_aandyy_

Ajajajaj. Další Eddie Murphy a jeho novější, spíš neúspěšnější tvorba plná místy opravdu trapných vtipů, jako jsou třeba sněžnice v létě. Jenomže u pár situací jsem se musela smát, zas tak suché to nebylo, naopak, bylo to docela hodně "šťavnaté", i když ne vždy zrovna způsobně. Nejlepší scéna: Rasputia na tobogánu v aquaparku.

Jistě - tak absurdní zápletka, jenže jak může i takováhle pitomina znepříjemnit život! Docela zábavná komedie, tentokrát v podání války o svatbu mezi Anne Hathaway a Kate Hudson. Ještěže se ty dvě nakonec usmířily, protože jinak by se mi o tom snad i zdálo.

Tohle je skutečně odporná zábava. Ale pokud bych měla posoudit snahu o to, aby byl spojen žánr jeden s žánrem téměř protikladným, pak to docela i vyšlo. Nebudete se válet smíchy po podlaze, ale taky se nebudete nudit. Nemám moc ráda žánrovou turistiku s tímto složením, ale dejme tomu, že se to ještě dalo dobře zvládnout.

Jedinečná, milá a veselá romantika v krásném balení... Snad dokonce i film, díky kterému jsem si zamilovala Audrey Hepburn. Škoda jenom, že tady zřejmě její filmy moc nefrčí. A pokud frčí, tak pořád ty samé dokolečka, nic "nového".

Jo, jo, má to příběh a je to dneska už kultovní film. Ale víc ohodnotit nemůžu. Prostě ať chci, jak chci, nemůžu - snad jen tu jedinečnou hudbu Bernarda Hermanna...

Už kdyby člověka film nebavil, ctižádost člověka přibrat tolik, kolik Renée Zellweger, se musí ocenit. Tím samozřejmě neříkám, že mě to nebavilo: je to zábavné a příjemně osvěžující mezi tou spoustou filmů, jejichž hrdinky jsou vyzáblé gazely, které od sebe musí chlapy přímo odhánět. I se svou menší rezervovaností vůči britským filmům musím přiznat, že tento film opravdu není špatný.

Dobrý herec se pozná tak, že jeho filmografie je sice dost široká, avšak velké části populace se nikdy neomrzí. I tady Johnny Depp válí. Není potřeba pět chválu na jeho umění, o kterém každý ví. Netuším, zda-li to je záměrné nebo ne, ale Depp mi tady až nechutně připomíná Johna Malkoviche (to bude asi tou vyholenou hlavou). Při sledování si musí člověk kontrolovat puls a okolní svět, který by měl být narozdíl od jeho očí, které se utápějí v iluzi, v pořádku. A je-li člověk v pořádku, neměl by se tak bát jako člověk, který má právě "určitý stav", v takovém případě by mohl být film možná i nebezpečný, zvlášť, pokud to dotyčný často a rád přežene. Režisér Terry Gilliam tento typ filmu přímo vyhledává, toto je pro mě třetí jeho film, který jsem viděla a musím říct, že v tomto druhu filmu to opravdu zvládá, zdá se jako "mistr imaginace pro dospělé", daří se mu opravdu skvěle, i když tohle není komedie-drama vyloženě pro mě (to představuje asi 60%), musím uznat, že nápad dokonale zmást zfetovaného diváka je originální, stejně jako jeho podání a herecké obsazení také "stojí za hřích" se na film podívat a navíc to na tak dlouhou stopáž je docela zábavné...

Tak tudy opravdu cesta nevede. Možná jsem zhlédla pro sebe nejméně vhodné spojení filmových žánrů... Když vidím hodnocení 60%, možná je to opět můj subjektivní pocit. Spojení příběhů o Draculovi a Frankensteinovi, toť spletenec a motanice, jakou filmový svět nezažil. Film je dost temný, možná i tajemný, ale já - přestože mám ráda tajemno a i temno ve filmu snesu, prostě nemůžu přijít takovémuto snímku na chuť, a to absolutně! Kolem pobíhají příšery, které se navzájem žerou a pak má přijít někdo, kdo zachrání svým neskutečným dobem celý zkažený svět! Jak naivní a neskutečné... Režisér, jak vidno, potrpí si na snímky podobného druhu, který já však absolutně nemohu snést. A popravdě, kdybych na to šla do kina, možná bych tak po půlhodině požadovala vrácení peněz. Pokud bych měla zvolit film, který má alespoň vzdáleně podobnou tématiku, jako je tento, raději zvolím jedno z provedení Frankensteina nebo (to už je zřejmě dost vzdáleno) Devátou bránu s Johnnym Deppem, kterou mám opravdu ráda. To podobných zvrácených fantasmagorií jako je Van Helsing bych byla raději ušetřena. Zjednodušeně řečeno: je to neskutečná hloupost s prapodivnými hereckými výkony, které mi absolutně nejdou pod nos.

Takovéto téma nabízí spoustu možností, více vtipných scének než jen zeptat se, jakou má právě Michael Jackson barvu (což mě ale docela dost rozesmálo) a skvěle jsem se bavila u scény, kdy Craig Robinson předvedl mou oblíbenou písničku od Black Eyed Peas. Jinak je to sice veselá komedie, avšak na filmu mi něco vadí... Nevím, zda-li je to prapodivným obsazením nebo zcela vykonstruovaným průběhem událostí, nesmyslnou skládačkou příběhů hlavních hrdinů nebo čím vlastně. Abych nezašla do přílišných detailů: vidím to na něco málo lepší průměr...

Má obliba Hitchcockových filmů se pohybuje na křivce, avšak minimum a maximum od sebe nejsou příliš vzdáleny. Nehodnotím ale režiséra, pouze film. Abych tak pravdu řekla, od filmu jsem čekala trochu víc. Původní film jsem neviděla, ale myslím si, že na dobrodružný thriller nebo drama je to málo. Samozřejmě, ve své době musel film bořit různé žebříčky, ale ve srovnání s "filmy naší doby" je potřeba uznat, že spojení těchto žánrů skrývá i jiné perly. Neříkám, že jsem se nudila, ale také jsem nebyla zvlášť překvapena nebo napnuta, protože teď neproběhl žádný zvrat v ději tak jako jsem to viděla třeba v Potížích s Harrym nebo Vertigu. Od začátku lze tušit, že příběh skončí dobře, domněnku neohrozí ani pár stínů na zdi nebo za dveřmi... Trochu škoda, ale upřímně - nechci jen kritizovat, tu a tam jsem opravdu cítila s postavami, od začátku z filmu dýchalo určité napětí, zněla krásná hudba a zpěv hlavní hrdinky Jo... Avšak když dopředu víte, jak to skončí, není potřeba skoro hodinu a půl kličkovat Marakéšem (? nebo Marakéší ?) či Londýnem.