Páně

Zrození zezačátku nedisponuje příliš velkou mírou uvěřitelnosti a některé scény jsou na hraně absolutního kýče. Přesto se dá mluvit o skvělé jízdě, která osciluje mezi jakýmsi komorním a zároveň totálně explozivním pojetím. Postupně se děj dostává do varu a ona apokalyptická osudovost nabírá otáčky, aniž by bylo potřeba monstrózních davových scén. Skvělá triková práce nabízí konečně pořádné šimpanzí a vlastně i obecně opičí pokoukáníčko. Soundtrack se tentokráte zdařil také na výbornou. Když sečtu všechny tyto klady, vychází mi skvělé dílo a výborný pocit z jeho zhlédnutí.

Opět zcela Cronenbergovsky ujeté, což zároveň znamená i obrovskou kvalitu. Cronenberg investuje svoji osobitost do děje a postav měrou vrchovatou a to pak činí jeho díla zcela interesantními. To co v Dějinách násilí jakoby začal, zde rozvíjí do nádherného vějíře, který zaujme tu zajímavým pojetím, tu obrovskou sílou některých scén (třeba hned té první v holičství). A když najednou naskočily závěrečné titulky, tak jsem byl poněkud mrzutý, neboť bych toho snesl ještě minimálně jednou tolik. Bravo.

Film oplývající překvapivě silnou poetikou a obstojnou uměleckou i vizuální investicí. Člověku je pak až líto, že příběh jako takový neobsahuje takovou hloubku jakou mohl a celé to skoro působí až polodokumentárně. To mi ovšem nebránílo se nechat přeci jen trochu pohltit sugestivně pojatou kamerou a citem pro obraz. Beznaděj a pochmurnost na mě dýchla měrou vrchovatou a to já mohu. Zdejší hodnocení pod 50 procent absolutně nechápu. Bohužel jak jsem se obával, na tento film se nahlíží skrze zcela jiné hodnoty než filmové. Smutné.

Těžko ultimátně hodnotit neboť Thor je na tom, co se zábavy týče, lehce nadprůměrně. Z druhé strany ho nechutně shazuje jeho umělost, hromada klišé, předvítalný děj i dialogy. Ale což, vždyť to přeci ctí předlohu. Ovšem jednou ten hon za čiročirou zábavou či komiksovou nirvánou skončí. Ale to už tady my asi nebudeme.

Alois Nebel je sám a moc nemluví. Čert vem, že příběh by vydal na deset minut. Už po úvodních titulkách myslím muselo být každému jasné, že v Nebelovi půjde o něco jiného. Byl jsem až dojat, jak kvalitní dílo stran pochmurnosti, pomalosti a atmosféry se v našich končinách urodilo. Tohle je zkrátka přesně něco pro mě. Rozkošné! A to jak v navázání děje na rozpačitou dobu, tak tím jak to jde odnikud nikam. Skvost. Alois Nebel má kocoura! Alois Nebel jsem já!

Excelentní dílo jenž rozhodně lze označit jako nejzvláštnější a zároveň nejcitlivější v kontextu všech Burtonovo filmů. To jakým způsobem mu dokázal vetknout esenci osudovosti je až zarážející. Z barvité fantasknosti a někdy poněkud rovleklých konverzaček se nakonec vynoří neskutečně silný závěr, obsahující překrásně vystavěnou symboliku života a smrti. Tohle se Burtonovi povedlo nadmíru.

Odpor zachraňuje předevšim jeho syrovost a maximální vtažení do děje. Díky těmto kladům se dají přežít i okamžiky klišovitého a naivního rázu, kterých je k vidění bohužel docela dost. Svým způsobem docela minimalistická lesní podívaná, ale zároveň i poměrně přitažlivá záležitost. Asi těžko to bude mít sílu uspokojit masy, byť své si v tom najde možná hodně lidí. Solidní nadprůměr.

Nispel tímto definitivně povýšil původní zpracování, protože v jeho podání je tento remake čiročirá hrůza a šílenost v jednom. Proti Nispelovi je Milius géniem a stvořitelem nezapomenutelných scén. O hudbě se snad raději ani nebudu zmiňovat. Bohužel jediné co snese alespoň jakés měřítko je úvodní část z dětství, díky které se nakonec vyšponuji alespoň na jednu hvězdu. Vše co následovalo potom je odpad nejhrubšího zrna, který znalý divák, který neprošel lobotomií a má alespoň kus mozku, musí strávit někde na pomezí dávivých nebo naopak slzopudnoironických pocitů. Pomyslným vrcholem je ovšem Conanův obrovitý papundeklový meč, který patrně zaujme jen hošíky z prvního stupně ZŠ. Marcus Nispel si tímto ode mne zasloužil zdvižený prostředníček a to především za to, že se takovýmto brutálním způsobem dotknul pro mne kultovního díla. Stran původního zpracování, tato bezduchá slátanina by v mých očích stejně neobstála. Za toto si Nispel a spol. zaslouží jedině pohrdání a Cromův hněv.

Tobruk je pohříchu vším a ničím. Jeho poselství se bohužel ztrácí v narativním chaosu a to se potom těžko dohání obstojnou vojáckou poetikou či vizuální přesvědčivostí. Přesto však dokáže některými scénami velmi zaujmout. Tři a půl navrch.

Bridge to Terabithia je výjimečný film! Dlouho jsem nezhlédl tak vkusné propojení nevinnosti, dětského snění a citovosti. Tento skromný, ale brilantně pojatý snímek je balzámem na duši a navozuje neskutečný tesk po dětství. Naprosto přesně chápu co jím jeho tvůrci zamýšleli sdělit a musím jedině uznale smeknout. Nejvíce asi budou překvapeni ti jenž očekávají jakousi plytkou fantasy s dětskými herci. Tenhle film má zkrátka duši jako hrom a je v něm mnoho krásy.