RUSSELL

Zase jednou jsem naletěl slibně vypadající synopsi, ačkoliv se jednoduše dalo rozklíčovat, že tohle nemá moc velkou šanci mě zaujmout. Film je sice řemeslně na vysoké úrovni, ale obsahově krutě nezajímavý. Úmorná nuda na mě dolehla už po pár minutách a její tempo bylo zničující. Těch 102 minut mi přišlo jako věčnost. Film je natočen na jeden dlouhý záběr, a i přesto není vyprávěn lineárně – to je asi to nejzajímavější, co se o něm dá říct. Všechny tyhle vychytávky jsou ve výsledku vcelku zbytečné, když film nedokáže diváka patřičně zaujmout a vtáhnout do děje.

Rafinovaná satira, která s časem zraje jak víno a neztrácí na aktuálnosti. Film vyšel o více než dekádu dřív, než náš svět začalo ovlivňovat působení sociálních sítí, které toto téma vyšponovaly na úplně jinou úroveň. Z tohoto pohledu se dá Wag the Dog považovat za jakýsi prekurzor enormního nárůstu ovlivňování běžné populace pomocí fake news. Film ve velkém stylu servíruje plejádu bizarních momentů, které vás dozajista pobaví, ale zároveň i zamrazí, když si uvědomíte, že to vše – ať už je to jakkoliv přitažené za vlasy – je založené na realitě. Výborných a chytrých satirických filmů zas tolik není – Wag the Dog mezi ně ale rozhodně patří.

Upozorňuji všechny, kteří se po přečtení obsahu budou těšit na intenzivní mexický heist film – loupežné přepadení je sice natočeno velmi poutavě, ale je vcelku prosté a rychle odbyté. Většinu čase se film zaměřuje spíš na psychologickou stránku hlavních postav, kdy zkoumá, co je k jejich činům vedlo a proč se zachovali tak, jak se zachovali. Odpověď na tyto otázky ale nedostanete – tvůrci vám na začátku a na konci jasně sdělí, že často nemůžeme plně pochopit své vlastní činy, natož činy těch druhých. Na můj vkus se tam mísilo příliš mnoho motivů, jakoby tvůrci chtěli do svého filmu narvat úplně všechny různorodé myšlenky, které se jim zrovna v době vzniku honily hlavou. Nejpovedenějším aspektem je zobrazení dekadence a neúcty dnešní generace vůči umění a historii. Z toho všeho nakonec vznikl film, který je sice výborně natočený, ale jinak hrozně nesourodý a díky své délce i dost roztahaný.

Lucky mě opravdu zasáhl. Je úžasné, že bylo Harrymu dopřáno udělat za svou úžasnou kariérou takovouto krásnou tečku – leckterá další herecká esa mu to mohou jen tiše závidět. Film je plný symbolů – pokud vás osloví a naladíte se na jeho vlnu, tak vám v mysli utkví na hodně dlouho a často nad ním budete dumat. Na všech postavách je něco zajímavého a každá má v příběhu své jasně dané místo a smysl. Fanoušky potěší i vedlejší herecké úlohy pro mnohé filmové ikony, jimž kraluje zejména David Lynch ve své největší herecké roli. Myšlenkově a pocitově bohatý film, jenž mě několikrát dojal, mnohokrát pobavil a naprosto dostal. Právě kvůli snímkům, jako je Lucky, jsem filmovým fanouškem. Díky všem zúčastněným za úžasný snímek a především děkuji Harrymu za jeho celoživotní přínos světové kinematografii – tvůj otisk je nesmazatelný.

Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a náročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru.

Emočně náročný a vyhrocený film, který je dosti nedějový, takže jde spíš o takovou psychologickou studii lidí, kteří jsou psychicky totálně na dně. Norman svádí marný boj se svými démony a je nenávratně poznamenán krutým traumatem z dětství. I když má kolem sebe lidi, kteří ho milují, není schopen se vymanit z marasu, ve kterém se nachází, a tak se propadá do těch nejtemnějších hlubin lidské mysli. Hlavní devízou filmu je tedy excelentní herecký výkon Caleba Landryho Jonese – přesně ten typ destruktivního hereckého výkonu, při kterém si představitel sáhne na absolutní dno svých možností. Jones nastínil už v mnoha svých předchozích vedlejších rolí, že v něm dříme obrovský talent – tady dostal velkou šanci ukázat, co v něm je a tuto příležitost chytil za pačesy. Bohužel se ale na tento film bude vzpomínat právě jen kvůli jeho hereckému koncertu, než že by šlo o nějaký zásadnější film, na který bychom vzpomínali ještě za mnoho let.

