honajz

Díky ilclassico za titulky. Příjemná hororová komedie, se spoustou vtipných hlášek i situací, kde sice příběh je poměrně jednoduchý a prostinký a přál bych si třeba víc dozvědět o zombie a hlídající paní nebo o pánovi, co do hlavní hrdinky furt vrážel, ale přesto mne to bavilo celou dobu a uteklo, ani nevím jak. Prostě se objeví pár podivných situací, náznaků, nejasností, a pak už to najednou jede a ne a ne se zastavit, festival nápadů. A dokonce jsou zde vtipy na černochy! Tak snad si to nepustí nikdo ze současných mravokárců nebo BLM hnutí. A moc mne potěšilo, že v jedné z jeho prvních rolí vidím Anthony Quinna. Je tu taky mimochodem jedna skvělá hláška na demokraty. Líbila se mi i výprava a pojetí ducha, na tehdejší dobu slušně udělané.

Ta historka je podobně pohádková jako Pretty Woman, i když znám jednu děvku, která se časem dobře vdala, nebo v tomto případě herečku, která si vzala instalatéra. Jenže podané je to tak nějak divně - Hugh Grant vlastně hraje zcela pasivní postavu, která si musí nechat radit od přátel, sestry, matky a zaměstnanců, nepůsobí vůbec životně a vlastně je otázka, proč by se do něho měla nějaká herečka zamilovat a věnovat mu svou přízeň a odlesk slávy. Samozřejmě to cílí na slzičky, dojde na par nedorozumění, ale celkově se to za prvé strašně vleče (a ani potrhlí zaměstnanci obchodu nebo bláznivá sestra to nevytrhnou - a vlastně, proč jsou blázniví?, nestačilo, aby byli jen sví?), a za druhé je to takový sen mnoha obyčejných chlapů, že jednou nějakou tu hvězdičku okouzlí. Což je pěkná pitomost, taky jsem takové sny měl, a když se mi mohly splnit, zjistil jsem, že fakt není o co stát. Film totiž předhazuje jen ty povrchní problémy, jakým by teoreticky vztah mohl čelit (porno fotky z chudé minulosti, paparazzi (divné, že herečku nesledují, když chodí za knihkupcem), nezodpovědní kolegové... ale už vůbec se neřeší třeba její nedostatečná sebedůvěra, vztah k matce, možná přelétavost, nakolik je sama sebou a nakolik hraje i v životě, jestli ty její zvláštnosti jako veganství nebo něco podobného nepolezou chlápkovi na nervy, rozdílnost obou světů... Je toho hodně, kde podobné vztahy mohou a často narazí, ale to se v tomto filmu i přes jeho délku nerozebírá. Takže jo, je takový pohádkový kýč, který by v reálu fungoval zcela jinak, pokud by vůbec fungoval. Btw, můj postřeh - čím hezčí herečka, tím větší má problémy sama se sebou. Btw 2 - Julia je sice pěkná holka, ale přece jen na Audrey Hepburn nemá ani zdaleka.

Tenhle typ meditativní hudby mám rád - a nejspíš nejsem sám, soudě podle obliby Ayuba Ogady, jehož Kothbiro prošlo snad několika desítkami filmů, nebo podle hudby Philipa Glasse nejen u filmů Godfreye Reggia. Mohl bych pokračovat Mobym, Deep Forest či Clannad a dalšími. Opravdu dobrých, které člověku způsobí "zimomriavky" po těle, je tedy ale jen pár. Tenhle klip má sice podstatné esence (a vybrané záběry jsou úchvatné), ale přece jen to na mne působí poněkud odfláknutě. Jako ona repetitivnost u těchto meditativních skladeb (můžeme jim říkat i ambientní) hraje velkou roli, ale přece jen jak Ogada, Moby nebo Glass s ní dokážou pracovat a dál stupňovat (odborně se dá říct, že použijí crescendo), a to mi zde žel chybí, zůstane to pořád v jedné jakoby tónině. Škoda, protože jinak je to povedené.

Na to, jak mi film vychvalovali už od FAMU, nakonec těžké zklamání. Snaží se to o slapstick komediální scény, ale ty jsou chtěné, nepřirozené a ve výsledku trapné. Snaží se to o jistou sociální kritiku, ale zase to selhává v půli cesty, sotva se to nadechne. Dialogy mají sršet inteligentním vtipem, ale to i ta nejnepovedenější adaptace chandlerovek je vtipnější. A je fakt, že bez Veroniky Lake a jejího živelného optimismu a naivismu by ten film už vůbec kvůli své strojenosti stál za starou bačkoru. Chvílemi mi připadalo, źe koukám na Slunce, seno... nebo Babovřesky, ale u těch filmů jsem se často pobavil víc. Cokoliv jako liška dávající dobrou noc zde prostě chybí.

