RUSSELL

Glee meets Scouts Guide to Zombie Apocalypse. Nenáročná hororová komedie zmixovaná s muzikálem obsahující všechny klišé, které se dají čekat. Nejoriginálnější na tomhle filmu je jeho námět, vše ostatní jste už stoprocentně viděli někde jinde. I přes to všechno s tím nemám vůbec žádný problém, skvěle jsem se bavil a klidně si to dám někdy znovu. Postavy mě neiritovaly, písničky byly solidní a děj měl spád. Možná bych přitlačil na goru, ale na poměry krotší zombie komedie pro teenagery tam toho bylo asi tak akorát. Rozhodně o parník sympatičtější moderní variace na zombie žánr než twilightovsky dementní Warm Bodies.

Tohle stojí za to vidět už jen kvůli naprosto famóznímu Richardu E. Grantovi v hlavní roli. Přesně ten typ geniálně maniakálního over the top hereckého výkonu, jakých se nemohu nabažit. Na první pohled se film může jevit jako prvoplánově bizarní a dekadentní blbina, ale zdání klame. Ve skutečnosti se jedná o velmi chytrou a nekompromisní satirickou komedii, která přesně ví, co chce divákovi sdělit – a když se do ní ponoříte s otevřenou myslí a budete naslouchat, tak rychle a jednoduše odhalíte tvůrčí záměr a budete se bavit ještě o stupeň více. Zářný příklad, že i film, ve kterém vystupuje mluvící vřed s pěstěným knírem, může být hodnotným uměleckým dílem, které má hloubku – a ještě se u něho potrháte smíchy.

Mario Bava patří neodiskutovatelně mezi nejlepší a nejzásadnější hororové režiséry všech dob. Hororový žánr ovlivnil jako málokdo jiný a jeho film A Bay of Blood je ukázkovým příkladem jeho vlivu, jelikož ho lze považovat za praotce slasherů, který skoro o dekádu předběhl celý ten slasherový boom započatý Carpenterovo Halloweenem v roce 1978. Jeho vliv navíc umocňuje fakt, že filmu vzdává hold série Friday the 13th a to rovnou 2x – v prvním i druhém díle série bylo vždy jedno zabití zinscenováno přesně po vzoru A Bay of Blood a není divu, že si tvůrci vybrali zrovna ty dvě nejvíce pamětihodné vraždy. A Bay of Blood se na tu dobu vymyká i mírou násilí a gore scén, které za žádných okolností neuhýbají, ale naopak nám jsou servírovány v celé své krvavé kráse. Bava měl režii v malíku a navíc si film i sám snímal. Nečekejte tedy žádnou nudnou a rutinní práci s kamerou – Bava si nápaditě pohrává se záběrováním a společně s úžasným střihem posouvá snímek do nadstandardních vod i po technické stránce. K tomu všemu pro většinu italských hororů klasicky zdařilý a atmosféru podtrhující soundtrack. Příběh je sice těžce překombinovaný, ale má jednu obří výhodu – ani chvíli nenudí a donutí vás netrpělivě očekávat, kam až se to celé posune. Mysteriózní aspekt funguje na výbornou a opravdu jsem dlouho netušil, kdo za vraždami stojí a kdo jde proti komu. Troufám si říct, že i příběhově je film jedinečný a dozajista dokáže překvapit. Korunu tomu všemu nasazuje silně WTF konec, který jsem opravdu, ale opravdu, nečekal. Musím však podotknout, že po prvotním zklamání ho začínám doceňovat, minimálně za zdvižený prostředníček divákovi – dokážu si barvitě představit Bavovo lišácký úšklebek, když tam tohle úspěšně zakomponoval. Krvák A Bay of Blood je černým koněm Bavovo filmografie a zasluhoval by být častěji zmiňován ve výčtu vrcholných děl tohoto nestora italského hororu.

Není Troma jako Troma. Film byl Tromou sice distribuován, ale o jejich původní výtvor se nejedná a je to dost znát. Né že by Troma produkovala samé perly s vysokou produkční hodnotou, ale tohle je i na tuhle prasáckou stáj extrémně amatérský počin. Partička fanoušků Tromy se rozhodla, že v lese natočí svůj vlastní úchylný a střelený zombie flick, jenže jediné, co se na jejich snaze dá ocenit, je tak akorát zápal pro věc a na amatérštinu poměrně slušné gore scény – žádnou jinou pochvalu si už z prstu nevycucám. Snaha o humor je zde pod úrovní rádoby vtipných bonmotů Jaromíra Soukupa a to neustálé pitvoření zdejších antiherců bylo skoro až nesnesitelné. Vůči podobným amatérským pokusům shovívaví nejsem, a ačkoliv dávám odpady nerad, tak tady nelze hodnotit jinak. Během sledování Redneck Zombies jsem zažíval hotová muka a dokoukal jsem to jen ze zásady a s maximálním sebezapřením. Snad budu mít příště při svém bádání po brakových pokladech větší štěstí a nešlápnu zas do rozbředlého hovna.

