Páně

Teprve při sledování The Conjuring coby úspěšného žánrového díla dneška si člověk uvědomí nakolik je horor dnes absolutně vyčerpaným, schematizací trpícím kolovrátkovým klišé. Ani v The Conjuring vás nečeká byť jediná milisekunda něčeho co zde nebylo již stokrát předtím. Reáliemi počínaje, předvítelností děje a provařenými charaktery konče. Nevím, možná i proto je ale nakonec úspěch zaručen, neboť minimálně husí kůže se dostaví. Hororový divák vzorce zkrátka chce.

Možná jsem podobnými věcmi poslední dobou překrmen. O co je to megalomanštější, o to je to předvídatelnější a hloupější včetně naprosto provařených klišé nejhrubšího zrna. Pro mě obrovské zklamání neboť del Toro tomu nedal vůbec žádnou přidanou hodnotu, kterou jsem já od režiséra jeho kvalit očekával. Může to být stokrát vizuálně a designově vybroušené do poslední milisekundy, ale ani náznak nějaké duše bohužel. Prostě čistokrevná zábava, ze kterou ale můžu jít k jiným a třeba se dočkám i něčeho navíc. Se slzou v oku vzpomínám na Faunův Labyrint, film který byl opravdu filmem. Pacific Rim je totiž jen pořádně nakynulý efekt tématicky nehodný del Tora, tak doufám že to byl jeho poslední omyl.

Jakmile se jednou lavina utrhne, těžko jí zastavovat. Co se mě týče, Vinterberg tímto dílem skóroval do mého topu neboť jeho vykreslování skutečnosti je mrazivým a plnohodnotným zážitkem, který jsem bezezbytku prožíval každou jeho vteřinou a po jeho konci jen uznale kýval hlavou. Uvěřitelné v každém detailu a zároveň až do morku kostí jak husí kůže jdoucí. Takto má vypadat filmové dílo opravdového umělce, který chápe život do jeho všech jeho důsledků a zároveň ho s kusem své duše dokáže přenésti na filmové plátno. Bylo mi ctí.

Marchalův styl mám moc rád, jeho díla jsou skvostně prostoupena melancholií a jakousi marností života. Přestože Les Lyonnais je poněkud na štíru s emocemi a vůbec celkovým vyprávěním příběhu, já se zkrátka zase nechal strhnout podmanivou hudbou a některými skvělými scénami trademark Marchal. Takže jedna hvězda navíc za to, že si Marchal stále jede tu svojí pochmurnou ligu.

Nezávazný románek s příchutí již poznaného a přesto velice zábavný. Příběhová klasika s miliony nemrtvých či neživých nebo já vlastně nevím čím, ale tentokrát konečně i s poněkud mohutnějším finančním vichrem v plachtách. Žene se to dopředu aniž by vás to jakkoliv uráželo, byť to v podstatě scénu za scénou pouze vykrádá a vykrádá nebo občas zapůsobí opravdu hloupě. Těžko vlastně povědět v čem je skryt genius loci toho díla, snad v jeho atmosféře která se v jeho průběhu několikráte změní a to vždy jen ku spokojenosti mé osoby. Protentokrát nebudu nijak zlý, tohle se dá.

Tohle dílo se rozhodně nezařadí mezi má Zemeckisovská nej, přestože si Robert místy odbývá opravdový řemeslný režisérský nadstandard. S technickou stránkou filmu, dějovou linií či zamýšleným poselstvím vskutku nemám problém, problém je že tomu všemu zkrátka absolutně nevěřím. Nemohu se ubránit dojmu, že jsem vlastně shlédl jen 138 minut dlouhou, sice naleštěnou, ale svým uchopením poměrně plytkou protidrogovou a protialkoholickou agitku. Jakkoliv je Denzel Washington vzorovým alkáčem a jeho herectví skvělé, nevěřil jsem té předzávěrečné katarzi ani fň. A co teprv ten zcela závěrečný "another happy end", ne tohle já prostě nežeru. Takhle svět nefunguje. V alespoň trochu reálném pojetí bez naivních růžovoučkých brýlí by se v podobné situaci pěkně všechno shodilo na mrtvou letušku ku prospěchu všech a Denzel by si dál propíjel svůj marný život skrze tu svou odulou držku. Nakonec by si plačíc někde v garáži u cessny ustřelil palici, protože jeho synovi by se z něho chtělo jen zvracet a přátele by už neměl. Takový je mnohem pravděpodobnější scénář a takový bych já ocenil.

Na dřeň aktuálních politických, mezikulturních ale i čistě lidských témat? Proč ne. Homeland jako nekompromisně nadprůměrný žánrový výtvor vás zkrátka nemůže zklamat a je výbornou i vkusnou volbou. Seriál působí téměř filmově čemuž dopomáhá výborné technické audiovizuální zpracování, ale hlavně excelentní herecké výkony Claire Danes a Damiana Lewise. Byť musím popravdě říct, že na konci první řady jsem měl té rozklepané úzkostné bradičky Claire Danes už trochu plné zuby, ale na kvalitě herectví to nic nemění. Homeland je sázka na jistotu.

Až do půlky čtvrté série vděčná zábava ke které jsem se milerád vracel. Potom však nastalo už jen nudné a dokola omílané vztahové cyklení, které mě bohužel donutilo snížit mé hodnocení. Škoda.

Trefa jako hrom. Ponechme stranou že se v základu jedná vlastně jen o velmi vkusně podanou červenou knihovnu, After the Wedding je absolutně dospělý film se vším co k tomu patří. Susanne Bier v tomto svém opusu opět zanechala notný kus své kumštýřské duše a tentokrát i s pomocí obvyklých moderních, ale opět i tradičních a svébytných vyjadřovacích prostředků dosáhla pomálu až k nebesům filmového universa. I tentokrát se nejedná o příběh nikoliv nutně vyjímečný nebo zdrcující svým koncem. Ale už jen tím jak mohutně rozeznívá onu rodinnou strunu, pro kterou ve světě filmu budu mít vždy slabost, se pro mě stal vrcholným nejen duševním, ale i emocionálním prožitkem. No a ten nájezd i dojezd v podání Sigur Rós? Prostě nádhera!

Konečně jsem také dospěl k tomu abych nahlédl do kuchyně Susanne Bier a zároveň slovutného dogma stylu. Dostalo se mi minimalistického zážitku bez jakýchkoliv rozmáchlých gest nebo melodramatických vyjadřovacích prostředků. Za absence hudby a jiných berliček jsou Otevřená srdce syrovým náhledem do událostí jistě ne nepodobných mnohým z našeho okolí. Musím ale říct, že až přílišná syrovost materiálu a polodokumentární pojetí mi mírně bránilo v emocionálním prožitku tohoto filmu. Jinak ale výsostná spokojenost se svébytně pojatým dílem, na které je ale lepší přichystat se v ten správný specifický moment, jinak trochu ztrácí své kouzlo.