Podle mne docela sympatický pokus o train road movie postavenou na koncepci Před úsvitem (a s hudebními, naštěstí ne tanečními) prvky připomínajícími vzdáleně Bollywood... Během 14hodinové cesty si jeden muž a jedna žena stihnou hodně věcí vyříkat a uvědomit si o sobě nějaké ne zrovna příjemné věci. (Do toho nemají v jídelním voze kafe, což by rozhodilo i větší otrlce. Joke. :-)) Je sice pravda, že chvílemi je to nuda a někdy se ty řeči zbytečně točí kolem jednoho tématu, ale pak přijde závěr, kdy vše už bylo řečeno... Jo, a mezitím vlak projíždí zajímavou tureckou krajinou, což je pro mne rovněž sympatické, já mám vlaky rád. Na to, že jsem se k tomuto filmu dostal úplnou náhodou, když jsem hledal zcela jiný film, a dokonce sci-fi, je to pro mne skutečně příjemné překvapení. ... A stejně to řeknu. Vždycky jsem si přál s holkou mít vztah, kdy v určité chvíli už nemusíme si říct ani slovo, a přesto budeme vědět, že jsme naladěni stejně (možná i proto ona s sebou táhne ty housle). Nu, mně se žel nepodařilo. - Vzkaz pro syna: Jedna z nejlepších scén filmu se odehrává nad ránem v poli.

V rámci žánru docela slušný film, ačkoliv se nevyhne mnoha klišé včetně osudové lásky (která přišla jako v pohádce na první pohled), unesené dcery, revenge a tak. Na Carradinovi je znát, jak je technicky i pohybově zdatnější než Norris a jak mu dělá problém se podřídit scénáři, podle kterého má prohrát. Celkově ani ten příběh nedává moc smysl a padouši se chovají jak stádo pitomců včetně toho na vozíčku. Taky jsem nepochopil, když si zloun myslí, že se protivníka zbavil, proč mu ausgerechnet vzápětí unáší dceru? Ale říkám, jinak je to prostě podle pravidel žánru, hudba si hraje na Morriconeho a spaghetti westerny, což mně osobně přišlo sympatické, na podívání jednou za čas proč ne.

Hodně příjemný film, u kterého mne potěšilo, že se vyvaroval různých klišé podobných snímků, např. že nikdo neumře (i když i na hřbitov se dostaneme), a dané téma se mu povedlo vyjádřit ne pateticky, ale s milým a jemným humorným nadhledem. Také je fajn, jak postupně skládáme dohromady střípky života jednotlivých postav (i když Davidův brácha, ten TV moderátor, si jednoznačně říkal o větší prostor, než jaký dostal) a že ty postavy jsou nejednoznačné, jako je život sám - třeba babička chvíli vypadá jako megera, ale časem zjistíme, že má na některé věci jen ryze pragmatický názor. Otec, tedy děda, který si myslí, že vyhrál milion, je nám sice zpočátku představen jako tvrdohlavý a sebestředný alkoholik, ale také časem zjistíme, že ten život neměl až tak lehký a jednoduchý. Potěšilo mne, že Davidova přítelkyně je typická Američanka, a ne anorektická hollywoodská hvězda - pravda, sex s takhle tlustým stvořením bych si asi nedokázal představit, ale zas je to o něco realističtější. Jinak téma toho, jak vás rodina chce odřít, když čichá prachy, je pár set let staré, takže nic nového nepřináší, ale neškodí si jednou za čas připomenut, že chamtivost někdy ničí důkladně mezilidské vztahy - proto mne hodně pobavila závěrečná Woodyho jízda městečkem a ty překvapené xichty. :-) Na filmu mne jen mrzela chvílemi jistá zbytečně nudná rozvláčnost, mít to o dvacet minut méně, byl by film daleko silnější. Také jsem nepochopil, proč je to celé černobíle, ale je fakt, že záběry polí, hor a silnic tak lépe vyzněly a měly své poetické kouzlo. A málem bych zapomněl, úžasná je scéna u hory Rushmore - taky mne někdy nebaví jezdit na údajně státně důležitá místa, jež chce vidět manželka, a taky si řeknu něco ve smyslu, je to nedodělané, tak jsme to viděli, a pojďme někam, kde je hezky (cimrmanologové si mohou říct, já tu nic extrovního nevidím, při tom výletu na Kokořín bylo aspoň občerstvení). Nu, a hodně silná je scéna v té firmě, co ty certifikáty posílá, i když je to jen pár slov - o tom, jak se balamutí lidi.