Spotřební blockbuster, na který rychle zapomenete. Celé to táhne především Chris Hemsworth, který už roky hraje prakticky jednu a tu samou roli, ale stále mě v ní ještě baví. Každopádně si dokážu představit, jak u toho trpí ti, kteří ho nesnesou. Dá se souhlasit s tím, že je to v podstatě zbytečný film s jednoduchým scénářem, ale na druhou stranu to nezapadá do kategorie otravných slátanin a díky obstojnému vizuálu, fungující chemii mezi ústřední dvojicí a rozmanitému světu plného různorodých emzáků se to dá vcelku příjemně strávit. Na slabší 3* to ještě stačí. Kvalitativně to je zhruba na úrovni Men in Black II. BTW: Škoda, že studio nemělo trochu větší koule a místo ničím nevybočujícího spin-offu raději nezrealizovalo ten sice riskantní, ale potencionálně vysoce zajímavý nápad a nenatočilo MiB crossover s Jump Street – to by mělo rozhodně větší šanci zarýt se do myslí návštěvníků kin na delší dobu než tahle sázka na středoproudou jistotu.

Připravte si kapesníky a čistý trenky! Poslední kapitola první mega vlny jménem Marvel Cinematic Universe je tady a historie komiksových filmů se opět přepisuje. Marvelu se povedlo něco neuvěřitelného a tenhle jejich kolos, který má k dnešku už i svůj epilog, bude dlouhá léta ukázkovým vzorem pečlivě budovaného movie franchisingu – v tomhle ohledu je MCU naprosto bezprecedentní záležitostí – a to Marvel ani zdaleka nekončí. Něco tak obřího a zároveň takhle vypiplaného během 11 let tu ještě nebylo, a i kdyby další fáze zklamala, tenhle úspěch už jim nikdo neodpáře. Velký příběh se uzavírá a je v něm takřka vše, co jsem si přál plus mnoho dalšího, co mě ani nenapadlo. Jde vidět, že za tím stojí opravdu chytří tvůrci, kteří moc dobře vědí, co dělají, a proto Avengers: Endgame nejsou klasický konvenční komiksový film, nýbrž v rámci žánru nevídaná, podvratná a do určité míry i originální podívaná. Už jen ta hra s převracováním diváckých očekávání je u něčeho takhle obřího skoro až nečekaná a naprosto skvostná. Nedumal jsem nad tím, co vše by se tam mohlo dít a jak to celé dopadne, to jsem nechal spekulantům. Já jsem věděl, že to bude super a s bezmeznou důvěrou, jakou vůči Marvelu chovám, jsem trpělivě čekal, co na mě vypustí – a dopadlo to dle očekávání skvěle. Za svou důvěru jsem byl odměněn 3 hodinami dechberoucí podívané, které mi utekly jako voda a kdyby to šlo, dal bych si klidně další hodinu. Epické vyvrcholení celé MCU ságy přišlo již v Infinity War, Endgame je spíše o vyrovnávání se s tím, co Thanos způsobil a o snaze zvrátit zdánlivě nezvratitelné. Jde rozhodně o nejvíc dramatický a emocionální díl ze všech 22 z kánonu. Tady ale skončím, co se popisu děje týče – přijde mi, že cokoliv, co k tomu napíšu, by byl spoiler a nerad bych někoho připravil o krásný zážitek, který mi čtvrtý díl Avengers poskytl. Takže bych jen rád konstatoval, že lepší zakončení nám tvůrci snad ani na talíř nandat nemohli. Drtivá většina fanoušků bude spokojeně mlsat a půjde na to do kina vícekrát, stejně jako já. DC může jen tiše závidět. Hail Hydra!

