honajz

Ne až tak dobré jako první díl, je znát, že zážitky z fronty jsou spíše střípkovité historky bez vnitřní struktury, ale budějovická anabáze je skoro dokonalá.

Nejdokonalejší adaptace Haškových knih, kde se autoři snaží držet i původního ducha knihy. Švejk není žádný blb, ale prostě jen plní do puntíku příkazy. Na čemž se ukazuje, jak blbé ty vojenské příkazy jsou, a často protismyslné. A Hrušínského ztvárnění je tak kouzelné, že jako Švejka mám problém si od té doby představit kohokoliv jiného.

Již třetí film na zadané (japonské) téma, které se vyčerpalo ve filmu druhém. Tentokrát bude ale vše naruby... V rychlosti si prosvištíme učivo. V prvním filmu se duchové zemřelých chtěli dostat do našeho světa živých skrz televize, monitory a displeje, což se jim nakonec podařilo. Apokalypsa. Ve druhém filmu jsou tyhle televizní mátohy nebezpečné nadále a je potřeba před nimi prchat, byť by to byla vaše bývalá manželka. Nu a v tomto filmu se přeživší dívenka z druhého dílu dožila úctyhodného věku 19 let v prostředí amišské komunity, ale nějaké Boží hodnoty a rodina, to jí přijde hodně vzdálenými pojmy, a tak když najde ve vraku auta pod sedadlem zakázaný notebook (veškerá elektronika je zakázaná, až si říkáte, proč v komunitě vlastně mají generátor), rozhodne se pustit do světa obydleného "televizními" netvory. Což je oproti nudnému životu v komunitě lákavější, uznejte - taková možnost zhebnout za nejbližším rohem. Pokud by se dodržovala pravidla. Ale nedodržují. Duchové si dívky - která dokonce na sobě nemá ani nic červeného - vůbec nevšímají, vlastně po celou dobu svého pěšího putování nenarazí ani na jednoho, a když jim sama hloupoučce vleze do rány, nechají ji být a radši sežerou černocha. Nakonec zjistíme, že je to proto, že holka je div ne vyvolená, protože musí sebrat flešku jednomu přeživšímu chlápkovi, na které je program pro reverzi mrtvých na živé. Jenže - o té flešce ví a chce ji jenom jeden duch! Ostatní nemají sdílenou celosvětovou paměť, celou dobu byli prezentováni tak, že vlastně ani nemají vědomí o sobě samých. Nehledě na to, že tenhle jeden duch se zachrání, ale ostatní ne, a stejně nechají holku jít... Logika dostává na prdel tak jako tak. (Zcela nelogicky mimochodem působí i dívčino chování, když v sedmi letech prožila trauma ze setkání s duchy a nyní se jich nebojí a jde jim dokonce pomáhat.) Od chvíle, co holka najde funkční notebook - baterie mu vydržely celých sedm let pod sedadlem auta! - se to zvrhne nejprve v rozhlasovou hru (ostatně, jak chcete předat textové chatování na filmové plátno, že?), posléze v road movie bez nápadu a nakonec v procházku apokalyptickým městem s jednou či dvěma lekačkami... Sem tam je to celé proložené záběry z druhého dílu, ono to také natáhne stopáž, a celé to vypadá - a podezírám tvůrce, že tomu tak bylo - točené před zeleným plátnem a s dodatečně naklíčovaným pozadím polí, luk, mraků a domů. Dokonce i ten pes je naklíčovaný, podívejte se u skoro závěrečné scény rozbití notebooku na ty jednoznačné obrysy kolem jeho uší. Pak už je zde pár drobných nelogičností, které by člověk normálně nechal být, ale v tak řídkém ději mlátí do očí - mobily mají po sedmi letech běžně funkční baterie, v odstíněné komoře naběhne signál (jaké sítě asi v postapokalypitckém světě?), stále funguje jakási verze internetu, pořád je úplněk, protože velký kulatý Měsíc je vizuálně hezký... Ono by to jako postapokalyptický film ani nemuselo být až tak špatné, jenže tomu chybí zajímavější nápad, charismatičtější herci i herečka v hlavní roli, muselo by to nabídnout něco v podobném žánru neviděného nebo alespoň mírně neotřelého... Ale nechat holku pobíhat hodinu a půl po pustých polích, silnicích a nakonec ulicích města je i na tento žánr chudičké až hanba. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/puls-3.html