Totální zhovadilost! Obskurní kulečníkový muzikál plný bizarních postaviček, které jsem si rychle oblíbil – zejména upír Maxwell je nezapomenutelný. Avšak v tomhle filmu neuvidíte upíra sát lidem krev, nýbrž drtit je ve snookeru. Okrajová záležitost i na poli kultovních šíleností. Postavy jsou ztřeštěné a vyhnané do krajnosti – všichni herci extrémně přehrávají a solí jednu přiblblou hlášku za druhou. Nejvíce fascinujícím aspektem filmu jsou pro mě dialogy a texty písní. Ty jsou tak moc uhozené a místy i smysl postrádající, že vám z toho půjde hlava kolem. Na filmu je znát, že jej točil zkušený režisér, který měl řemeslo v malíku – natočené je to dostatečně poutavě a hravě se spoustou zajímavých kamerových postupů. Proto si myslím, že film je mnohem chytřejší, než se na první pohled může zdát. Pro hledače polozapomenutých braků je Billy Kid a kulečníkový upír něco jako Svatý grál. Vidět to na velkém plátně byl sám o sobě obrovský zážitek – díky moc KVIFF, bez kterého bych na to možná nikdy nenarazil. Někdy příště si to třeba dáme na Festivalu otrlého diváka.

Nicolas Cage je tak trochu jako oheň – dobrý sluha, ale špatný pán. On potřebuje někoho, kdo ho dokáže správně použít a usměrnit jeho specifické herectví do správných poloh – a Panos Cosmatos tím člověkem evidentně je, nebo se mu to alespoň v tomto filmu povedlo. Vůbec bych se nedivil, kdyby ta role byla psána Cageovi přímo na tělo. Mandy osloví jen fajnšmekry, není pro běžného diváka. Film má zvláštní tempo a je dost roztahaný, takže se buď naladíte na jeho styl anebo při něm budete trpět jako zvíře. Především bych chtěl vyzdvihnout drogově transcendentní atmosféru, v jejíž duchu se celý film nese – těžko říct, v jaké realitě se děj odehrává, ale na tom asi vůbec nezáleží. Nejvýraznějším prvkem filmu je samozřejmě one and only Nic Cage. V první půlce moc prostoru nedostává, zato ta druhá je čistě v jeho režii. Vykoksovaný Cage nasadí neuvěřitelné tempo a je badass jak nikdy. Vše podtrhují brutálně vyhrocené a nahláškované dialogy. Mandy je artově natočený grindhouse pro specifické publikum s kultovním potenciálem.

Tradičně skvělý Hitch. Morbidní a zapeklitý příběh dvou cizinců, kteří se zdánlivě náhodou potkají ve vlaku a vymění si vraždy. Ve filmu vyčnívá zejména Robert Walker v roli nevyzpytatelného psychouše Bruna. Jeho herecký výkon nemá chybu a svým znepokojivě fascinujícím šarmem a charismatem mi připomněl sériového vraha Teda Bundyho. Finále s kolotočem je neskutečně zábavně pojaté, a i když mi moc nekorespondovalo s dosavadním tónem filmu, hrozně jsem si ho užil.

Redneck art jak vyšitý. Pomalý, mrazivý film, ve kterém sledujeme každodenní nudu jedné podivínské mladé holky, která tráví čas tím, že škodí lidem a ničí vše, co jí přijde pod ruku. Její nedostatek empatie vyústí v neposkytnutí pomoci nebohé starší paní uvízlé ve studni. Psychologická studie mladistvé psychopatky za bodem nápravy – film na ní nahlíží bez špetky naděje či náznaku směrem k nápravě. Nesnaží se tedy prezentovat příběh přerodu, naopak zobrazuje krutou realitu v souvislostech. Ve filmu se objeví několik momentů, kdy si člověk říká, že přece jen má v sobě špetku lidskosti – tyto momenty jsou ale záhy vždy rozdrceny na prach. To vše vyústí v zajímavé finále, kde se může zdát, že dochází k určité katarzi, i když ve skutečnosti jde pouze o rezignaci. Jsem rád, že nejde o další z řady filmů, kde je mladý psychopat součástí relativně fungující rodiny. Tahle dívka má tak akorát střechu nad hlavou – nic víc. To, že je taková, jaká je, nemůže nikoho moc překvapit.