Koukám, že půjdu proti proudu. Kamera a výprava se mi líbily, některé herecké výkony také, ale popravdě jsem z toho celkově zklamán. Francouzi si pořád dokola léčí své ego a zdůrazňují tu odbojovou činnost, jak a kde jen to jde, protože ta pachuť zrady vlastního národa, kdy se Francouzi s Hitlerem nakonec spolčili, je veliká. A tak tady máme čestnou a až ortodoxně "spravedlivou" ženu, která poblázní devět chlapů, aby mezi sebou hledali jednoho, kdo před 15 lety jejich odbojovou buňku zradil Němcům. Už jen premisa, že německý obchodník jen tak té ženské v módním salonu řekne, že je zradil někdo vlastní, mi přijde jako stojící na hliněných nohou. Ona mu fakt věřila? Co když ji tahal za fusekli? A na základě toho se má rozhodnout o životě jednoho člověka i teď, po 15 letech? Nakonec jediný, kdo mi tam přišel jako nejnormálnější postava, byl ten kněz. Co nás opravňuje rozhodovat o druhých, jestli jsou, nebo nejsou hajzlové a proč? A o jejich životě? Navíc zradit mohla i ta služebná, to nikoho mám pocit nenapadlo. A co když zradil ten zastřelený, jen nečekal, jak se to vyvine? Těch možností, kudy a kam téma rozvíjet, je dost, ale tady se jede jen přímočará linka, kdy je naprosto jasné, jak to kvůli francouzskému traumatu skončí, a člověk jen doufá, že neskončí, a ono jo.

Taková americká Rosamunde. Rozvedená matka přijede za svou mámou přes půlku Spojených států i se synem, kterému táta zoufale chybí, a tak si jednoho najde a nakonec si ho zamiluje i maminka, jenže nová láska musí zas na misi, holt je to voják. Ale on se určitě vrátí... Obě ženské hrají docela slušně, představitel Carrery musí hrát chápavého muže, takže jde spíš o představu scenáristky o chlapech, než o reálnou postavu, a představitel malého Jareda se v každé scéně tváří, jako by mu někdo ukradl kyblík, lopatičku a krabici zmrzliny. Ale jak tu zaznělo, je to takové pohodové, odpočinkové, má to i slušnou kameru, takže pro cílovou skupinu např. žen žehlících odpoledne neb navečer prádlo docela vhodné.

Strašně natočené. Ze začátku to připomíná - kamerou, záběry i stylem hudby - reklamní dokument na téma navštivte krásy jihoamerických měst, posléze v džungli třebas sledujeme jeden a ten samý záběr projíždějícího tanku a náklaďáku několikrát dokola, nebo vstřižené záběry zvířat z nějakých tehdejších přírodopisných dokumentů a působí to vážně jako pěst na oko. Nesmí chybět obarvená blondýnka, která tady je v podstatě jen do počtu. Jinak Tarzan má vážně od začátku nesmírné štěstí, že mají padouši tak moc vychýlenou mušku, že ho nedostanou ostřelovačkou na stadionu ani při pečlivém míření, kdy jim běží nějakou dobu pod vrtulníkem na rovince a nemá kam uhnout. Navíc Tarzan používá moderní vynálezy, střílí ze samopalu, z tanku... Mimochodem, netušil jsem, že stačí sestřelit krápník a ten zabije všechny lidi pod sebou. Jo, takovéhle naivní scény tu jsou. Nebo máme náhrdelník plný výbušné rtuti, kdy jakýkoliv otřes může způsobit výbuch - a Tarzan s ním trhne, aby jej "rozepnul", a nic se nestane. Jinak dějově nic moc, vše podle kopíráku a odhadnutelné na dlouho dopředu, navíc špatně natočené - třeba i smrt padoucha. Ale zas tvůrci měli na velký kompars v tom mayském městě ("kdysi jsme obětovali lidi, dnes květiny"),