1. sezóna: Jasně, technologicky to nemá na americké bratříčky. Ale scénáře nejsou hloupé, těch změn vůči divákům oproti běžné policejní praxi není až tolik, má to jemný humor, dobře vyprofilované charaktery kriminalistů, navíc každý díl šlape, jak má. Tohle dělá tým profíků a je radost se na seriál koukat. Určitě velkou roli hraje i to, že jde o remake, takže podruhé už tvůrci vynechali balast. - 2. sezóna: Nějak to jde dolů. Kde v 1. sezóně je humor, práce s detailem (a kávovar), to je zatím, co mám rozkoukané, zbytečně vážné, s řadou zbytečných keců (v 1. sezóně stačily dvě věty a bylo jasno) a jen vnějškově atraktivní. Postupně se to zlepší, jen díly dua Holomek-Pokorný jsou takové bez chuti a zápachu. Ještě že posléze scénáře psal Hudský, ten první díl od Viktorína Šulce byl vyloženě slabý. Pár dílů dosahuje kvalit první série (zhruba od 2x7 do 2x11), ale přesto mi první série přišla ucelenější a kompaktnější, vyhranější i co se detailů týče.

Dalo mi to vzpomenout staré filmy Damiana Damianiho, nebo 100 dní v Palermu. Překvapil mne - příjemně - "komisař Montalbano" Luca Zingaretti. Vynikající výprava, promakané prostředí, tvůrci věděli, o čem točí. Celé to vypadá ohromně přirozeně, včetně dětských hereckých výkonů, což se často nestává. Film je podle skutečné události a věřím, že ten kněz to skutečně takto vedl. Někomu může jeho snaha přijít naivní, ale podle mne on dopředu nasadil život, aby něco změnil. A takových lidí je málo.

Do ordinace jistého psychologa Junga přichází zvláštní pacientka. Carl Jung konzultuje s jistým Sigmundem Freudem. A to celé jen proto, aby pacientku... aby s ní měl poměr. Málo platné, ale klobouk dolů před psychology, kteří si své sexuální choutky dokážou logicky zdůvodnit. Pokud se tak děje v prudérní době, stanou se díky tomu i slavnými, a bude z nich vycházet mnohá další psychologická škola. Zkrátka za vše může sex, a nic jiného - vše se dá vysvětlit sexuálními tužbami, skrytými nebo ne zrovna běžnými, protože toužíte po neobvyklých praktikách. Nu, a o tomhle je tento film. V podstatě nudně podaný, i když ho režíroval David Cronenberg, jenž se dříve s nějakou sexuální korektností taky moc nepáral. A nejen nudně, ale i povrchně, kdy se v podstatě o problému psychiatrie a metodách nic moc nedozvíme, a když spolu ti dva učenci mluví, jen si přitakávají. Jako že ano, za vším hledej sex. Pokud jde o vnitřní život postav, jsou zredukovány jen na to, co se týče sexu (tedy i kondomů, manželství, dětí, jak rodina omezuje v rozletu, výčitek, že žena neporodila chlapce...), jinak nám nejsou představeny vůbec. Což podle mne poněkud nabourává teorii, že za vším je sex, když mi u postavy chybí charakteristika, třeba jaká byla v dětství, jestli se ráda toulá po poli, jestli má raději kafe nebo čaj a podobně. Navíc první třetinu filmu sledujeme terapie Junga s pacientkou, druhou třetinu Jung rozpráví s Freudem a jedním psychopatickým doktorem na léčení a má morální dilemata, nu a pak se zadaří a řeší morální dilemata on i jeh milenka. Celé to má navíc strašně televizní vzhled - až na pár nijak výjimečných scén se vše odehrává v interiérech. Herecké výkony jsou průměrné, ať jde o Vigga Mortensena, Michaela Fassbendera, Vincenta Cassela - jako když sledujete improvizaci na divadelní škole nebo zkoušku. Samostatnou kapitolou je Keira Knightley - její anorexie je výrazná a protože nemá ani prsa, vypadá spíše jako chlap. Což dodává v tomto specifickém případě filmu zvláštní tón - nebyl on nakonec Jung na chlapečky? Ale o to autorům určitě nešlo. Navíc Keira přehrává - dalo by se říci oscarově přehrává. Afektovaný výkon, aby jej ocenila akademie, vysouvací čelist jak z Vetřelce, patetické pohyby - je to tak přehnané, až máte chvílemi pocit, že se buď díváte na parodii, nebo na Jára Cimrman, ležící spící, kam byla přidána vsuvka o setkání Cimrmana s Jungem a Freudem. Pokud tedy o Jungovi, Freudovi a případu Sabine Spielrein chcete vědět něco víc, postačí vám na to dokonce i česká Wikipedie, pokud chcete vidět nahou Keiru, pusťte si Vévodkyni, a pokud si chcete užít sexu, pusťte si porno s někým svolným vedle sebe. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/nebezpecna-metoda.html