Goldbeater mě sice několikrát varoval, abych skoncoval s filmy íránských tvůrců, ale já, naivní to filmový všežrout, jsem jeho moudrou radu neuposlechl a nechal jsem si ukrást tímhle pozérským srancem hodinu a půl života. Rádoby nostalgický requiem za opravdovou kinematografii selhává na všech svých meta frontách. Kdo je cílové publikum tohohle škváru fakt netuším. Povětšinou mě podobně vyhoněné a úmorné artovky dokážou zaujmout alespoň svou formou či zajímavou kamerou, tady ale nebylo nic, co by mě vytrhlo z letargie. Nechutně levně působící digitální kamera se slaboučkými herci mi k poctě klasickému Hollywoodu příliš nesedí. O čem to bylo ani nevím, víc než filmem jsem si během sledování lámal hlavu tím, co udělat pro to, abych neusnul. Avšak i po tomto zážitku s íránskými tvůrci nehodlám skoncovat, jelikož nerad házím všechny do jednoho pytle, a tak zařadím na černou listinu alespoň Naderiho – tohle už fakt nechci nikdy znovu absolvovat. BTW: Zdaleka nejslabší projekce v rámci 26. Febiofestu. Díky sdílenému utrpení s kolegy fanatiky Enšpíglem a Muloszem na ní i přesto jen tak nezapomenu. Příště se snad sejdeme na tom porodu E.T.ho – i kdyby to trvalo stejně dlouho jak Satantango, tak to bude bezpochyby hodnotnější zážitek než tohle bezobsažné pseudoumění.

Takhle dobrá politická satira tu už dlouho nebyla. Excelentně napsané, bravurně zahrané, skvěle natočené, geniálně vypointované. Skoro u každého zasmání vás až zamrazí, když si uvědomíte, čemu se to vlastně smějete.

Bob Clark byl možná prvním režisérem, který zdvihl zombie rukavici hozenou Georgem Romerem, ale to neznamená, že bych automaticky měl jeho příspěvek do žánru cenit. Úvod filmu je vcelku slibný, ale veškeré naděje na záživný a zajímavý film se po krátké chvilce rozplynou jak pára nad hrncem a jediné, co setrvá, jsou naprosto nesnesitelně úmorné dialogy nesympatických a protivně přehrávajících herců. Více jak hodinu čekáte na TEN moment, kdy zombies konečně ožijí a dají těm otravným divadelním hipíkům co proto, když ale nastane, je krutě neuspokojivý. 1* za atmosférické hřbitovní prostředí. BTW: Ještěže se Alan Ormsby bleskurychle vykašlal na vystupování před kamerou a raději se přesunul za ní a vzal do ruky pero. Jeho plnohodnotný scenáristický a režijní debut Deranged, který vypustil do světa o 2 roky později, je už zcela jiné kafe!

Jeden z mnoha příspěvků filipínského brakaře Ciria H. Santiaga do sbírky té nejpokleslejší filmové zábavy. Tentokrát s účastí zmoženého Johna Carradinea, který se plácá na dně svých hereckých sil, zatímco jeho syn ve stejné době prožívá kvalitativně nejplodnější období své kariéry, kdy se objevuje ve filmech režisérských velikánů jako Martin Scorsese, Hal Ashby či Ingmar Bergman. Santiago se ale svým režisérským umem blíží spíše kvalitám Eda Wooda, než někomu z výše jmenovaných, a výsledek tomu plně odpovídá. Vampire Hookers je právem zapadlá braková záležitost pro fajnšmekry a filmové masochisty, kteří rádi sledují naprosto debilní filmy, ve kterých se ani neobjevuje pořádný komparz, a tak není problém si všimnout, jak lidi při scénách odehrávajících se v zalidněných ulicích Manily čumí do kamery. Od názvu Vampire Hookers bych možná čekal trochu víc erotiky a nahoty sličných upírek – toho se ovšem v trošku větší míře člověk dočká až někdy v poslední třetině filmu a to rovnou v dlouhotrvající postelové soft sekvenci – jinak je to ale celé poměrně dost krotké. Pokud tedy čekáte něco z ranku Jesúse Franca a jemu podobných, tak ruce pryč. Nejpamětihodnějším aspektem filmu je prdící sluha/dement v podání Vica Diaza, totálně nesmyslný závěr plný WTF momentů (WTF i v rámci braku), a pak také velmi chytlavá titulní písnička, kterou je možno slyšet během závěrečných titulků, obsahující geniální refrén „Vampire Hookers, and blood is not all they suck!“ – ta mi z hlavy jen tak nevyšumí. Jelikož patřím mezi hledače podobných smrdutých klenotů z kinematografického septiku, tak jsem si film v rámci možností docela užil. Vampire Hookers si to sice nezaslouží, ale ty 2* ode mě dostanou. Přece jenom na rozdíl od mnoha jiných braků zas tolik nenudí – a to se cení!