa a teprve později do Spokojených států amerických. Fassbinder dokázal zachytit a předat podpovrchové dojmy stavu v rozpoložení jedince, estetickému řádu výtvoru podléhá obrazová kompozice i frázování pohybu a řeči. Éros ovládá lidské pudy, vyvolává chtíč a majetnické choutky. Provokativní útok míří na pokrytectví maloměšťácké morálky, buržoazii bych do toho nepletl. Bolwieser je příběhem zničení muže prostřednictvím vlastní nudící se manželky, není zaměřen pouze na intimitu, kritika míří na celou společnost. Hlavním nástrojem esteticky a dráždivě expresivní poezie je Xaver Ferdinand Maria Bolwieser (velmi zajímavý Kurt Raab), přednosta železniční stanice malého hornobavorského města. Profesní čest a společenská váženost uvozují ty nejdůležitější životní povinností, soukromým cílem je drobný kousek rodinného štěstí. Ale přílišná mužská důvěřivost a též lehké sadistické sklony sexuálního vzrušení jsou proti. Hlavní ženskou postavou je tu Hanni Bolwieser (zajímavá Elisabeth Trissenaar), Xaverova manželka buržoazního původu. Dlouhá chvíle v nadstandardu finančního zabezpečení a poddajně neaktivní podstata muže volají po jiném hledání závratného prožitku životního vzrušení. Důležitou postavou je Franz Merkl (pozoruhodný Bernhard Helfrich), dávný Hannin spolužák. Štědrá finanční pobídka k zahájení vlastní živnosti sebou přináší i sladký dárek navíc. Žárlivost, uražená ješitnost a niterný pocit podvedení zatouží po odvetě. Útok na pokrytectví si užívá záři absurdního vývoje událostí. Výraznou postavou je také Schaffer (příjemný Udo Kier), pružně světácký kadeřník. Využít klevetivé informace ve svůj prospěch je možné, pokud máme již stanovený cíl s vítanou vidinou spravedlnosti a budoucího financování. Z dalších rolí: nervózním Xaverem prohánění zaměstnanci jeho vlakového nádraží Mangst (Volker Spengler) a Scherber (Armin Meier), politicky aktivní lesní adjunkt Windegger (Karl-Heinz von Hassel), či rozvodový právník manželů Finkelberger (Gottfried John), Film Bolwieser je založen na knize a ta vychází ze skutečné události. Kniha kritizuje morálku doby, film útočí na stav morálky společnosti. Absurdní rozměr života je zobrazen pomocí sáhu filmové básně a sarkastické rozšafnosti. Pozoruhodná jízlivost!

Něco podobného co bylo v Buldezerovi. Zde se Bud Graziano, alias Bomber (Bud Spencer), bývalý slavný boxer vrací do boxerského prostředí, aby pomohl bláznivému Jerrymu (Jerry Calá) připravit boxera, který by byl schopen se postavit velkohubým americkým vojákm v čele s Rosco Dunnem (Kallie Knoetze). Bomber nachází mladíka Giorgia Desideriho (Stefano Mingardo), který první zápas vyhrává. Ale protože Rosco společně s rádobymafiánem Kruppem (Ferdinando Murolo) jsou nečestní, tak finálový souboj s Roscem v ringu čeká na Bombera, který tak může pomstít staré křivdy. A pěsti létají a létají. Nenáročné, ale dokáže zabavit.

Bombománie je naprosto srozumitelnou odpovědí československého animovaného filmu na tehdejší dobu a na aktuální obavy společnosti. Bombománie je kreslenou černohumornou satirou. Břetislava Pojara podpořili Jiří Brdečka spoluprací na scénáři a Jiří Trnka výtvarným zurčením ke kanonádě satirického kresleného útoku. Na využívání, či lépe řečeno na zneužívání vědy k vojenským potřebám se však nic nezmění, neboť bez toho by nebyla ani žádná politická doktrína myslitelná, bohužel pro člověka. Bombománie je zřetelným vyjevením obav tehdejší doby v šarmu a v taktu kresleného anekdotického rozohnění.