Mám rád Igora Bareše, ale tady jsem mu nevěřil ani slovo. Zbytečně přitažené za vlasy, zbytečně chtěné, i když samozřejmě je sympatický pokus vyjnádřit se k problémům současnosti. Herecky nevyvážené, scenáristicky předvídatelné a nudné. A mimochodem, co to je za zlozvyk v českých filmech řešit problémy u stolu u večeře nebo oběda? U nás si jeden syn vezme jídlo k televizi, kde mu běží Simpsonovi, žena k počítači, a já se najím v poklusu při cestě do práce.

Režisér a scenárista Alexander Payne před nějakým tím rokem zabodoval s Bokovkou. Nyní se vrací s dalším filmem na téma rodinných vztahů - tentokrát na Havaji. Ale popravdě, na Bokovku Děti moje nemají. FILM Bokovka zaznamenala úspěch díky několika faktorům. Bez příkras zobrazuje krizi středního věku a problémy čtyřicátníků, to vše však na pozadí vinařských oblastí Kalifornie, které dodávají patřičnou atmosféru. V Děti moje - původní název zní spíše potomci ve smyslu následovníci něčeho, zde nejen tradic - se však pokusil Payne skloubit sice atraktivní prostředí Havaje (jež od začátku shazuje) s několika nesouvisejícími liniemi. Už samotný vnitřní monolog hlavního hrdiny je otravný. Film má vyjadřovat obrazem - a pokud mi z toho režisér dělá rozhlasovou říkánku, podceňuje mne jako diváka. Já pochopím, aniž by se mi to explicitně vysvětlilo, že hlavní postava při jednání o prodeji pozemků myslí spíše na manželku v nemocnici. To je jedna z linií - maminka je po těžkém úrazu v nemocnici a každý se s tím musí vyrovnat po svém a složit účty. Další linii tvoří vztah otce k dcerám, jedné dospívající, druhé už dospělé, a jeho ne vždy schopnost se správně orientovat. Pak je zde linie s prodejem pozemku, kde na rozhodnutí čeká snad celá Havaj. A do všeho mají co říct mnozí bratranci a sestřenice. Přestože jde o sociální témata, nedaří se udržet věrohodný vzhled. Někteří herci jen statují, jiní jsou dobří, ale třeba George Clooney je šlápnutím vedle. Tam, kde Paul Giamatti v Bokovce dokáze jedním pohledem odhalit rozervané nitro své duše, tam Clooney zkouší hrát vnějším výrazem a vnějšími atributy (umělé slzy) - a nejde mu to. Například při rozhodující scéně rozhovoru s doktorem nepůsobí ani jeden z herců přesvědčivě. Sice víme, co nám chce autor říci, je nám jasné, jak chce, abychom situaci chápali, ale málo platné, nejde se ponořit do problému, protože celá scéna působí chladně a odtažitě a herecky nezvládnutě. Podobně je tomu s dalšími potenciálními psychologickými zvraty a jejich přijetím - celé je to odosobněné, chybí tomu osobní zaujetí režiséra, jaké měl právě u Bokovky. Možná je znát, že točí látku, která mu není až tak blízká. Dokonce ani Havaj - až na pár havajských košil a trochu moře - není natolik využita, jak bychom čekali, a drama se mohlo odehrát kdekoliv - chvílemi mi ulice dokonce připomínaly spíše San Francisco než Havaj. Přitom celý námět není až tak marný - ale zkrátka jej chtělo podat trošičku jinak, uvěřitelněji, civilněji, rovnoměrněji. Není to špatné - ale pokud Bokovku přirovnám třeba k jihošpanělskému 14% Tempranillu, tak Děti moje jsou s bídou 11,5% André z Templářských sklepů. http://www.dvdextra.cz/dvd-recenze/deti-moje.html

Má to moc hezkou atmosféru, doplácí to jen na nízký rozpočet, chvílemi zmatečný scénář, zbytečnou popisnost a možná zbytečně dlouhou stopáž. Dokonce i triky ušly a na Radost Bokel je radost koukat - stejně jako na Johna Hustona.

Zajímavý nápad s kuličkami vzpomínek, ale jinak je to celé takové ... vypelichané. stejně jako je tady vypelichaný Falco, ten pták, co pobíhá všude kolem. Triky mizerné, atmosféra studiové pohádky, herecky mizerné.